č. 125/1997 Sb., o odpadech“ I. Ustanovení $ 7 odst. 4 písm. £) a $ 28 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, upravovalo právní vztah mezi kontrolním or- gánem a kontrolovaným subjektem, přičemž obsahem tohoto vztahu byla vzájemná práva a povinnosti. Jestliže $ 28 odst. 1 tohoto zákona stanovil oprávnění inspektorů. při kontrolní činnosti, vymezil $ 7 odst. 4 písm. f) těmto oprávněním korespondující povinnosti oprávněných osob. Rozdíl mezi těmito ustanoveními byl toliko formulační, nikoliv však obsahový. Neuvedla-li tedy Česká inspekce životního prostředí ve výroku rozhodnutí výslovně porušení $ 7 odst. 4 písm. £) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech, nýbrž pouze porušení $ 28 odst. 1 písm. a), c) tohoto zákona, není její roz- hodnutí nezákonné.
IX. Kontrola má smysl a význam pouze tehdy, když se minimalizuje riziko případné manipulace s prověřovanými objekty a materiály. Jestliže neexi- stoval žádný zásadní důvod, pro který by inspektoři nemohli provést kon- trolu v požadovaném termínu, a kontrolovaný subjekt přesto kontrolu ne- umožnil, dopustil se porušení zákona o odpadech, tj. znemožnění výkonu kontrolní činnosti [$ 39 odst. 1 písm. d) zákona č. 125/1997 Sb., o odpadech], ikdyž nabídl provedení kontroly v jiném, předem ohlášeném termínu.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 4. 12. 2001 bylo mezi inspekcí a žalobcem dohodnuto předání 859 335 písemných dokladů požadovaných při předešlé kontrole, přičemž současně by- li zástupci žalobce informováni o tom, že týž den bude provedena fyzická kontrola * stavby a v případě potřeby budou ode- brány vzorky stabilizátu pro chemickou analýzu a bude provedena fotodoku- mentace. Ing.
V. D. (jednatel žalobce) se této fyzické kontroly odmítl zúčastnit a zakázal vstup na stavbu bez své přítom- nosti. Protokol, který o tom sepsal zá- stupce inspekce, odmítl podepsat ve- doucí stavby Ing. P.
V. Žalobce následně zaslal inspekci stanovisko, v němž uvedl, že nebrání prošetření způsobu využití stabilizátoru, nicméně vyžaduje plnění provozního řádu stavby. Inspekce pak shora citovaným rozhodnutím ze dne 25. 1. 2002 uložila žalobci pokutu ve vý- ši 200 000 Kč za porušení uvedených ustanovení zákona o odpadech. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Minis- terstva životního prostředí v mezích ža- lobních bodů ($ 75 odst. 2 s. ř. s.) a do- spěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobce především namítá, že inspek- ce provedla nesprávnou kvalifikaci předmětné skutkové podstaty správního deliktu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení $ 28 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 125/1997 Sb., o od- padech (poznámka soudu: tento zákon sice byl k 1. 1. 2002 zrušen zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, avšak podle jeho ustanovení $ 83 odst. 9 se „řízení o pokutách zahájená před účinností to- hoto zákona dokončí podle dosavadních právních předpisů“), jsou inspektoři a po- věření pracovníci ministerstva a ostat- ních příslušných správních úřadů opráv- něni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, 860 popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provo- zování jiné hospodářské činnosti a dále jsou oprávněni odebírat vzorky a pořizo- vat fotodokumentaci.
Podle ustanovení $ 39 odst. 1 písm. d) stejného zákona ulo- ží inspekce pokutu do výše 300 000 Kč právnické osobě, která „neumožní kon- trolním orgánům výkon kontrolní čin- nosti ($.28)“: Z uvedeného je tedy zřejmé, že in- spekce ve shora citovaném rozhodnutí skutkovou podstatu předmětného správ- ního deliktu kvalifikovala správně a zce- la v souladu se zákonem. Jestliže žalobce v této souvislosti tvrdí, že mohl porušit toliko ustanovení $ 7 odst. 4 písm. f) zá- kona o odpadech, nikoliv však citovaný $ 28 odst. 1 písm. a) a c), dopouští se omylu.
Z dikce zmíněných zákonných ustanovení je totiž bez jakýchkoliv dů- vodných pochybností zřejmé, že mezi tě- mito ustanoveními existuje toliko for- mulační, nikoliv však obsahový rozdíl. Jestliže ustanovení $ 28 odst. 1 zákona o odpadech zakotvuje oprávnění inspek- torů při kontrolní činnosti, upravuje $ 7 odst. 4 písm. f) těmto oprávněním kores- pondující povinnosti oprávněných osob. Obě ustanovení proto upravují identic- ký právní vztah, existující mezi kontrol- ním orgánem a kontrolovaným subjek- tem, přičemž obsahem tohoto vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti.
Jestli- že za těchto okolností inspekce ve výro- ku citovaného rozhodnutí výslovně neu- vedla porušení ustanovení $ 7 odst. 4 písm. ©, nýbrž pouze porušení $ 28 odst. 1 písm. a) a c) zákona o odpadech, není možno toto rozhodnutí ani násled- ně vydané rozhodnutí žalovaného pova- žovat za nezákonné. Tato žalobní námit- ka je proto nedůvodná. K tvrzení žalobce, že provedení kon- troly zcela neznemožnil, jelikož inspek- torům nabídl. kterýkoliv jiný termín, je nutno podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu a s ohledem na povahu rozhodované věci vycházet z toho, že "skutečná kontrola má reálný smysl a vý- .
znam pouze tehdy, když se minimalizuje „riziko případné manipulace s prověřova- nými objekty a materiály. Proto není možno akceptovat právní názor žalobce, že se porušení citovaných ustanovení zá- kona o odpadech nedopustil, když nabí- di provedení kontroly v jiném, předem ohlášeném termínu. Takovýto postup by totiž zjevně bylo možno považovat za po- stup in fraudem legis, tedy za postup od- porující smyslu zákona V daném přípa- dě je totiž z obsahu správního spisu zřejmé, že neexistoval žádný zásadní dů- vod, pro který by kontrola nemohla být provedena právě dne 4.
12. 2001, při- čemž za tento důvod nelze pokládat ča- sové zaneprázdnění Ing. D. Další žalobní námitka brojí proti ne- provedení výslechu svědka Ing. V. a pro- ti tomu, že žalovaný se dostatečně nevy- pořádal s informacemi poskytnutými žalobcem. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný sice skutečně výslech Ing. V. neprovedl, nicméně v odůvodně- ní napadeného rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých důvodů tento výslech nebyl nutný. Přitom zejména uvedl, že ani toto svědectví by nemohlo vyvrátit skutečnost, že ke kontrole na stavbě ne- došlo.
Zjevně se proto nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu, z něhož by bylo možno dovodit nezákonnost napa deného rozhodnutí. Konečně k námitkám žalobce ohled- ně samotného pojmu „stabilizát“ a k hod- nocení jeho nebezpečnosti v daném pří- padě Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzené věci se kontrolní orgán ne- mohl povahou tohoto materiálu vůbec zabývat právě proto, že inspektorům ne- bylo umožněno provést kontrolu. K ulo- žení správní pokuty tedy došlo z důvodu porušení zákonné povinnosti součinnos- ti ze strany žalobce, a za těchto okolností proto není možno správním rozhodnu- tím důvodně vytýkat, že dostatečně ne- dokládají, že by rozbory na stavbě prová- děné žalobcem dopadly srovnatelně jako rozbory stabilizátu využívaného na stavbách jiných.
K výši uložené sankce Nejvyšší správní soud uvádí, že odpoví- dá zákonu, neboť za předmětný správní delikt zákon umožňuje uložit pokutu do výše 300 000 Kč ($ 39 odst. 1 zákona o odpadech). Inspekce se tedy pohybo- vala zcela v intencích zákonného správ- ního uvážení a v tomto rámci přihlédla k povaze stavby a použitých materiálů. Protože toto uvážení nikterak svévolně nepřekročila, soud neshledal důvod je jakkoliv zpochybňovat. (ček)
Společnost s ručením omezeným E. v ©. proti Ministerstvu životního prostředí o pokutu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného Ministerstva životního prostředí ČR v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Žalobce především namítá, že ČIŽP provedla nesprávnou kvalifikaci předmětné skutkové podstaty správního deliktu. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 125/1997 Sb. o odpadech (poznámka soudu: tento zákon sice byl k 1. 1. 2002 zrušen zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, avšak podle jeho ustanovení § 83 odst. 9 „řízení o pokutách zahájená před účinností tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů“) jsou inspektoři a pověření pracovníci ministerstva a ostatních příslušných správních úřadů oprávněni při výkonu své kontrolní činnosti vstupovat v nezbytně nutném rozsahu, popřípadě vjíždět na cizí pozemky nebo vstupovat do cizích objektů užívaných pro podnikatelskou činnost nebo provozování jiné hospodářské činnosti a dále jsou oprávněni odebírat vzorky a pořizovat fotodokumentaci.
Podle ustanovení § 39 odst. 1 písm. d) stejného zákona uloží inspekce pokutu do výše 300 000 Kč právnické osobě, která „neumožní kontrolním orgánům výkon kontrolní činnosti (§ 28)“.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že ČIŽP ve shora citovaném rozhodnutí skutkovou podstatu předmětného správního deliktu kvalifikovala správně a zcela v souladu se zákonem. Jestliže žalobce v této souvislosti tvrdí, že mohl porušit toliko ustanovení § 7 odst. 4 písm. f) zákona o odpadech - nikoliv však citovaný § 28 odst. 1 písm. a), c) – dopouští se omylu. Z dikce zmíněných zákonných ustanovení je totiž bez jakýchkoliv důvodných pochybností zřejmé, že mezi těmito ustanoveními existuje toliko formulační, nikoliv však obsahový rozdíl.
Jestliže ustanovení § 28 odst. 1 zákona o odpadech zakotvuje oprávnění inspektorů při kontrolní činnosti; upravuje § 7 odst. 4 písm. f) těmto oprávněním korespondující povinnosti oprávněných osob. Obě ustanovení proto upravují identický právní vztah, existující mezi kontrolním orgánem a kontrolovaným subjektem, přičemž obsahem tohoto vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti. Jestliže za těchto okolností ČIŽP ve výroku citovaného rozhodnutí výslovně neuvedla porušení ustanovení § 7 odst. 4 písm. f), nýbrž pouze porušení § 28 odst. 1 písm. a), c) zákona o odpadech, není možno toto rozhodnutí ani následně vydané rozhodnutí žalovaného považovat za nezákonná.
Tato žalobní námitka je proto nedůvodná.
K tvrzení žalobce, že provedení kontroly zcela neznemožnil, jelikož inspektorům nabídl kterýkoliv jiný termín, je nutno podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu a s ohledem na povahu rozhodované věci vycházet z toho, že skutečná kontrola má reálný smysl a význam pouze tehdy, když se minimalizuje riziko případné manipulace s prověřovanými objekty a materiály. Proto není možno akceptovat právní názor žalobce, že se porušení citovaných ustanovení zákona o odpadech nedopustil, když nabídl provedení kontroly v jiném, předem ohlášeném termínu. Takovýto postup by totiž zjevně bylo možno považovat za postup in fraudem legis, tedy za postup odporující smyslu zákona. V daném případě je totiž z obsahu správního spisu zřejmé, že neexistoval žádný zásadní důvod, pro který by předmětná kontrola nemohla být provedena právě dne 4. 12. 2001, přičemž za tento důvod nelze pokládat časové zaneprázdnění Ing. D.
Další žalobní námitka brojí proti neprovedení výslechu svědka Ing. V. a proti tomu, že žalovaný se dostatečně nevypořádal s informacemi, poskytnutými žalobcem. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že žalovaný sice skutečně výslech Ing. V. neprovedl, nicméně v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých důvodů tento výslech nebyl nutný. Přitom zejména uvedl, že ani toto svědectví by nemohlo vyvrátit skutečnost, že k předmětné kontrole na stavbě nedošlo. Zjevně se proto nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu, z něhož by bylo možno dovodit nezákonnost napadeného rozhodnutí.
Z obdobných důvodů Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat ani tvrzení, že žalovaný neprokázal, že informace poskytnuté žalobcem jsou nepravdivé či neúplné. Jak totiž vyplývá ze shora uvedené rekapitulace, žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně a zcela v souladu s ustanoveními § 47 odst. 3 a § 59 odst. 1 správního řádu vypořádal s jednotlivými skutečnostmi, které byly podkladem rozhodnutí, a uvedl úvahy, jakými byl při rozhodování veden. Ani tato žalobní námitka proto není důvodná.
Žalobce totiž blíže nekonkretizuje, se kterými jím poskytnutými informacemi se žalovaný dostatečně nevypořádal, a ve skutečnosti tak proto nezpochybňuje zákonnost napadeného rozhodnutí, nýbrž brojí toliko proti výsledku správního řízení, což přirozeně nepožívá zákonné ochrany.
Žalobce dále uvádí, že k výslechu svědka Ing. L. došlo bez jeho vyrozumění a tedy i bez možnosti mu klást otázky dle ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu. V tomto směru žalobce odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 32/99 (in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 18, str. 379 a násl.), z něhož především vyplývá, že čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod garantuje „postulát přítomnosti při provádění všech důkazů i na jiná než soudní řízení“.V souzené věci je však již ze shora uvedeného zřejmé, že Ing.
L. vypovídal pouze k situaci u areálu stavby a neúčastnil se samotného jednání, které vyústilo v neumožnění provedení předmětné kontroly u žalobce. Z obsahu napadeného rozhodnutí žalovaného vyplývá, že výpověď jmenovaného svědka nikterak neovlivnila výsledek správního řízení prováděného žalovaným, tedy rozhodování o oprávněnosti uložené správní pokuty. Navíc ze správního spisu vyplývá, že žalobci bylo umožněno vyjádřit se k podkladům správního rozhodnutí, tedy i k protokolu o výslechu Ing. L.. Za těchto okolností proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ani tato žalobní námitka není důvodná.
Konečně k námitkám žalobce ohledně samotného pojmu „stabilizát“ a k hodnocení jeho nebezpečnosti v daném případě Nejvyšší správní soud konstatuje, že v souzené věci se kontrolní orgán nemohl povahou tohoto materiálu vůbec zabývat právě proto, že inspektorům nebylo umožněno předmětnou kontrolu provést. K uložení správní pokuty tedy došlo z důvodu porušení zákonné povinnosti součinnosti ze strany žalobce a za těchto okolností proto není možno správním rozhodnutím důvodně vytýkat, že dostatečně nedokládají, že by rozbory provedené na stavbě prováděné žalobcem dopadly srovnatelně jako rozbory stabilizátu využívaného na stavbách jiných.
K výši uložené sankce Nejvyšší správní soud uvádí, že odpovídá zákonu, když za předmětný správní delikt zákon umožňuje uložit pokutu do výše 300 000 Kč (§ 39 odst. 1 zákona o odpadech). ČIŽP se tedy pohybovala zcela v intencích zákonného správního uvážení a v tomto rámci přihlédla k povaze předmětné stavby a použitých materiálů, a protože toto uvážení nikterak svévolně nepřekročila, soud neshledal důvod je jakkoliv zpochybňovat.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že žalovaný rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a že jeho rozhodnutí odpovídá zákonu. Proto Nejvyšší správní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.), přičemž tak učinil se souhlasem účastníků řízení bez jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému – jak vyplývá ze spisového materiálu - náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 8. 1. 2004
JUDr. Miluše Došková předsedkyně senátu