Z $3 odst. 2 správního řádu (povinnost součinnosti správních orgánů s účastníky řízení) nelze dovozovat právo účastníka řízení být předem in- formován o tom, jakými konkrétními úvahami bude správní orgán veden při použití právních předpisů, na základě nichž bude rozhodovat o konkrét- ní výši pokuty, tj. jaké skutečnosti budou nakonec po skončení dokazování při stanovení výše pokuty přičítány účastníkovi řízení k tíži a v čem budou naopak spatřovány okolnosti polehčující; taková povinnost je správnímu orgánu podle $ 47 odst. 3 správního řádu ukládána až v rámci odůvodnění samotného rozhodnutí.
Článek VI bod 16 zákona č. 356/1999 Sb., kterým byl s účinností k 1. 3. 2000 no- velizován živnostenský zákon, ukládal podnikateli, který získal živnostenské oprávnění přede dnem účinnosti tohoto zákona, povinnost doložit živnostenské- mu úřadu do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona doklady o vlast- nickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo. Podle $ 31 odst. 16 živnostenské- ho zákona, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného (tj. ve znění záko- 1099 413 na č. 458/2000 Sb.), je podnikatel povi- nen při provozování živnosti dodržovat povinnosti vyplývající z tohoto zákona a zvláštních právních předpisů.
Podle $ 65 odst. 1 písm. d) téhož zákona lze uložit pokutu do výše 100 000 Kč podni- kateli, který porušuje povinnosti stano- vené pro provozování živnosti zvláštní- mi právními předpisy. Ve vztahu k $ 65 odst. 1 písm. d) tohoto zákona je přitom povinnost vyplývající z čl. VI bodu 16 zákona č. 356/1999 Sb. třeba považo- vat za povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem, jímž je právě tento zákon, jenž v čl. VI bodu 16 žalobci origi- nárně uložil, aby ve lhůtě tam stanovené doložil živnostenskému úřadu příslušné doklady.
Skutečnost, že žalobce doklady o vlast- nickém nebo jiném právu k objektům nebo místnostem, v nichž je umístěno sídlo, živnostenskému úřadu nepředlo- Žil, není mezi účastníky sporná. Stejně tak není mezi účastníky řízení sporu o tom, že žalobci byla uložena pokuta v zákonem stanoveném rozmezí. Spor mezi žalobcem a žalovaným se vede o to, zda měl být žalobce před vydáním správ- ního rozhodnutí informován o tom, že neodstranění závadného stavu, pro nějž je řízení vedeno, bude mít vliv na výši uložené pokuty a zda mu k odstranění závadného stavu měla být stanovena lhů- ta.
Žalobce dovozuje povinnost žalova- ného v tomto směru z $ 3 odst. 2 správ- ního řádu. Podle $ 3 odst. 2 věty druhé správní- ho řádu musí správní orgány poskytovat účastníkům řízení pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutr- pěli v řízení újmu. Ustanovením $ 3 odst. 2 věty druhé správního řádu je kodifikována zásada 1100 součinnosti správního orgánu s účastní- kem řízení. Takto široce pojatá zásada je pak dále rozvedena a blíže konkre- tizována v jednotlivých ustanoveních správního řádu, která přiznávají účast- níkům řízení konkrétní procesní práva.
Tímto konkrétním právem pak může být například právo účastnit se nařízeného ústního jednání podle $ 21 odst. 2 správ- ního řádu, právo nahlížet do spisu podle $ 23 správního řádu, právo klást otázky svědkům a znalcům při ústním jedná- ní podle $ 33 odst. 1 správního řádu, právo vyjádřit se k podkladu rozhodnutí a ke způsobu jeho zjištění a právo navrh- nout jeho doplnění podle $ 33 odst. 2 správního řádu apod. Pokud jde o zása- du povinného poskytnutí pomoci a po- učení účastníkům řízení, jejíž porušení namítá účastník řízení, tu je třeba taktéž naplňovat prostřednictvím dodržování konkrétních ustanovení, jež účastníkům řízení přiznávají určitá práva a správním orgánům naopak určité povinnosti.
Tato zásada tak nalézá svoji konkretizaci na- příklad v povinnosti správního orgánu vyrozumět účastníka řízení o jeho zahá- jení, nebylo-li řízení zahájeno na účastní- kův návrh, jak je podávána z $ 18 odst. 2 správního řádu, vyrozumět účastníka ří- zení o skončení dokazování a o možnos- ti seznámit se s podkladem rozhodnutí a doplnit návrhy (jak vyplývá z již zmi- ňovaného $ 33 odst. 2 správního řádu), poučit účastníka řízení o jeho proces- ních právech, jak ji lze dovodit například z $ 47 odst. 4 správního řádu, a to ve vztahu k možným opravným prostřed- kům, jimiž Ize rozhodnutí správního or- gánu napadnout, oznámit správní roz- hodnutí účastníkům řízení podle $ 51 správního řádu nebo jej za řízení poučit o následcích neposkytnutí spolupráce správnímu orgánu, vyžaduje-li ji správní orgán po účastníku řízení, jak ji lze do- vodit například z $ 41 odst. 2 správního řádu.
Z žádného ustanovení správního řádu ani jiného předpisu, jenž by se na řízení před žalovaným či před správním orgánem I. stupně aplikoval, však nelze dovodit účastníkovo právo, podle něhož by v probíhajícím řízení měl být předem informován o tom, jakými konkrétními úvahami bude správní orgán veden při použití právních předpisů, na základě kterých bude rozhodovat o konkrétní výši pokuty, tj. jaké skutečnosti bude nakonec po skončení dokazování pro stanovení výše pokuty přičítat účastní- kovi řízení k tíži a v čem bude naopak spatřovat okolnosti polehčující.
Taková povinnost je správnímu orgánu podle $ 47 odst. 3 správního řádu ukládána až pro odůvodnění samotného rozhodnutí. Zpravení účastníka řízení o tom, jakými zjištěnými skutečnostmi a z jakého dů- vodu bude v rozhodnutí determinováno správní uvážení rozhodujícího orgánu o výši sankce, která bude účastníkovi ří- zení udělena, nelze zaměňovat s právem účastníka řízení být obeznámen s před- mětem řízení a s tím, Co je mu ve sku- tečnosti správním orgánem vytýkáno, z pohledu jakého právního předpisu je jednání účastníka řízení zkoumáno a ja- ké podklady budou správnímu orgánu sloužit pro rozhodnutí ve věci.
Vymezil- -Ji tedy správní orgán zřetelně již v úko- nu, jímž se žalobcem zahajoval správní řízení, pro jaké jednání je řízení vedeno, tj. jakého deliktu se žalobce dopustil a jakým konkrétním jednáním k tomu dle správního orgánu došlo, dalli ža- lobci možnost seznámit se se všemi zjiš- těnými podklady, o něž bylo následně rozhodnutí správního orgánu opřeno, a ponechalli úvahy v tom směru, jaké konkrétní skutečnosti budou rozhod- né pro stanovení výše pokuty v záko- nem stanoveném rámci, až pro samotné rozhodnutí, jímž správní řízení končil a jímž pokutu udělil, pak dostál svým po- vinnostem, jež mu předepisuje správní řád.
Zohlednil-li pak za shora uvedené situace správní orgán při úvahách o výši pokuty skutečnost, že žalobce neodstra- nil závadný stav, pro nějž bylo řízení vedeno, ani v jeho průběhu, nebylo jaké- hokoli důvodu tuto jeho úvahu vázat na předchozí výzvu učiněnou žalobci, aby závadný stav odstranil. Nejvyšší správní soud tedy žalobcově námitce nepřisvěd- čuje. Com) 414 Služební poměr: stanovení průměrného hrubého měsíčního platu k $ 143 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění zákona č. 155/2000 Sb. k $ 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o prů- měrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb. (v textu též „zákon o mzdě“) Do hrubé mzdy zúčtované k výplatě v rozhodném období ($ 17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměr- ném výdělku) pro účely výpočtu průměrného hrubého měsíčního platu, z nějž se stanoví výše výsluhových náležitostí - výsluhového příspěvku a odchodného podle $ 143 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném k 27.
6. 2002, nutno zahrnout i plat za přesčas a příplatek za přesčas zúčtované k výplatě v takovém rozhodném období, a to i v případě, 414 že služba nad stanovenou týdenní dobu služby byla vykonána v jiných mě- sících, než které tvoří rozhodné období.
Společnost s ručením omezeným I. v P. proti Ministerstvu průmyslu a obchodu
utí, jímž správní řízení končil a jímž pokutu udělil, pak správní orgán dostál svým povinnostem, jež mu předepisuje správní řád. Zohlednil-li pak za shora uvedené situace správní orgán při úvahách o výši pokuty skutečnost, že žalobce závadný stav, pro nějž bylo řízení vedeno, neodstranil ani v jeho průběhu, nebylo jakéhokoli důvodu tuto jeho úvahu vázat na předchozí výzvu učiněnou žalobci, aby závadný stav odstranil. Nejvyšší správní soud tedy žalobcově námitce nepřisvědčuje. Ze shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 25. srpna 2004
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu