Věc: Josef K. v D. a Mgr. Vladislava K. v D. proti Ministerstvu životního prostředí o opatření k odstranění závadného stavu. Rozhodnutím Okresního úřadu v Pís- ku ze dne 18. 12. 2000 bylo žalobcům uloženo opatření podle $ 27 vodního zá- kona k zamezení nedovoleného vypou- štění odpadních vod z objektu čp. 32 v D. Opatření spočívalo v přerušení od- padního potrubí od nevyhovujícího čisti- cího zařízení tím způsobem, že nejméně jeden metr potrubí od čisticího zařízení bude odstraněn a vypouštěcí otvor bude nepropustně uzavřen.
Proti tomuto rozhodnutí podali Ža- lobci včas odvolání, o kterém rozhodl ža- lovaný dne 6. 4. 2001; změnil výrok roz- hodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že uložil žalobcům do třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí zamezit nepovolenému vypouštění od- padních vod z domu čp. 32 v D. tak, že nátok do kanalizačního potrubí z jímky ve dvorku za domem bude nepropustně trvale zaslepen. » Nyní srovnej S 42 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zá- kon). 780 Ze správního spisu vyplynulo, že z do- mu žalobců jsou do jímky na dvorku od- váděny nejen vody dešťové, ale i veškeré vody splaškové.
Jímka na dvorku žalobců je pak opatřena odtokem a nečisté splaš- kové vody z ní jsou odváděny do silniční- ho příkopu u silnice III. třídy. V tomto silničním příkopu byla při místním šet- ření zjištěna a zdokumentována souvislá hladina odpadní vody. Tento způsob vy- pouštění žalovaný klasifikoval jako vy- pouštění odpadních vod do vod pod- zemních. Žalobci napadli rozhodnutí žalované- ho žalobou u Vrchního soudu v Praze. V té uvedli, že žalobou napadené roz- hodnutí považují za nezákonné a zkra- cující jejich práva, neboť v řízení před- cházejícím tomuto rozhodnutí nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobci vy- pouštějí odpadní vody ze své nemovitos- ti do povrchových nebo podzemních vod.
Žalobci namítli, že správní orgány nikterak neprokázaly, že voda nacházejí- cí se v silničním příkopu je právě z ne- movitosti žalobců. Nejvyšší správní soud, který věc pře- vzal ke skončení řízení ($ 132 s. ř. s.), Ža- lobu zamítl. Z odůvodnění: Úkolem soudu ve správním soudnic- tví je přezkoumávat zákonnost napade- ného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného správního rozhodnutí se zákonem, popř. prováděcími právními předpisy vydanými v mezích zákonného zmocnění. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompe- tenci.
Úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skut- kovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda tam, kde se je- ho rozhodnutí opíralo o správní uváže- ní, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem, a rovněž přezkou- mat, zda se odvolací orgán vypořádal vyčerpávajícím způsobem s tvrzeními žalobce obsaženými v opravném pro- středku. Podle $ 23 odst. 1 vodního zákona je povinen každý, kdo vypouští odpadní nebo zvláštní vody do vod povrchových nebo podzemních, dbát, aby jakost povr- chových nebo podzemních vod nebyla ohrožena nebo zhoršena.
Za tím účelem je povinen zejména zajišťovat zneškodňo- vání vypouštěných vod způsobem odpo- vídajícím současnému stavu technického pokroku a měřit objem vypouštěných vod a míru jejich znečištění v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnu- tí vodohospodářského orgánu. To, že skutečně došlo k vypouštění vod nedovoleným způsobem a ke znečiš- ťování jak povrchových, tak podzemních vod žalobci, bylo prokázáno a řádně zdů- vodněno v žalobou napadeném rozhod- nutí, jasně bylo uvedeno, z jakých zjištění žalovaný vychází, jaké důkazní prostřed- ky použil a jak k takovému závěru do- spěl.
Podle ustanovení $ 27 odst. 1 vodní- ho zákona uloží vodohospodářský orgán tomu, kdo nedovoleným vypouštěním vod nebo nedovoleným nakládáním s lát- kami škodlivými vodám znečistí povr- chové nebo podzemní vody nebo tímto ohrozí jejich jakost, povinnost provést opatření k odstranění závadného stavu, zejména směřující k zabránění dalšího znečišťování nebo ohrožování jakosti povrchových a podzemních vod, popří- padě též opatření k zajištění náhradního odběru vody. 781 314 Jak je zřejmé ze zákonné dikce toho ustanovení, není na zvážení vodohospo- dářského orgánu, zda povinnost provést opatření k odstranění závadného stavu původci znečištění uloží či nikoli, neboť takovou povinnost má vždy, pokud vy- pouštění znečištěných vod jiným než zákonem stanoveným způsobem zjistí.
Žalovaný v souzeném případě vypouště- ní znečištěných vod zjistil i prokázal, pro- to zcela v souladu s vodním zákonem uložil žalobcům povinnost provést opat- ření k odstranění závadného stavu. Tako- vým postupem žalovaného nemohli být žalobci nikterak zkráceni na svých prá- vech, jak v žalobě uvádějí. Cani) 314 Cla: postavení ručitele k 6 2 písm. i), $ 238 odst. 3 a $ 260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zá- kona č. 113/1997 Sb. Povinnost ručitele hradit dlužné clo nastupuje až poté, co diuh nezapla- til sám dlužník.
Musí ale být postaveno najisto, kdo je dlužníkem ($ 238 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona), a clo musí být řádným způ- sobem dlužníku vyměřeno. Není-li tedy spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh, a celní dluh není vyměřen řádným rozhodnu- tím, nemůže být povinnost jeho úhrady přenesena na ručitele vzdor usta- novení $ 260 celního zákona.
Věc: Josef K. v D. a Mgr. Vladislava K. v D. proti Ministerstvu životního prostředí o opatření k odstranění závadného stavu. Rozhodnutím Okresního úřadu v Pís- ku ze dne 18. 12. 2000 bylo žalobcům uloženo opatření podle $ 27 vodního zá- kona k zamezení nedovoleného vypou- štění odpadních vod z objektu čp. 32 v D. Opatření spočívalo v přerušení od- padního potrubí od nevyhovujícího čisti- cího zařízení tím způsobem, že nejméně jeden metr potrubí od čisticího zařízení bude odstraněn a vypouštěcí otvor bude nepropustně uzavřen.
Proti tomuto rozhodnutí podali Ža- lobci včas odvolání, o kterém rozhodl ža- lovaný dne 6. 4. 2001; změnil výrok roz- hodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že uložil žalobcům do třiceti dnů od nabytí právní moci rozhodnutí zamezit nepovolenému vypouštění od- padních vod z domu čp. 32 v D. tak, že nátok do kanalizačního potrubí z jímky ve dvorku za domem bude nepropustně trvale zaslepen. » Nyní srovnej S 42 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zá- kon). 780 Ze správního spisu vyplynulo, že z do- mu žalobců jsou do jímky na dvorku od- váděny nejen vody dešťové, ale i veškeré vody splaškové.
Jímka na dvorku žalobců je pak opatřena odtokem a nečisté splaš- kové vody z ní jsou odváděny do silniční- ho příkopu u silnice III. třídy. V tomto silničním příkopu byla při místním šet- ření zjištěna a zdokumentována souvislá hladina odpadní vody. Tento způsob vy- pouštění žalovaný klasifikoval jako vy- pouštění odpadních vod do vod pod- zemních. Žalobci napadli rozhodnutí žalované- ho žalobou u Vrchního soudu v Praze. V té uvedli, že žalobou napadené roz- hodnutí považují za nezákonné a zkra- cující jejich práva, neboť v řízení před- cházejícím tomuto rozhodnutí nebylo jednoznačně prokázáno, že žalobci vy- pouštějí odpadní vody ze své nemovitos- ti do povrchových nebo podzemních vod.
Žalobci namítli, že správní orgány nikterak neprokázaly, že voda nacházejí- cí se v silničním příkopu je právě z ne- movitosti žalobců. Nejvyšší správní soud, který věc pře- vzal ke skončení řízení ($ 132 s. ř. s.), Ža- lobu zamítl. Z odůvodnění: Úkolem soudu ve správním soudnic- tví je přezkoumávat zákonnost napade- ného rozhodnutí, tedy posoudit soulad napadeného správního rozhodnutí se zákonem, popř. prováděcími právními předpisy vydanými v mezích zákonného zmocnění. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompe- tenci.
Úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skut- kovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda tam, kde se je- ho rozhodnutí opíralo o správní uváže- ní, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem, a rovněž přezkou- mat, zda se odvolací orgán vypořádal vyčerpávajícím způsobem s tvrzeními žalobce obsaženými v opravném pro- středku. Podle $ 23 odst. 1 vodního zákona je povinen každý, kdo vypouští odpadní nebo zvláštní vody do vod povrchových nebo podzemních, dbát, aby jakost povr- chových nebo podzemních vod nebyla ohrožena nebo zhoršena.
Za tím účelem je povinen zejména zajišťovat zneškodňo- vání vypouštěných vod způsobem odpo- vídajícím současnému stavu technického pokroku a měřit objem vypouštěných vod a míru jejich znečištění v souladu s podmínkami stanovenými v rozhodnu- tí vodohospodářského orgánu. To, že skutečně došlo k vypouštění vod nedovoleným způsobem a ke znečiš- ťování jak povrchových, tak podzemních vod žalobci, bylo prokázáno a řádně zdů- vodněno v žalobou napadeném rozhod- nutí, jasně bylo uvedeno, z jakých zjištění žalovaný vychází, jaké důkazní prostřed- ky použil a jak k takovému závěru do- spěl.
Podle ustanovení $ 27 odst. 1 vodní- ho zákona uloží vodohospodářský orgán tomu, kdo nedovoleným vypouštěním vod nebo nedovoleným nakládáním s lát- kami škodlivými vodám znečistí povr- chové nebo podzemní vody nebo tímto ohrozí jejich jakost, povinnost provést opatření k odstranění závadného stavu, zejména směřující k zabránění dalšího znečišťování nebo ohrožování jakosti povrchových a podzemních vod, popří- padě též opatření k zajištění náhradního odběru vody. 781 314 Jak je zřejmé ze zákonné dikce toho ustanovení, není na zvážení vodohospo- dářského orgánu, zda povinnost provést opatření k odstranění závadného stavu původci znečištění uloží či nikoli, neboť takovou povinnost má vždy, pokud vy- pouštění znečištěných vod jiným než zákonem stanoveným způsobem zjistí.
Žalovaný v souzeném případě vypouště- ní znečištěných vod zjistil i prokázal, pro- to zcela v souladu s vodním zákonem uložil žalobcům povinnost provést opat- ření k odstranění závadného stavu. Tako- vým postupem žalovaného nemohli být žalobci nikterak zkráceni na svých prá- vech, jak v žalobě uvádějí. Cani) 314 Cla: postavení ručitele k 6 2 písm. i), $ 238 odst. 3 a $ 260 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění zá- kona č. 113/1997 Sb. Povinnost ručitele hradit dlužné clo nastupuje až poté, co diuh nezapla- til sám dlužník.
Musí ale být postaveno najisto, kdo je dlužníkem ($ 238 odst. 3 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona), a clo musí být řádným způ- sobem dlužníku vyměřeno. Není-li tedy spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh, a celní dluh není vyměřen řádným rozhodnu- tím, nemůže být povinnost jeho úhrady přenesena na ručitele vzdor usta- novení $ 260 celního zákona.
Institut obnovy řízení je upraven v usta- novení $ 54 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; podle jeho od- stavce 1 písm. a) se řízení ukončené pra- vomocným rozhodnutím obnoví na žá- dost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu ne- bo správce daně uplatněny již dříve v ří- zení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Pro obnovu řízení musí být splněny dále obecné podmínky, jako je právní moc rozhodnutí, věc spadá mezi přípa- dy, kdy je obnova řízení přípustná, za- chování lhůty pro obnovu řízení atd.
Z textu ustanovení $ 54 zákona ČNR č. 337/1992 Sb. je zřejmé, že správní or- gán nemá na výběr, zda obnovení řízení povolí či nikoli: nastoupt-li alespoň jed- na ze skutečností uvedených.v ustanove- ní $ 54 odst. 1 písm. a) až c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb. a jsou-li zachovány ostat- ní zákonné podmínky, správní orgán mu- sí obnovu řízení povolit, popřípadě ji musí nařídit z úřední povinnosti. Pokud však správní orgán odmítne návrh na povolení obnovy řízení, musí se vypořádat se všemi důvody pro od- mítnutí takového návrhu.
Žalobce v žádosti o povolení obnovy i v odvolání proti žalobou napadenému rozhodnutí namítal neexistenci řádné- ho vyměření celního dluhu hlavnímu dlužníkovi (deklarantovi); namítal, že pokud není celní dluh řádně vyměřen 784 osobě, která má právní subjektivitu a ja- ko taková je schopna řádného plnění celního dluhu, pak není možné přenést povinnost plnění Cúhrady dluhu) na ru- čitele. S touto námitkou se však v na- padeném rozhodnutí žalovaný řádně nevypořádal, přesvědčivým způsobem nevyložil, proč nepožadoval plnění po hlavním dlužníku způsobilým postu- pem, proč nezavázal ve svém rozhodnu- tí o vyměření celního dluhu právně exi- stující subjekt.
Právní subjektivitu má každý, kdo je subjektem práv; tedy ten, komu právní předpis přiznává určité právní posta- vení, například mít určité právo nebo povinnost, způsobilost vyvolat svým jed- náním nebo svou nečinností právní ná- sledky atd. Přitom je každý subjektem práv pouze v takovém rozsahu, v jakém mu je právním předpisem způsobilost k právům a povinnostem přiznána. Po- jem právní subjekt je tedy nepochybně mnohem širší než pojem právnická oso- ba. Na příkladu obchodních společností zřizovaných podle obchodního zákoní- ku (dále též „obch. zák.“) lze dokumen- tovat, že subjektem práva je obchodní společnost.
Ta je zároveň právnickou osobou, protože to o ní stanoví zákon (S 56 odst. 1 obch. zák.). Obchodní spo- lečnost, která je právnickou osobou, mů- že být členěna na organizační složky zapsané do obchodního rejstříku a pro- vozovny, které se do obchodního rejstří- ku nezapisují. Z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se žalova- ný vypořádal s námitkou žalobce, že po- vinnost hradit clo byla stanovena ně- komu, kdo nemá právní subjektivitu. Žalovaný pouze uvedl, že k určitým ne- srovnalostem v označení osoby, za kte- rou bylo ručení poskytnuto v záruční lis- tině i v celní deklaraci, se konstatuje, že se jedná zjevně o provozovnu tehdejšího odštěpného závodu akciové společnosti Č., což vede k odvolávce na ustanovení $ 15 a 4 16 obch. zák. Podle ustanovení $ 2 písm. i) celního zákona se celním dluhem rozumí povin- nost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu).
Kdo je dlužníkem v celním řízení, je upraveno v ustanovení $ 238 odst. 3 cel- ního zákona, podle něhož dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastou- pení je společným a nerozdílným dlužní- kem také osoba, v jejíž prospěch se celní prohlášení činí. Je-li celní prohlášení na propuštění do některého z režimů uve- deného v odstavci 1 citovaného ustano- vení učiněno na podkladě informací, v jejichž důsledku nebylo dlužné clo ne- bo jeho část vybráno, osoba, která tyto informace poskytla a která si byla vědo- ma nebo si měla být vědoma, že informa- ce nejsou pravdivé, je také společným a nerozdílným dlužníkem.
Závazek ručitele hradit dlužné clo může tedy vzniknout až se závazkem dlužníka, nikoli sám o sobě. Musí být po- staveno najisto, kdo dlužníkem je, clo musí být řádným způsobem, tedy roz- hodnutím s přesným označením povin- né osoby, vyměřeno dlužníku. Teprve po jeho neuhrazení přistupuje se svojí povinností úhrady dluhu ručitel. Pokud žalovaný měl za to, že žalobce poskytl in- formace, v jejichž důsledku nebylo dluž- né clo vybráno, a označil jej v důsledku toho též za dlužníka, pak takový svůj po- stup měl v napadeném rozhodnutí vylo- žit.
Není-li spolehlivě zjištěno, kdo je oso- bou povinnou hradit celní dluh, a ten není řádným rozhodnutím vyměřen, ne- může být povinnost jeho úhrady přene- sena na ručitele vzdor ustanovení $ 260 celního zákona. (ani)
Akciová společnost F. v P. proti Ministerstvu financí o obnovu řízení.
nezavazující, tento nonsubjekt byl zavázán celními úřady k úhradě svého dluhu, byl-li zavázán neexistující subjekt k úhradě dluhu, nemůže být žalobce ručitelem nonsubjektu a proto jeho ručení nemohlo ani vzniknout. Uloží-li celní úřady povinnost hradit celní dluh někomu, kdo právně neexistuje, kdo není osobou v právním slova smyslu, jsou tato rozhodnutí nicotná a nicotná jsou i další rozhodnutí, jež na ně navazují. Z uvedených důvodů trvá nadále žalobce na petitu své žaloby. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
Dne 3. 12. 1994 byla žalobcem podepsána záruční listina, kterou žalobce jako jediný ručitel poskytl celnímu úřadu odeslání záruku na zajištění celního dluhu a zavázal se, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu, kterou uhradí v částce, kterou deklarant – (dlužník) Č. Ú. n. L., f. D. 40527 M. dluží nebo bude dlužit. Celním úřadem Cheb byla záruční listina k tranzitnímu prohlášení vyhotovenému dne 3. 12. 1994 přijata tentýž den. Zboží bylo Celním úřadem v Chebu propuštěno do režimu tranzit dne 3. 12. 1994, v jednotné celní deklaraci byl jako deklarant uveden v kolonce č.
14. Č. Ú. n. L., filiálka D., 40527 D. m., v kolonce 54 u podpisu a jména deklaranta byl uveden J.D., Č. Ústí nad Labem.
Protože nebyly deklarantem dodrženy podmínky povoleného režimu, vydal Celní úřad Pomezí nad Ohří, Cheb dne 13. 11. 1995 rozhodnutí, č. j. 505/95/94-OZD, platební výměr na celní dluh ve výši 273 383 Kč, jako povinného k úhradě celního dluhu označil celní úřad „F. Č., f. D., 405 27 D. M.“, tento se proti rozhodnutí odvolal a Oblastní celní úřad v Chebu vydal ve shodě s ustanovením § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. správní řád, dne 22. 5. 1996 rozhodnutí, č. j. 677/3120/1996, kterým odvolání zamítl.
Dne 12. 7. 1996 vyzval rozhodnutím Celní úřad Pomezí nad Ohří dlužníka, označeného jako „Č. a.s. f. D. - divize kamiony, 405 27 D.“ k plnění v náhradní lhůtě. Proti této výzvě podal dlužník odvolání, namítal, že podal žalobu ke krajskému soudu a navrhoval vyčkat rozhodnutí soudu.
Dne 21. 10. 1999 vydal Celní úřad Cheb, pobočka Pomezí nad Ohří rozhodnutí, kterým vyměřil žalobci z moci úřední celní dluh, k jehož úhradě se jako ručitel zavázal. Žalobce se proti rozhodnutí odvolal, Celní ředitelství Plzeň o odvolání rozhodlo dne 14. 1. 2000, rozhodnutím č. j. 11267/1-2104/99 tak, že odvolání zamítlo. Žalobce požádal o přezkoumání rozhodnutí o zamítnutí odvolání, Ministerstvo financí České republiky, Generální ředitelství cel přezkoumání rozhodnutí nepovolilo.
Žalobce požádal dne 27. 10. 2000 o obnovu řízení, uvedl, že poprvé se dozvěděl, že deklarant uvádí celním úřadům skutečnosti, které svědčí o tom, že není celním dlužníkem, až z dopisu deklaranta ze dne 9. 10. 2000, žalobci doručenému dne 10. 10. 2000. Žalobce v žádosti uvedl, že pokud deklarant (hlavní dlužník) není dle jeho tvrzení dlužníkem, pak jím nemůže být ani žalobce, ten má srovnatelné právo uplatnit vůči věřiteli stejné námitky, jako dlužník, žalobce se zavázal, že společně a nerozdílně s deklarantem uhradí celní dluh a pokud deklarant tvrdí, že není celním dlužníkem, pak je zpochybněna i existence společného závazku deklaranta a žalobce. Protože nebylo v celním řízení postaveno na jisto, že deklarant je dlužníkem, pak nelze vyměřit celní dluh ručiteli, aniž by byl celní dluh vyměřen povinné osobě – deklarantu. Z uvedených důvodů navrhl žalobce obnovení řízení.
Celní ředitelství v Plzni rozhodnutím ze dne 21. 2. 2001, č.j. 13952/1-854/00 nepovolilo obnovení řízení pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení § 54 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž zdůraznil, že ve své žádosti o povolení obnovy řízení uvedl skutečnosti pro povolení obnovy řízení svědčící, až dne 10. 10. 2000 se dozvěděl od společnosti Č. Ú. n. L., a. s., že tato není celním dlužníkem, o této skutečnosti byl Celní úřad Cheb společností Č. Ú. n. L., a. s. informován již 24. 5. 1999, aniž by již tento celní úřad postavil najisto skutečnost, kdo je celním dlužníkem, přesto vydal dne 21. 10. 1999 rozhodnutí o vyměření celného dluhu žalobci s odůvodněním, že se zavázal solidárně s dlužníkem splnit celní dluh.
Žalobce tvrdí, že celní úřad až poté, co vyměří celní dluh skutečnému dlužníku a tento přesto závazek neuhradí, může rozhodovat o tom, zda bude požadovat dluh ve vymáhacím řízení po dlužníkovi či po ručiteli. Poté, co se dozvěděl celní úřad od společnosti Č. Ú. n.L. a. s., že není celním dlužníkem, měl rozhodnutí o vyměření celního dluhu přezkoumat. Ze všech těchto důvodů navrhuje žalobce, aby bylo odvolacím orgánem rozhodnuto, že se obnova řízení povoluje a v rámci ní musí být objasněno, kdo je dlužníkem celního dluhu a též kdo popř. ručí za splnění celní povinnosti takového subjektu.
O podaném odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím, kterým odvolání proti rozhodnutí o nepovolení obnovy zamítl. V odůvodnění rozhodnutí popsal žalovaný obsáhle průběh celého řízení, k vlastním důvodům uplatněným žalobcem v žádosti o povolení obnovy řízení i v odvolání uvedl, že se ztotožňuje s důvody uvedenými v rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň, kterým nebyla obnova řízení povolena , není důvodný závěr, že dlužníkem není společnost ..s., neboť právě jí byl celní dluh rozhodnutím ze dne 13.
11. 1995, č. j. 505/95/94-OZD vyměřen, k určitým nesrovnalostem v označení osoby, za kterou bylo ručení poskytnuto v záruční listině i v celní deklaraci se konstatuje, že se jedná zjevně o provozovnu tehdejšího odštěpného závodu akciové společnosti Č. Ú. n. L., což vede k odvolávce na ustanovení § 15 a § 16 obchodního zákoníku. Žalovaný uvedl dále, že nelze přisvědčit námitce žalobce, že pokud poskytl záruku na splnění celního dluhu vztahující se k reálně existujícímu zboží avšak není postaveno najisto (jsou nesrovnalosti v označení osoby, pro kterou ručení bylo poskytnuto) kdo je dlužníkem, že nemůže vzniknout závazek ručiteli, neboť jakákoliv osoba, označená jako „Č.
Ú. n. L., filiálka D., 405 27 D. M.“ dovážela prokazatelně zboží a žalobce se zaručil, že solidárně s ní dluh uhradí. Postup při vyměření předmětného celního dluhu byl již podroben přezkoumání rozhodnutí k žádosti žalobce, ze všech uvedených důvodů žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
Protože věc nebyla Vrchním soudem v Praze skončena do 31. 12. 2002, byla dle ustanovení § 132 zákona č.150/2002 Sb. soudní řád správní („ s.ř.s.“) postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst.2 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Při přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí soud vychází zásadně ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, v mezích žalobních bodů přezkoumává napadené výroky rozhodnutí. Institut obnovy řízení je upraven v ustanovení § 54 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků ve znění p.p. (dále jen „ zákon č. 337/1992 Sb.), podle jeho odstavce 1 písm. a) se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve v řízení a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Pro obnovu řízení musí být splněny dále obecné podmínky, jako je právní moc rozhodnutí, věc spadá mezi případy, kdy je obnova řízení přípustná, zachování lhůty pro obnovu řízení atd. Z textu ustanovení § 54 zákona č. 337/1992 Sb. je zřejmé, že správní orgán nemá na výběr, zda obnovení řízení povolí či nikoli, nastoupí-li alespoň jedna ze skutečností uvedených v ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 337/1992 Sb., a jsou-li zachovány ostatní zákonné podmínky, v takovém případě povolit obnovu řízení musí, popřípadě ji musí nařídit z úřední povinnosti. Pokud však správní orgán odmítne návrh na povolení obnovy řízení, musí se vypořádat se všemi důvody pro odmítnutí takového návrhu.
Žalobce v žádosti o povolení obnovy i v odvolání proti žalobou napadeném rozhodnutí namítal neexistenci řádného vyměření celního dluhu hlavnímu dlužníkovi, (deklarantovi), namítal, že pokud není celní dluh řádně vyměřen osobě, která má právní subjektivitu a jako taková je schopna řádného plnění celního dluhu, pak není možné přenést povinnost plnění, úhrady dluhu, na ručitele. S touto námitkou se však v napadeném rozhodnutí žalovaný řádně nevypořádal, přesvědčivým způsobem nevyložil, proč nepožadoval plnění po hlavním dlužníku způsobilým postupem, proč nezavázal ve svém rozhodnutí o vyměření celního dluhu právně existující subjekt. Právní subjektivitu má každý, kdo je subjektem práv, tedy ten, komu právní předpis přiznává určité právní postavení, například mít určité právo nebo povinnost, způsobilost vyvolat svým jednáním nebo svou nečinností právní následky atd. Přitom je každý subjektem práv pouze v takovém rozsahu, v jakém mu je právním předpisem způsobilost k právům a povinnostem přiznána. Pojem právní subjekt je tedy nepochybně mnohem širší než pojem právnická osoba. Na příkladu obchodních společností zřizovaných podle obchodního zákoníku (dále též "ObchZ") lze dokumentovat, že subjektem práva je obchodní společnost. Ta je zároveň právnickou osobou, protože to o ní stanoví zákon (§ 56 odst. 1 ObchZ). Obchodní společnost, která je právnickou osobou, může být členěna na organizační složky zapsané do obchodního rejstříku a provozovny, které se do obchodního rejstříku nezapisují. Z žalobou napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s námitkou žalobce, že povinnost hradit clo byla stanovena někomu, kdo nemá právní subjektivitu, když žalovaný pouze uvedl, že k určitým nesrovnalostem v označení osoby, za kterou bylo ručení poskytnuto v záruční listině i v celní deklaraci se konstatuje, že se jedná zjevně o provozovnu tehdejšího odštěpného závodu akciové společnosti Č. Ú. n. L. , což vede k odvolávce na ustanovení § 15 a § 16 obchodního zákoníku.
Podle ustanovení § 2 písm. i) celního zákona se celním dluhem rozumí povinnost osoby zaplatit příslušné dovozní clo (celní dluh při dovozu) nebo příslušné vývozní clo (celní dluh při vývozu). Kdo je dlužníkem v celním řízení, je upraveno v ustanovení § 238 odst. 3) celního zákona, podle něhož dlužníkem je deklarant. V případě nepřímého zastoupení je společným a nerozdílným dlužníkem také osoba, v jejíž prospěch se celní prohlášení činí. Je-li celní prohlášení na propuštění do některého z režimů uvedeného v odstavci 1 cit. ustanovení učiněno na podkladě informací, v jejichž důsledku nebylo dlužné clo nebo jeho část vybráno, osoba, která tyto informace poskytla a která si byla vědoma nebo si měla být vědoma, že informace nejsou pravdivé, je také společným a nerozdílným dlužníkem. Závazek ručitele hradit dlužné clo může tedy vzniknout až se závazkem dlužníka, nikoli sám o sobě, musí být postaveno najisto kdo dlužníkem je, clo musí být řádným způsobem, tedy rozhodnutím s přesným označením povinné osoby, vyměřeno dlužníku, pak při jeho neuhrazení přistupuje se svojí povinností úhrady dluhu ručitel. Pokud žalovaný měl za to, že žalobce poskytl informace, v jejichž důsledku nebylo dlužné clo vybráno a označil jej v důsledku toho též dlužníkem, pak takový svůj postup měl v napadeném rozhodnutí vyložit. Není-li spolehlivě zjištěno, kdo je osobou povinnou hradit celní dluh a ten není řádným rozhodnutím vyměřen, nemůže být povinnost jeho úhrady přenesena na ručitele vzdor ustanovení § 260 celního zákona. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud ruší žalobou napadené rozhodnutí pro jeho nepřezkoumatelnost, jež spočívá v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc vrací žalovanému k dalšímu řízení [76 odst. 1 písm. a)] s. ř. s. Žalobce, který měl v tomto soudním řízení úspěch má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobci, který měl ve věci úspěch, vznikly s tímto řízením náklady v celkové výši 1000 Kč za soudní poplatek .
P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. dubna 2004 JUDr. Marie Součková předsedkyně senátu
že poté byl protokol o kontrole dále projednáván a že řízení o uložení pokuty bylo zahájeno ještě později, s podstatným časovým odstupem. Tyto úkony již probíhaly v jednoroční lhůtě pro uložení pokuty. Řízení o uložení pokuty bylo zahájeno přípisem ze dne 7. 2. 2001 doručeným žalobci 12. 2. 2001. Rozhodnutí úřadu práce o uložení pokuty bylo vydáno 7. 5. 2001, doručeno bylo 11. 5. 2001, rozhodnutí žalovaného o odvolání bylo vydáno 9. 8. 2001, doručeno žalobci bylo 16. 8. 2001.
Učinit závěr o tom, zda pokuta byla uložena včas, znamená uvažovat o smyslu institutu lhůt při uplatňování pravomoci obecně a poté o smyslu lhůt pro zánik trestnosti za správní delikt zvláště. Jak již několikrát konstatoval Ústavní soud - a Nejvyšší správní soud nemá důvodu ve své rozhodovací činnosti se od tohoto názoru odchýlit - smyslem právního institutu lhůty obecně je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (srov. například sp. zn. III.
ÚS 545/99). Zákonodárce tedy časově limitoval správní orgán v možnosti potrestat správní delikt s obecným cílem omezit stav nejistoty v právních vztazích (a o nejistotě lze nepochybně uvažovat za situace, kdy správní orgán v řízení o státní kontrole vytýká zaměstnavateli po dobu trvající několik měsíců porušení předpisů o zaměstnanosti). Časové omezení možnosti uplatnit státní moc vůči tomu, kdo se dopustil správního deliktu, má však i další důvody: uplynutím času by nepochybně narůstaly obtíže spojené s dokazováním (důkazy by například nebylo lze opatřit nebo by jejich síla byla oslabena) a postupem času slábne až zaniká potřeba reakce na delikt.
Stanovení lhůty pro zánik trestnosti správního deliktu tedy na straně jedné představuje nepřekročitelný časový limit směřující vůči státu, který v takto určené lhůtě musí být připraven delikt potrestat, na straně druhé přináší právní jistotu delikventovi, že pokud se tak nestane, nárok státu na uplatnění státní moci zaniká.
Slovní spojení užité zákonodárcem, totiž „pokutu lze uložit…“ lze chápat trojím způsobem. Buď tak, že rozhodnutí o sankci musí být v jednoroční lhůtě vydáno, nebo tak, že musí být doručeno, anebo tak, že ve stanovené lhůtě musí nabýt právní moci. Za situace, kdy zákonodárce v textu ustanovení § 9 odst. 1 cit. zákona č. 9/1991 Sb. neposkytl žádný další pokyn (například příkaz, že ve stanovené lhůtě musí být rozhodnutí doručeno) a délka lhůty umožňuje, aby i při aplikaci nejdelších zákonných lhůt pro rozhodnutí ve správním řízení (§ 49 správního řádu) bylo správní řízení i s přiměřenou rezervou provedeno a dokončeno u správních orgánů obou stupňů, vyjadřuje soud své přesvědčení, že výše uvedeným principům, na nichž stojí smysl lhůty pro zánik trestnosti správního deliktu, odpovídá závěr, že uložením pokuty je nutno rozumět pravomocné rozhodnutí.
Pokud by pro uložení pokuty postačovalo pouhé vydání rozhodnutí orgánu prvého stupně, nebylo by možno zabránit prodlužování řízení na úkor účastníka; důkaz o tom, že rozhodnutí bylo včas vydáno (ale nebylo například řadu měsíců omylem doručeno) je ve vztahu ke správním orgánům vždy myslitelný. Ostatně potíže s označením data vydání rozhodnutí Úřadu práce ve Žďáru nad Sázavou výše soudem demonstrované jsou toho názorným příkladem. Účastník by se tak ani nemusel dozvědět, že mu pokuta byla „uložena“, tak jako se v projednávané věci nedozvěděl, že datum vydání rozhodnutí bylo opraveno.
S ohledem na konstitutivní charakter rozhodnutí o uložení sankce za správní delikt soud nepovažuje ani možnost spočívající v doručení rozhodnutí orgánu prvého stupně za správnou. Teprve materiální právní mocí je dotčena právní sféra delikventova, neboť tímto okamžikem vznikne povinnost rozhodnutí se podrobit. Výklad uvedeného ustanovení zákona č. 9/1991 Sb. nesmí podle přesvědčení soudu umožňovat libovůli správního orgánu, který po několik měsíců odkládal zahájení správního řízení (kontrola u žalobce proběhla v květnu 2000, řízení o uložení sankce bylo zahájeno za devět měsíců, v únoru 2001).
Rozhodnutí o uložení pokuty nabylo právní moci 16. 8. 2001, tedy po uplynutí jednoroční lhůty k uložení pokuty (lhůta uplynula dnem 8. 8. 2001). Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.).
Pro rozhodnutí ve věci samé neměla žádný význam chybná oprava žaloby, kterou žalobce označil za žalovaného Českou republiku - Ministerstvo práce a sociálních věcí, neboť správní orgán má podle § 33 odst. 2 s. ř. s. procesní způsobilost. Soud tuto vadu žaloby neodstraňoval, neboť zákon (§ 69 s. ř. s.) jasně stanoví, že žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni; kdo je žalovaným tedy určuje v žalobním řízení zákon a nepřesnost žalobcova vyjádření na tom nemůže nic změnit ani způsobit nejasnost. Zánik trestnosti deliktu, který byl předmětem řízení o sankci, způsobuje, že je irelevantní zaobírat se dalšími žalobními námitkami.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalobci proto soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 4725 Kč; z toho činí 1000 Kč soudní poplatek podle pol. č. 15 Sazebníku soudních poplatků (zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, za použití čl. XXVI zákona č. 151/2002 Sb., podle nějž se za řízení zahájená před 1.
1. 2003 poplatky vybírají podle dosavadních právních předpisů), 3500 Kč odměna za zastupování účastníka řízení advokátem podle § 11 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka řízení advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a to na základě ustanovení § 133 s. ř. s., podle něhož se odměna za zastupování advokátem v řízeních, která byla zahájena přede dnem 1. 1. 2003 řídí podle dosavadních právních předpisů, a 3 x 75 Kč paušální částka náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, vyjádření k výzvě soudu) podle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif).
Žalovanému bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení v přiměřené lhůtě po právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. října 2003
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu