Stanovisko k výkladu zákona č. 120/2001 Sb.,o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
V praxi soudů vyvstávají potíže při posouzení otázky, kdy (resp. dokdy)
může exekutor navrhnout soudu, aby povinného předvolal k prohlášení o majetku
(viz § 53 odst. 1 ex. ř.). Výkladové problémy se odvíjejí od toho, že
ustanovení § 53 ex. ř. předpokládá subsidiární užití občanského soudního řádu,
resp. jeho ustanovení § 260a až § 260h s výjimkou § 260b odst. 1), přičemž zde
upravený institut je podřazen specifické „činnosti soudu před nařízením výkonu
rozhodnutí“; podle § 260a odst. 1 o. s. ř. totiž lze návrh na prohlášení o
majetku učinit jen před podáním návrhu na výkon rozhodnutí.
Soudní praxe byla již usměrněna rozhodnutím Městského soudu v Praze, sp. zn. 51
Co 70/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, roč.
2003, pod poř. č. 87 (dále jen „R 87/2003“), s právní větou, jíž bylo
konstatováno, že „soudní exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení
exekuce, může před vydáním exekučního příkazu podle § 47 zákona č. 120/2001 Sb.
(exekučního řádu) navrhnout soudu, aby předvolal povinného a vyzval ho k
prohlášení o majetku.“ Tento závěr vychází ze systematického výkladu (zařazením
prohlášení o majetku do hlavy III. exekučního řádu, nazvané „Provedení
exekuce“, se prolamuje vazba na procesní vymezení institutu v občanském soudním
řádu jakožto činnosti před nařízením výkonu) a z výkladu z účelu, dovozovaného
z ustanovení § 47 odst. 1 ex. ř., jímž je zajistit spolehlivé informace pro
efektivní exekuční příkaz.
Byl tak potlačen názor, že i exekutor může podat návrh na prohlášení o majetku
jen do zahájení exekučního řízení (viz § 35 odst. 2 ex. ř.), případně jen do
okamžiku, kdy byl návrh na nařízení exekuce podán u soudu.
S tím je namístě se ztotožnit. I když ustanovením § 53 odst. 2 ex. ř.
není (na rozdíl od § 260b odst. 1 o. s. ř.) výslovně vyloučeno ustanovení §
260a odst. 1 o. s. ř., lze je - ve prospěch uvedeného závěru - adekvátně
vyložit. Exekutor, který je podle § 53 odst. 1, 2 ex. ř. povolán podat návrh
soudu na prohlášení o majetku povinného, není zjevně exekutor jakýkoliv, nýbrž
jen exekutor pověřený provedením exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.), k čemuž dochází
až spolu s nařízením exekuce (s exekutorem, u něhož byl jen podán návrh na
nařízení exekuce /§ 35 odst. 2, § 44 odst. 1 ex. ř./, zákon nepočítá již
vzhledem ke lhůtám stanoveným k předložení návrhu soudu a k rozhodnutí o něm /§
44 odst. 1, 2 ex. ř./).
Jestliže exekutor nemůže podat návrh na prohlášení o majetku podle § 53
ex. ř. dříve, než soud exekuci nařídil, možnost spojovat prohlášení o majetku v
exekučním řízení (oproti řízení o výkon rozhodnutí) s „činností soudu před
nařízením výkonu rozhodnutí“ logicky vskutku odpadá, a pro podání návrhu
exekutorem se neuplatní ani omezení podle § 260a odst. 1 o. s. ř.; pro návrh na
prohlášení o majetku není stanovena podmínka času jeho podání, resp. zákon je
na určité stadium exekučního řízení neomezuje.
Podání návrhu na prohlášení o majetku zákon tím neomezuje ani na období
do vydání exekučního příkazu (§ 47 odst. 1 ex. ř.), jak by znění citované
právní věty R 87/2003 mohlo naznačovat. Okolnost, že exekuční příkaz má účinky
nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (§ 47 odst. 2 ex.
ř.), žádné omezení ve sledovaném směru nepředstavuje.
Připustit možnost podat návrh na prohlášení o majetku i poté, co již
exekutor vydal exekuční příkaz k provedení exekuce určitým způsobem, se jeví
být i účelné, ukáže-li se, že v rámci tohoto způsobu exekuce nelze plného
uspokojení pohledávky oprávněného dosáhnout.
Není proto správný názor, který vyjádřil Okresní soud v Chrudimi ve
věci sp. zn. Nc 1454/2004, že navrhnout prohlášení o majetku lze jen do vydání
exekučního příkazu; za správný naopak nutno mít závěr, vyslovený v rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 1193/2004, Krajského soudu v Hradci
Králové, sp. zn. 21 Co 338/2004, nebo Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co
302/2004.
Tomu je též konsekventní, že ustanovení § 53 ex. ř. dovoluje
exekutorovi toliko podat návrh soudu, aby předvolal povinného a vyzval ho k
prohlášení o svém majetku; neumožňuje naopak, aby povinného za tímto účelem
předvolal sám. Oprávnění podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č.
418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, s prohlášením o
majetku podle § 53 ex. ř. (§ 260a až § 260h o. s. ř.) ztotožnit nelze (srov. §
5 odst. 2, věta třetí, vyhlášky).
VI. Exekutor dokládá pověření k žádosti o součinnost třetích osob podle § 34
odst. 1 ex. ř. i opisem (kopií) stejnopisu usnesení o nařízení exekuce
opatřeným doložkou s uvedením data a podpisu exekutora nebo jím pověřeného
zaměstnance, který opis vydal, a s otiskem úředního razítka exekutora.
Povinnost třetích osob poskytnout součinnost exekutorovi bezplatně znamená, že
tyto osoby mají právo na náhradu hotových výdajů; o této náhradě rozhoduje
exekutor usnesením, proti němuž není odvolání přípustné.
Náhradu hotových výdajů platí stát.
Ustanovení § 33 ex. ř. svěřuje exekutorovi významná oprávnění, jimž
korespondují součinnostní povinnosti zde vyjmenovaných třetích subjektů,
jejichž porušení jsou důvodem uložení pořádkové pokuty a zakládají jejich
odpovědnost (případně státu) za tím vzniklou škodu (§ 34 ex. ř.). Tuto
povinnost třetí subjekty mají zásadně i tehdy, když podle zvláštních předpisů
mají povinnost mlčenlivosti, případně povinnost obdobnou (srov. kupř. § 33
odst. 3 ex. ř.). Vzhledem k tomu, že se tím dává možnost citelnému zásahu do
právního postavení třetích osob, klade se naléhavě otázka výkladu té podmínky
uvažovaných exekutorových oprávnění, již zakládá ustanovení § 34 odst. 1 ex.
ř., a jež tkví v doložení exekutorova pověření k provedení exekuce.
Prakticky se tento problém zjevuje především v rozhodování soudů o
návrhu exekutorů na uložení pořádkové pokuty podle § 34 odst. 3 ex. ř. (§ 53 o.
s. ř.).
Podle § 34 odst. 1 ex. ř. exekutor může požádat o součinnost třetí
osoby podle § 33 a ty jsou povinny ji poskytnout bezplatně, doloží-li exekutor
své pověření k provedení exekuce, a jen v souvislosti s jejím prováděním; není
však povinen dokládat způsob provedení exekuce.
Krajský soud v Brně (v rozhodnutí ve věci sp. zn. 12 Co 286/2003) je
toho názoru, že exekutor musí své pověření k provedení exekuce prokázat
způsobem, který nepřipouští rozumnou pochybnost. Vzhledem k tomu, že takto žádá
o součinnost i banky, jež jsou vázány vůči klientovi bankovním tajemstvím (§ 38
zákona č. 21/1992 Sb.), nemůže postačit „pouhá běžná (neověřená) kopie
rozhodnutí soudu“ (podle § 44 odst. 2 ex. ř.), a dostačující není ani kopie
tohoto rozhodnutí, kterou „ověřil“ sám exekutor podle § 25 odst. 2
kancelářského řádu soudních exekutorů (obdobně uvažoval týž soud v rozhodnutí
ve věci sp. zn. 20 Co 55/2003).
Oproti tomu Městský soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 16 Co 403/2003 dospěl k
závěru, že soudní exekutor doloží pověření k provedení exekuce nejen
stejnopisem soudního rozhodnutí nebo jeho úředně ověřenou kopií, nýbrž i jím
potvrzenou kopií (opisem) soudního rozhodnutí (obdobně se vyjádřil Krajský soud
v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 6 Co 1423/2002 a Krajský soud v Hradci
Králové ve věci sp. zn. 23 Co 668/2003).
Praktické okolnosti i důsledky zákonného vymezení postavení exekutora v
exekučním řízení působí ve prospěch závěru vyslovenému na druhém místě.
Pověřením, jež vyžaduje ustanovení § 34 odst. 1 ex. ř., je bezpochyby usnesení
soudu o nařízení exekuce ve smyslu § 44 odst. 2 ex. ř.; to ostatně stanoví
výslovně § 4 vyhlášky č. 418/2001 Sb., podle nějž požádá-li exekutor třetí
osoby o poskytnutí součinnosti při provádění exekuce, osvědčuje tento požadavek
tak, že těmto osobám zašle usnesení soudu o nařízení exekuce, které obsahuje
jeho pověření k provedení exekuce. Tím je však toliko určen pramen potřebného
dokladu, nikoliv již jeho forma; usnesení soudu v podobě jeho originálu
exekutor samozřejmě k dispozici nemá.
Exekutorovi se dostává jen jeho stejnopisu (§ 44 odst. 3 ex. ř.), a není důvod
očekávat, že ve více než jednom vyhotovení. Vícečetná potřeba doložit toto
pověření (§ 33 odst. 1 až 9 ex. ř.) nutí k tomu, aby exekutor použil jinou
listinu, než právě tento stejnopis usnesení.
Lze proto souhlasit i s tím, že exekutor (kromě úředně ověřené kopie) použije
k doložení pověření k součinnosti třetích osob jeho opis (kopii) opatřený
doložkou podle § 25 odst. 2 Stavovského předpisu Exekutorské komory České
republiky ze dne 23.5.2002 (kancelářského řádu) s uvedením data a podpisu
exekutora nebo jím pověřeného zaměstnance, který opis vydal, a s otiskem
úředního razítka exekutora.
Příhodně je ve prospěch tohoto závěru argumentováno tím, že při provedení
exekuce se úkony exekutora kladou na roveň úkonům soudu (§ 28 ex. ř.).
K žádostem o součinnost může exekutor přistoupit poté, co usnesení podle § 44
odst. 2 ex. ř. nabude vykonatelnosti.
Podle § 34 odst. 1 ex. ř. subjekty vyjmenované v § 33 jsou povinny poskytnout
exekutorovi jím vyžádanou součinnost bezplatně (znak „bezplatnosti“ byl do
zákona vložen zákonem č. 360/2003 Sb.).
Ustanovení § 34 odst. 1 ex. ř. je přiléhavé vykládat ve shodě s ustanovením §
128 o. s. ř., jež zakotvuje totéž, avšak s výslovným dovětkem, že subjekty
povinné součinností mají právo na náhradu hotových výdajů. Není důvod zde
vyjádřený princip ochrany třetích osob nezachovat i v jejich vztahu k
exekutorovi, neboť nemohou být v horším postavení, než k soudu v řízení o výkon
rozhodnutí; to, že dosah ustanovení § 128 o. s. ř. je zde z povahy věci užší,
významné ovšem není. Právo banky na úhradu věcných nákladů za podání zprávy
exekutorovi je ostatně založeno explicite ustanovením § 38 odst. 5 zákona č.
21/1992 Sb., o bankách.
Podle § 139 odst. 4 o. s. ř. o právu na náhradu hotových výdajů rozhoduje
předseda senátu. Jestliže podle § 52 odst. 2 ex. ř. nestanoví-li tento zákon
jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a
další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu,
soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu, pak se nabízí závěr, že o
nárocích osob zavázaných exekutorem k součinnosti podle § 33 a § 34 ex. ř. na
náhradu hotových výdajů, jež jim při tom vznikly, rozhodne usnesením sám
exekutor. Na rozdíl od pořádkové pokuty (§ 34 odst. 3 ex. ř.) zákon nepovolává
výslovně k tomuto rozhodnutí soud, a jeho vydání exekutorem odpovídá i
požadavkům efektivity a rychlosti exekučního řízení. Náhradu hotových výdajů
platí stát.
Považují-li se úkony exekutora za úkony soudu (§ 28, věta druhá, ex. ř.), je
pak nevyhnutelné přijmout fakt, že proti uvažovanému usnesení exekutora není
odvolání přípustné (viz § 202 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.).
Rozhodnutí ve věci sp. zn. 9 Co 744/2002, v němž Krajský soud v Ostravě dospěl
k shodným závěrům, je proto správné.
VII. Exekuční titulem je i exekutorský zápis podle § 78 písm. a) ex. ř. sepsaný
exekutorským koncipientem, byl-li k tomu exekutorem písemně zmocněn; postačí
zmocnění obsažené v jiné listině, při nařízení exekuce však musí být doloženo.
Koncipient úkon, k němuž byl zmocněn, provádí osobně; podepisuje též
exekutorský zápis, který sepsal.
Exekutorský zápis podle § 78 písm. a) ex. ř. je ustanovením § 40 odst. 1 písm.
d) ex. ř. prohlášen exekučním titulem stejně jako notářský zápis se svolením k
vykonatelnosti upravený v § 71a až § 71c zákona č. 358/1992 Sb. Obdobně
notářskému zápisu, k němuž se soudní praxe již vyjádřila a kde průmět do
exekučního řízení nečiní potíže, je i zde nutné posuzovat, zda exekutorský
zápis respektuje určité formální a věcné požadavky; v usnesení ze dne 25. 8.
2004, sp. zn. 20 Cdo 1232/2004, Nejvyšší soud uzavřel, že exekutorský zápis je
exekučním titulem, jestliže splňuje náležitosti stanovené v § 78 písm. a) a
násl. ex. ř.
Lze souhlasit s Krajským soudem v Brně (není argumentu pro závěr opačný),
jestliže v rozhodnutí sp. zn. 20 Co 341/2004 dává najevo, že provedením
exekuce může být pověřen exekutor, který podkladový titul - exekutorský zápis -
sepsal, a že k návrhu na nařízení exekuce lze připojit i stejnopis
exekutorského zápisu, je-li opatřen doložkou podle § 107 odst. 2 ex. ř.
Zvláštní problém představuje exekutorský zápis, který sepsal exekutorský
koncipient. Nejednotně je hodnoceno, zda může být podkladem nařízení exekuce,
resp. jaké musí být splněny formální, případně věcné podmínky.
Podle usnesení Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 10 Co 508/2004, musí být
písemné zmocnění exekutora obsaženo v exekutorském zápisu, a v usnesení sp. zn.
14 Co 283/2004 Městský soud v Praze požaduje, aby exekutorský zápis sepsaný
exekutorským koncipientem byl podepsán exekutorem.
Ani jeden z těchto názorů nelze mít za správný.
Podle § 21 odst. 1 ex. ř. exekutor může koncipienta písemně zmocnit k vykonání
jednotlivých úkonů, které jsou předmětem exekuční činnosti nebo další činnosti.
Úkonem, který je předmětem další činnosti exekutora, je i sepisování
exekutorských zápisů; podle § 78 písm. a) ex. ř. platí, že v rámci další
činnosti exekutor sepíše na žádost exekutorský zápis o dohodě, kterou se
účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající
ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl
nařízen a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliže svou povinnost řádně
a včas nesplní.
Aby exekutorský zápis sepsaný koncipientem nebyl řádným exekučním
titulem (viz § 40 písm. d/ ex. ř.), musel by být koncipient (právě) z tohoto
úkonu zákonem vyloučen (
jako je tomu v případě koncipienta notářského ve vztahu k notářskému zápisu se
svolením k vykonatelnosti). Podle § 21 odst. 2 ex. ř. však koncipient nemůže
být zmocněn exekutorem (toliko) k vydání exekučního příkazu, a nemůže vykonat
dražbu ani exekuci k uspokojení nepeněžitého plnění.
Z toho plyne, že exekučním titulem je i exekutorský zápis podle § 78
písm. a) ex. ř., který sepsal exekutorský koncipient, byl-li exekutorem k jeho
sepsání písemně zmocněn.
Z citovaných ustanovení (ani jiných) však nelze dovodit, že by podmínka
písemného zmocnění byla splněna jen tehdy, bylo-li zmocnění vtěleno do
samotného zápisu, resp. stalo-li se jeho součástí. I z ohledů praktických se
podává, že postačí zmocnění obsažené v jiné (samostatné) listině, za
samozřejmého předpokladu, že je dostatečně určité a srozumitelné, a
identifikuje oprávnění k sepsání konkrétního zápisu.
Při nařízení exekuce na podkladě exekutorského zápisu sepsaného
exekutorským koncipientem musí být zmocnění exekutorem doloženo. Ne-li, jde o
nedostatek exekučního titulu (nikoliv návrhu na nařízení exekuce), na který
soud musí upozornit (§ 52 odst. 1, § 254 odst. 3 o. s. ř.) a poskytnout
oprávněnému možnost (v určené lhůtě) titul doplnit. Jestliže se tak nestane,
soud návrh na nařízení exekuce - pro nedostatek způsobilého titulu - zamítne.
Podle § 79 odst. 1 ex. ř. musí exekutorský zápis obsahovat mimo jiné
(písm. i/) otisk úředního razítka exekutora a jeho podpis; samozřejmě se rozumí
podpis toho exekutora, který exekutorský zápis sepsal. Modifikací tohoto
požadavku ve vztahu k zápisu sepsanému exekutorským koncipientem (na základě
řádného zmocnění) je logicky požadavek podpisu nikoli exekutora, nýbrž
koncipienta. Podpisem totiž může stvrdit pravost a obsahovou správnost listiny
jen ten, kdo ji vyhotovil. To na druhé straně nikterak neomezuje povinnost
uvést v exekutorském zápisu jméno a příjmení exekutora (který koncipienta k
sepisu zápisu zmocnil) a jeho sídlo (písm. b/). Obecně platí, že koncipient
úkon, k němuž byl náležitě (v souladu se zákonem) zmocněn, provádí osobně.
VIII. Lhůty k plnění podle § 40 odst. 2 ex. ř. se uplatní jen pro tituly
vydané v občanském soudním řízení; nelze je užít ani pro exekutorský zápis
podle § 78 písm. a) ex. ř.
Tradiční podmínkou materiální vykonatelnosti titulů soudního výkonu
rozhodnutí (§ 251, § 274 o. s. ř.), stejně jako titulů exekučních (§ 40 odst. 1
ex. ř.), je uvedení lhůty, v níž má být v nich uložená povinnost splněna.
Výjimkou jsou případy, kdy lhůta k plnění je stanovena přímo právním předpisem,
na jehož základě byl titul vydán (srov. Ze zhodnocení rozhodování soudů a
státních notářství při výkonu rozhodnutí, Cpj 159/79 Nejvyššího soudu ČSR z 18.
2. 1981, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, roč.
1981, pod poř. č. 21), nebo kdy vykonatelnost titulu takový předpis prohlašuje
bez dalšího, resp. aniž by s lhůtou k plnění počítal (viz kupř. § 139 odst. 1
tr. ř.).
Uvedené závěry jsou zobecněním poměrů, vlastních různorodé škále titulů
výkonu rozhodnutí (exekučních titulů). Vystihují přirozený požadavek, aby
podmínka vykonatelnosti titulů, vykonávaných v občanském soudním řízení, byla
hodnocena především z hlediska těch právních předpisů, z nichž ten který titul
vychází, resp. na jejichž základě byl vydán.
Zákon č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád s
účinností k 1. 1. 2001, vycházeje ze zkušeností soudní praxe, založil v
ustanovení § 261a odst. 2 o. s. ř. fikci lhůt k plnění tam, kde v titulu -
oproti požadavkům zákona - chyběla, resp. chybí. V ustanovení § 274 o. s. ř.
však dal - prozíravě a logicky - najevo, že tato fikce může být uplatnitelná
jen ve vztahu k titulům, jež byly vydány podle tohoto předpisu samotného (totiž
podle občanského soudního řádu). Zákon č. 30/2000 Sb. tím reflektuje okolnost,
že civilně procesní - exekuční - předpis nemůže z povahy věci zasahovat
(ovlivnit, resp. měnit) hmotněprávní poměry, ustavené jinými, povýtce
veřejnoprávními normami.
Totéž musí platit i v rámci toho (soudního) výkonu (srov. § 2 písm. a/
zákona č. 119/2001 Sb.), jímž je exekuce podle exekučního řádu; také ji
nařizuje soud.
Ustanovení § 40 odst. 2 ex. ř., podle něhož neobsahuje-li exekuční
titul určení lhůty ke splnění povinnosti, má se za to, že povinnosti uložené
exekučním titulem je třeba splnit do 3 dnů a, jde-li o vyklizení bytu, do 15
dnů od právní moci rozhodnutí, je tudíž třeba vyložit tak, že se nevztahuje na
všechny tituly vypočtené v § 40 odst. 1 ex. ř., nýbrž toliko na tituly vydané v
občanském soudním řízení (§ 40 odst. 1 písm. a/ ex. ř.).
Nevztahuje se ani na titul, kde by se opak dal jinak očekávat, neboť jej jako
takový instaluje exekuční řád sám, totiž na exekutorský zápis (§ 40 odst. 1
písm. d/, § 78 písm. a/ ex. ř.). Je tomu tak proto, že ustanovení § 79 odst. 2
písm. e) ex. ř., jež zakotvuje povinnost vtělit do dohody podle § 78 písm. a)
též dobu plnění, je nutné mít nejen za kogentní, nýbrž i za speciální k § 40
odst. 2 ex. ř.; ostatně jinak by bylo obtížně identifikovatelné obligatorní
prohlášení povinné osoby o svolení k vykonatelnosti zápisu (§ 79 odst. 2 písm.
f/ ex. ř.), má-li jeho obsahem být svolení s tím, aby podle zápisu byl nařízen
a proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, jestliže svou povinnost řádně - a
včas (tj. v zápisu uvedené lhůtě) - nesplní.
Není přípustné, aby soud jednou (při rozhodování o návrhu na nařízení
výkonu rozhodnutí) pro nedostatek jinak nutné lhůty k plnění prohlásil titul za
nevykonatelný proto, že se fikce lhůt k plnění podle § 261a odst. 2 o. s. ř.
neprosadí (§ 274), a návrh zamítl, a podruhé (při rozhodování o návrhu na
nařízení exekuce) tentýž titul (odkazem na § 40 odst. 2 ex. ř.) naopak za
materiálně vykonatelný pokládal, a exekuci nařídil.
Jinak lze odkázat i na bod I. výše.
Správně tedy shrnuje Krajský soud v Plzni, že „pro materiální
vykonatelnost exekučních titulů nepochybně platí obecná pravidla“, a souhlasit
jest i s Krajským soudem v Ostravě, jestliže (konkrétně ku exekutorskému
zápisu) uvádí, že „ustanovení § 40 odst. 2 ex. ř. se musí vykládat tak, aby
odpovídalo § 274 o. s. ř.“
IX. Manžel povinného je osobou oprávněnou podat odvolání proti usnesení o
nařízení exekuce, přichází-li v úvahu, že konkrétním exekučním příkazem může
být postižen majetek v jeho společném jmění s povinným.
V exekuční praxi není jednoty při posouzení otázky, kdy se stává účastníkem
řízení manžel povinného, jmenovitě za jakých podmínek je legitimován k podání
odvolání proti usnesení soudu o nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.).
Podle § 36 odst. 2 ex. ř. platí, že jsou-li exekucí postiženy věci, práva nebo
jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem
exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i
manžel povinného.
V řízení o výkon rozhodnutí je obdobné ustanovení § 255 odst. 2 o. s. ř.
standardně vykládáno tak, že manžel povinného se stává účastníkem řízení o
výkon rozhodnutí, „je-li nesporné nebo alespoň možné“, že věci, které jsou
nařízeným výkonem rozhodnutí postihovány, patří do společného jmění povinného a
jeho manžela; účastenství manžela se zakládá dnem, kdy soud výkon rozhodnutí
usnesením nařídil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 1997, sp. zn. 2
Cdon 1446/96). Úsudek, kterých „věcí“ se výkon rozhodnutí týká, je usnadněn již
tím, že jeho nařízení zahrnuje i způsob, jímž má být proveden.
Jako podané osobou neoprávněnou není proto odmítáno odvolání manžela
povinného (proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí), přichází-li v úvahu,
že výkonem rozhodnutí má být postižen majetek tvořící společné jmění manželů, a
to bez ohledu na to, zda bylo usnesení o nařízení výkonu manželu doručeno či
nikoliv (tato okolnost může mít průmět jen do hodnocení otázky včasnosti
odvolání). Ve výkonu prodejem nemovitostí oprávněný musí doložit, že povinný je
vlastníkem dotčené nemovitosti (§ 335 odst. 1 o. s. ř.), při čemž se soudu
zjevuje zpravidla i existence společného jmění povinného, a tím i postavení
jeho manžela jako účastníka řízení (resp. osoby legitimované k odvolání proti
usnesení o nařízení výkonu). Méně zřetelná je situace ve výkonu rozhodnutí
prodejem movitých věcí (bez výslovného určení těch, které mají být prodány),
neboť nikoliv v okamžiku nařízení výkonu, nýbrž až teprve při jeho faktickém
provádění, se - ve vztahu ke konkrétním sepsaným věcem - může osvědčit stav
předjímaný ustanovením § 255 odst. 2 o. s. ř. Ačkoliv při nařízení výkonu
rozhodnutí není jisto, že výkon postihuje movité věci ve společném jmění s
manželem povinného, je-li „alespoň možné“, že tomu tak bude, soudy odvolání
manžela povinného jako podané neoprávněnou osobou neodmítají ani zde. Není
překážek pro věcné projednání odvolání, i když usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí manželu povinného ještě nebylo doručeno, jelikož nemůže být (tím)
ani opožděné.
Posledně popsaná situace výkonu rozhodnutí je blízká poměrům exekuce
podle exekučního řádu, neboť též při nařízení exekuce není ještě postaveno
najisto, že k postižení majetku ve společném jmění povinného a jeho manžela
dojde; není totiž znám způsob exekuce, jelikož exekuční příkaz ještě nemohl být
vydán (srov. § 47 odst. 1, 2 ex. ř.).
V rámci exekuce prodejem movitých věcí musí být manželu povinného
spolu s vyrozuměním o tom, že byl proveden soupis a které věci byly
sepsány, a s příslušným exekučním příkazem doručeno i usnesení o nařízení
exekuce (§ 49 odst. 4, § 69 ex. ř., § 325 odst. 1, 2 a § 255 odst. 2 o. s. ř.);
podobně při exekuci prodejem nemovitostí musí být (nejpozději) s exekučním
příkazem doručeno také usnesení o nařízení exekuce i manželu povinného (§ 49
odst. 4, § 69 ex. ř., § 335b odst. 2 o. s. ř.). K těmto postupům vůči manželu
povinného dochází zpravidla ve věcné i časové shodě s postupy, činěnými vůči
povinnému samotnému.
K praktickým problémům proto dochází tehdy, jestliže
usnesení o nařízení exekuce je napadeno manželem povinného předtím, než
exekutor exekuční příkaz vydal. Existuje rozšířený názor, že manžel povinného
je osobou oprávněnou k podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce až
vydáním exekučního příkazu postihujícího majetek ve společném jmění manželů.
Nebyl-li exekuční příkaz vydán, „nelze dovozovat, že by exekucí byly postiženy
věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, a
proto je nutno vycházet z toho, že účastníky exekučního řízení jsou pouze
oprávněný a povinný;“ podal-li tudíž odvolání proti usnesení o nařízení exekuce
za této situace manžel povinného, jde o odvolání podané osobou k tomu
neoprávněnou (srov. § 218 písm. b/ o. s. ř., § 52 odst. 1 ex. ř.) a musí být
odmítnuto (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 9 Co 179/2004,
Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 83/2005, a další).
Tento názor není
nepochybný ani praktický.
V případě, že by manželu povinného již uplynula
lhůta k odvolání, a teprve pak exekutor vydal exekuční příkaz, vyvstává
zvláštní problém jeho procesní obrany, když proti samotnému exekučnímu příkazu
odvolání přípustné není (§ 47 odst. 3 ex. ř.). Jde-li jen o legitimaci k
odvolání (nikoliv o okolnost, jež se promítá do posouzení, zda usnesení o
nařízení exekuce je či není správné), pak by nebylo vyloučeno připustit do
odvolacího řízení argument, že tuto legitimaci odvolatel získal později
(následně vydaným exekučním příkazem); hodnotit jej, zejména ve vztahu k
pluralitě možných exekučních příkazů, podle toho, jak se týkají majetku ve
společném jmění, je však v odvolacím řízení zjevně nepřípadné. S každým
(zvláštním) exekučním příkazem se pojí i účinek (jednotlivého) nařízení výkonu
rozhodnutí podle občanského soudního řádu (§ 47 odst. 2, věta první, ex. ř.),
pročež by se otevřel prostor úvaze, zda by manželu povinného - k odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce - nesvědčila legitimace vždy ke každému „nařízení
výkonu rozhodnutí“ znovu.
Přitom manžel povinného může proti nařízení exekuce
namítat jen ty okolnosti, které co do existence titulu a jeho poměru k návrhu
příslušely povinnému (srov. § 44 odst. 10 ex. ř.). Okolnosti, jež mají vztah k
určitému (dotčenému) majetku nebo k původu vymáhaného závazku, zakládají
zpravidla důvod návrhu na zastavení exekuce (zejména § 268 odst. 1 písm. f/,
h/, příp. odst. 4, § 267 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Účastenství manžela povinného v
exekučním řízení (stejně jako ve výkonu rozhodnutí) je založeno na
potencionalitě (předpokladu) - výjimečně dovoleného - postižení i jiného
majetku, než majetku výlučně povinného; pro zjišťování, zda tomu tak skutečně
je, není při nařízení exekuce (ani v odvolacím řízení) místa. Splnění tohoto
předpokladu pak může být spatřováno už kupříkladu v tom, že exekutor doručil i
manželu povinného usnesení o nařízení exekuce, dal-li tím najevo, že následnými
exekučními příkazy majetek ve společném jmění fakticky postihnout míní.
Proto
jestliže nelze vyloučit, že určitým způsobem exekuce, jenž je exekutorovi
po nařízení exekuce k dispozici, objektivně může být postižen majetek ve
společném jmění povinného a jeho manžela, nabízí se řešení obdobné tomu, jež je
popsáno ve vztahu k § 255 odst. 2 o. s. ř. výše; je-li postižení majetku ve
společném jmění „alespoň možné“, je přiléhavé manžela povinného pokládat za
účastníka exekučního řízení již od vydání usnesení o nařízení exekuce, a v
důsledku toho jej i vybavit legitimací k podání odvolání. Lhůta k odvolání
manželu povinného pak počíná od okamžiku, kdy mu bylo usnesení o nařízení
exekuce doručeno.
Platí tedy, že manžel povinného je osobou oprávněnou podat
odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přichází-li v úvahu, že
konkrétním exekučním příkazem může být postižen majetek v jeho společném jmění
s povinným.
Formulovaný závěr lze podpořit konečně i tím, že již doručením
usnesení o nařízení exekuce nastupují zákazy dispozic s majetkem nejen
povinného, nýbrž i s majetkem patřícím do společného jmění (§ 44 odst. 7 ex.
ř.), a to i kdyby manžel povinného s takovým nakládáním souhlasil (§ 145 odst.
2, věta druhá, obč. zák.). Samo usnesení o nařízení exekuce (aniž by zde byl
exekuční příkaz) má tudíž dopad do majetkové sféry manžela povinného, a také
proto mu nelze odepřít možnost adekvátní procesní obrany.
Exekuční úkony,
provedené předtím, než bylo podáno odvolání manžela povinného, si podržují
zákonný podklad, jestliže odvolací soud usnesení o nařízení exekuce potvrdil.
X. O procesním nástupnictví se i v exekučním řízení rozhoduje usnesením; podle
stadia řízení, v němž nastane okolnost rozhodná podle § 107 nebo § 107a o. s.
ř., rozhoduje soud nebo exekutor.
V soudní praxi panují rozpaky nad
ustanovením § 36 odst. 5 ex. ř.; výkladové problémy se soustřeďují především k
vymezení jeho poměru k ustanovením § 107 a § 107a (§ 254 odst. 1) o. s. ř. a
k tomu, kdo (zda soud nebo exekutor) je - případně - o procesním nástupnictví
povolán rozhodnout.
Podle § 36 odst. 5 ex. ř. prokáže-li se, že po
zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy
spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde,
do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten,
kdo nastupuje do řízení na místo dosavadního oprávněného, musí přijmout stav
řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.
Městský soud v Praze
(v usnesení sp. zn. 16 Co 37/2005) vychází z toho, že o procesním nástupnictví
z důvodu singulární sukcese rozhoduje exekutor, jiné soudy o tom rozhodují samy
(Krajský soud v Plzni); některé soudy mají za to, že § 36 odst. 5 ex. ř. užití
ustanovení § 107 a § 107a o. s. ř. vylučuje, pročež v exekučním řízení není
procesní nástupnictví reflektováno explicitním rozhodnutím (Okresní soud Plzeň
- město).
Ustanovení § 36 odst. 5 ex. ř. za takovou úpravu procesního
nástupnictví, jež by svojí komplexností vylučovala použití subsidiárního
předpisu (§ 52 odst. 1 ex. ř.) - zde ustanovení § 107 a § 107a (§ 254 odst. 1)
o. s. ř. - mít zjevně nelze. Výslovně reflektuje jen hmotněprávní změny na
straně oprávněného, není zřejmé, zda míní vystihnout případy jak univerzální
sukcese tak sukcese singulární, resp. i případy subjektových změn spojených se
ztrátou způsobilosti být účastníkem řízení, nevyjadřuje se k otázce, zda to, že
„nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod
práva,“ se vyšetřuje z úřední povinnosti (srov. „prokáže-li se…“) nebo je
ovládáno zásadou projednací, a konečně ani odpověď na otázku, zda je nutné o
nástupnictví rozhodnout či postačí je vyjádřit v podobě faktických procesních
postupů, z něj neplyne bezezbytku.
Tomu odpovídá takový výklad
citovaného ustanovení, podle něhož je institut procesního nástupnictví v
exekučním řízení jím toliko připomenut jako užitelný (ostatně konkrétněji, než
činí ustanovení § 254 odst. 1 o. s. ř. pro řízení o výkon rozhodnutí), a
to s tím, že jinak je k dispozici úprava vtělená do ustanovení § 107 a
§ 107a o. s. ř.
Což je příhodné i z hlediska požadavku procesní
jistoty s kým se vede exekuční řízení.
O procesním nástupnictví v exekučním
řízení se tudíž rozhoduje ve smyslu standardů občanského soudního řízení.
Zbývá zodpovědět otázku, kdo - zda soud nebo exekutor - je k
rozhodnutí o procesním nástupnictví povolán.
Procesní nástupnictví
reflektuje existenci určitých skutečností, jež jsou způsobilé ovlivnit
hmotněprávní určení subjektů oprávněných nebo povinných ve vztahu k povinnosti,
jež má být vykonána, jestliže nastanou potom, co bylo řízení (zde exekuční)
zahájeno. Exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel
exekutorovi nebo příslušnému soudu (§ 35 odst. 2 ex. ř.).
Jelikož se o
procesním nástupnictví rozhoduje v průběhu exekučního řízení, je prospěšné
nejprve vymezit, kdy, v jakém stadiu - hodnoceno všeobecně - rozhoduje soud, a
kdy exekutor.
Exekuci nařídí soud usnesením a jejím provedením pověří
exekutora, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena (§ 44
odst. 2 ex. ř.); podle § 44 odst. 3 ex. ř. se usnesení doručí exekutorovi,
jenž poté posoudí (§ 47 odst. 1 ex. ř.), jakým způsobem bude exekuce provedena,
a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Podle §
52 odst. 2 ex. ř. platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor
oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní
předpisy svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli
nebo jinému zaměstnanci soudu.
Z uvedeného plyne, že v exekučním řízení
rozhoduje jednak soud, jednak exekutor; soud do nařízení exekuce (včetně), a
jelikož pak následuje stadium provedení exekuce, otevírá se prostor pro
rozhodování exekutora.
Nastane-li tedy skutečnost rozhodná podle § 107 nebo §
107a o. s. ř. ve stadiu příslušejícímu obecně rozhodování soudu, je i k
rozhodnutí podle těchto ustanovení příslušný soud, a poté, stane-li se tak až v
době „provedení“ exekuce, rozhoduje exekutor; není totiž - pro tyto potřeby -
exekučním řádem stanoveno jinak.
Kritickým mezníkem je okamžik, kdy soud
doručil exekutorovi usnesení o nařízení exekuce, jelikož od něj exekutor
„provádí“ exekuci tím, že vydává exekuční příkazy (§ 44 odst. 3, § 47 odst. 1
ex. ř.).
Ten je však modifikován v případě, že proti usnesení o nařízení
exekuce bylo podáno odvolání. Zde se uplatní metoda, již vyjádřil Nejvyšší soud
pro vztah mezi soudy v instančním režimu ve výkonu rozhodnutí v usnesení ze
dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 786/2004: „jestliže k zániku oprávněného došlo
poté, co byla věc předložena odvolacímu soudu s odvoláním proti usnesení o
nařízení exekuce, byl odvolací soud povinen rozhodnout o tom, s kým bude v
řízení pokračováno (§ 254 odst. 1, § 107 odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).“
Mohou nastat situace, kdy procesní nástupnictví sice exekutor usnesením ustaví
(je zde osoba, na niž přešla vykonávaná povinnost), nicméně v exekučním řízení
(určité jeho části, ve vztahu k určitému způsobu exekuce podle konkrétního
exekučního příkazu) pak pokračovat nelze. Tak tomu je tehdy, jestliže je zde
sice osoba, která převzala povinnost povinného, nepřevzala však již majetek, z
něhož má být uspokojena. Exekuce musí být zastavena soudem podle § 55 odst. 1
ex. ř., § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Do (soudního) řízení o zastavení
exekuce vstupuje nástupce (podle rozhodnutí exekutora) již bez dalšího, obdobou
postupu, užitého v jiných souvislostech v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne
24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 223/2003 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek č. 9-10, roč. 2004, pod poř. č. 82), resp. ze dne 17. 5. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 2286/2004.
XI. Odvolání, které neobsahuje „žádné skutečnosti“,
odvolací soud odmítne (§ 44 odst. 10, věta druhá, ex. ř.) bez dalšího, jestliže
o tomto následku byl odvolatel předem poučen v usnesení o nařízení exekuce (§
44 odst. 6 písm. f/ ex. ř.).
Usnesení, kterým odvolací soud odmítl odvolání,
které neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§ 44 odst. 10,
věta druhá, ex. ř.), je rozhodnutím ve věci samé.
Bylo-li podáno věcně
projednatelné odvolání, lze usnesení o nařízení exekuce přezkoumat i z důvodů,
které nebyly v odvolání uplatněny. Ke skutečnostem, které nebyly uplatněny před
soudem prvního stupně, však nemůže odvolací soud přihlížet, aniž se jich
dovolal účastník řízení.
Povinný není věcně legitimován k podání
odvolání proti výroku usnesení o nařízení exekuce, jímž soud pověřil provedením
exekuce konkrétního exekutora.
Nejednoznačně je v soudní praxi
vykládáno též ustanovení § 44 odst. 10 ex. ř., jež se týká opravného prostředku
proti usnesení o nařízení exekuce.
Podle tohoto ustanovení platí, že
proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat
jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním
soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti
rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud
usnesením odvolání odmítne.
První věta § 44 odst. 10 ex. ř., část před
středníkem, normativně proklamuje, co je v teorii i praxi samozřejmé; usnesení
o nařízení exekuce - vskutku - lze účinně napadat jen prostřednictvím kritiky
toho, co je při nařízení exekuce relevantní (podmínky řízení, způsobilý titul,
formálně a materiálně vykonatelný, atd.), a samozřejmá je i část věty za
středníkem, mělo-li jí být vyjádřeno, že jiné okolnosti než relevantní při
nařízení exekuce jsou nerelevantní i v odvolacím řízení. Zbytek první věty trpí
neúplností potud, že potvrzení usnesení o nařízení exekuce není přirozeně
jediným myslitelným výsledkem odvolacího řízení, neboť uplatněné odvolací
důvody se mohou ukázat jako opodstatněné, pročež nelze vyloučit, že odvolací
soud usnesení soudu prvního stupně naopak změní (a návrh na nařízení exekuce
zamítne).
Druhou větu citovaného ustanovení vykládají některé soudy
tak, že v případě uplatnění nerelevantních okolností usnesení o nařízení
exekuce potvrzují jako věcně správné (kupříkladu usnesení Krajského soudu v
Praze sp. zn. 27 Co 60/2004), jiné soudy odvolání odmítají (Městského soudu sp.
zn. 27 Co 60/2004, Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co
2368/2004, 5 Co 29/2005 a další).
Klíč k přiléhavému výkladu § 44
odst. 10 ex. ř. lze nalézt v jeho ukotvení v širších souvislostech
korespondující úpravy v občanském soudním řádu.
Situace, kdy odvolání
neobsahuje „žádné skutečnosti“ (tzv. blanketní odvolání), se zjevně
identifikuje s tou, již postihuje ustanovení § 212a odst. 2 o. s. ř., které
stanoví, že i usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, nelze přezkoumat
podle odstavce 1 (tj. i z jiných než uvedených důvodů), neobsahuje-li odvolání
přes výzvu soudu (§ 43 a 209) žádné odvolací důvody.
Tomu vskutku odpovídá,
že i blanketní odvolání proti usnesení o nařízení exekuce odvolací soud
odmítne; tento následek je v řízení o výkon rozhodnutí pochopitelný jakožto
výraz existence vady podání (spočívající v kvalifikovaném nedostatku - úplné
absenci - odvolacích důvodů), která nebyla odstraněna navzdory výzvě, již
odvolateli adresoval soud prvního stupně podle § 43 odst. 1, § 209 o. s. ř. V
řízení exekučním je však situace zčásti odlišná; nikoliv samotný jeho „účel“,
nýbrž zvláštní úprava obsahu usnesení, jež je napadeno, zakládá příležitost k
závěru, že výzvy k odstranění vady odvolání (srov. § 43 odst. 1 o. s. ř.) zde
netřeba. Ustanovení § 44 odst. 6 písm. f) ex. ř. totiž stanoví, že usnesení o
nařízení exekuce musí obsahovat též „poučení o odvolání, o jeho náležitostech a
o tom, že nebudou-li v něm uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení
exekuce, soud odvolání odmítne.“ Jestliže tedy byl odvolatel (takto) poučen předem, lze mít za to, že poučovací
povinnosti (srov. § 254 odst. 3 o. s. ř.) bylo v takovém případě učiněno
zadost. Odvolací soud blanketní odvolání proto odmítne, aniž by odvolatele o
obsahových náležitostech odvolání (odvolacích důvodech) poučoval znovu.
Druhá
věta § 44 odst. 10 ex. ř. dále upravuje případy, kdy v odvolání sice byly
uvedeny obecně přípustné odvolací důvody (srov. § 205 odst. 2 o. s. ř.), jde
však o „skutečnosti“, které nejsou z hlediska podmínek nařízení exekuce
„rozhodné“. Jestliže i zde má odvolací soud odvolání odmítnout (ač by jinak
bylo namístě usnesení potvrdit), lze to pochopit jen jako výraz toho obecného
režimu forem rozhodnutí, jímž zákon jinde reaguje na opravný prostředek,
který je „zjevně bezdůvodný“ (srov. § 243b odst. 1 o. s. ř.). Navzdory formě
rozhodnutí jde však zde o rozhodnutí věcné (ve věci samé), což má ovšem
významné důsledky i pro dovolací řízení, jmenovitě pro hodnocení otázky
přípustnosti dovolání (viz zejména § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 o. s. ř., §
130 ex. ř.); naopak se neuplatní ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř.
Proto právní moc usnesení o nařízení exekuce v případě, že blanketní odvolání
bylo odmítnuto, nastává jako kdyby nebylo podáno, zatímco bylo-li odmítnuto
odvolání „zjevně bezdůvodné“, jeho suspenzívní účinek se uplatní.
Úprava odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je zjevně jen dílčí, pročež
je k dispozici přiměřené (subsidiární) užití občanského soudního řádu. To platí
i ohledně zásad, vtělených do ustanovení § 212a odst. 1 o. s. ř., což znamená,
že je-li zde věcně projednatelné odvolání, lze usnesení o nařízení exekuce
přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§ 205 odst. 2 o. s.
ř.).
Je proto třeba dát zapravdu Krajskému soudu v Hradci Králové (sp.
zn. 19 Co 485/2003), který v situaci, kdy odvolatel nenamítal žádné skutečnosti
rozhodné pro nařízení exekuce, o odvolání rozhodl tak, že usnesení změnil a
návrh na nařízení exekuce zamítl poté, co zjistil, že zde není materiálně
vykonatelného titulu. Odvolací soud se postavil na stanovisko, že ustanovení §
44 odst. 10 ex. ř. nemůže potlačit účinky ustanovení § 212a o. s. ř., a podle
jeho názoru by odporovalo smyslu přezkumného řízení, kdyby zjevná nesprávnost
nemohla být napravena.
Ačkoliv v odvolacím řízení v exekučních
věcech lze uvádět skutečnosti, které nebyly uplatněny před soudem prvního
stupně (§ 52 odst. 1 ex. ř., § 254 odst. 4 o. s. ř.), nemůže k nim odvolací
soud přihlížet bez dalšího, aniž se jich dovolal účastník řízení (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004).
K podání
odvolání proti výroku usnesení o nařízení exekuce, jímž soud pověřil provedením
exekuce oprávněným označeného exekutora, není povinný věcně legitimován;
oponenturu proti určení exekutora může povinný vést v rámci institutu vyloučení
exekutora podle § 29 ex. ř. (správně Krajský soud v Českých Budějovicích ve
věci sp. zn. 15 Co 343/2002).
O tom, u koho se podává odvolání proti
usnesení o nařízení exekuce, platí obecné zásady; přisvědčit lze Krajskému
soudu v Českých Budějovicích, jestliže dospěl k závěru, že podal-li povinný
odvolání u pověřeného exekutora, nejde o včas podané odvolání, ledaže bylo
exekutorem předáno ve lhůtě k odvolání příslušnému soudu nebo orgánu, který má
povinnost je doručit (sp. zn. 8 Co 3076/2002).
XII. V případech, kdy
v řízení o výkon rozhodnutí by byl oprávněn ve stadiu provedení výkonu (§ 265
o. s. ř.) uložit pořádkovou pokutu soud, učiní tak v exekučním řízení (s
výjimkou pořádkové pokuty podle § 34 odst. 3 ex. ř.) exekutor.
Pořádková pokuta se platí na účet soudu, který vydal usnesení o nařízení
exekuce.
Některé soudy míní, že pořádkovou pokutu může uložit jen
soud, jiné k tomuto úkonu povolávají též exekutora (s výjimkou pořádkové pokuty
předjímané pro nesplnění povinností k součinnosti uvedených v § 33 ex. ř.).
První se dovolávají povýtce ustanovení § 34 odst. 3 ex. ř., rozšiřujíce jeho
dosah na pořádkové pokuty s všeobecným základem podle § 53 o. s. ř. (Okresní
soud Plzeň-město), druhé odkazují na ustanovení § 52 odst. 1, 2 ex. ř. s tím,
že - s výjimkou pokut podle § 34 odst. 3 ex. ř. - zákon co do obecného
ztotožnění oprávnění soudu a exekutora zde nestanoví jinak.
Městský
soud v Praze ve věci sp. zn. 14 Co 285/2004 dospěl k závěru, že „exekutor je
oprávněn uložit pořádkovou pokutu osobě rušící pořádek při provádění
doručování,“ a odůvodnil jej tím, že podle § 52 odst. 2 ex. ř. je exekutor
oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další zákony
svěřují při provedení výkonu soudu, nejsou-li vyhrazeny naopak soudu exekučním
řádem; v „oblasti oprávnění k uložení pořádkové pokuty“ však zákon výslovně
určuje, že soud rozhoduje jen podle § 34 ex. ř.
Oproti tomu týž soud ve věci
sp. zn. 54 Co 572/2003 měl za to, že „…opatřením při provedení exekuce… je
oprávnění vstoupit do objektu a předmětné věci odebrat, případně vykázat rušící
osobu, nelze za ně (však) již považovat uložení pořádkové pokuty, neboť nejde o
úkon směřující k provedení exekuce… Pravomoc ukládat pořádkové pokuty nebyla na
exekutory přenesena…“
Jde-li o vymezení vztahu soudu a exekutora v
exekučním řízení, je přiléhavé vycházet (stejně jako v bodu X. výše) z
ustanovení § 52 odst. 2 ex. ř., podle nějž platí, že nestanoví-li tento zákon
jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a
další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu,
soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu; podle § 28, věty druhé, ex.
ř. se pak úkony exekutora považují za úkony soudu.
V bodu X. výše bylo
dovozeno, že v exekučním řízení rozhoduje soud do nařízení exekuce (včetně), a
jelikož pak následuje stadium provedení exekuce, rozhoduje exekutor, jde-li
vskutku o provádění exekuce, a „nestanoví-li zákon jinak.“ Exekutor provádí
exekuci zásadně tím, že vydává exekuční příkazy (§ 44 odst. 3, § 47 odst. 1 ex.
ř.), a to poté, co mu soud doručil usnesení o nařízení exekuce.
„Jinak“ je
stanoveno kupříkladu v § 34 odst. 3 ex. ř.; pokutu za nesplnění
„součinnostních“ povinností uvedených v § 33 ex. ř. ukládá (zde vyjmenovaným)
třetím osobám soud (byť na návrh exekutora), ačkoliv skutečnosti rozhodné pro
uložení pokuty nemohou nastat dříve, než byl exekutor pověřen provedením
exekuce, a tudíž spadají do stadia provedení exekuce. Potud není pochybností.
Prostřednictvím § 52 odst. 1 ex. ř. je v režimu exekučního řízení k dispozici i
§ 53 odst. 1 o. s. ř., jenž stanoví, že tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení
zejména tím, že se nedostaví bez vážného důvodu k soudu nebo neuposlechne
příkazu soudu, nebo kdo ruší pořádek, nebo kdo učinil hrubě urážlivé podání
anebo nesplnil povinnosti uvedené v § 294 a 295 o. s. ř., může předseda senátu
uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 50 000 Kč. Poznámkou pod čarou na
toto ustanovení odkazuje i citované ustanovení § 34 odst. 3 ex. ř.
Dojde-li
tedy k situaci předjímané citovaným ustanovením § 53 odst. 1 o. s. ř. v
exekučním řízení, a nastane-li ve stadiu provádění exekuce (§ 52 odst. 2 ex.
ř.), je k vyvození odpovídajících sankčních důsledků povolán exekutor; jinak
řečeno, tam, kde by v řízení o výkon rozhodnutí byl oprávněn ve stadiu
provedení výkonu (§ 265 o. s. ř.) uložit pořádkovou pokutu soud, učiní tak v
exekučním řízení (s výjimkou pořádkové pokuty podle § 34 odst. 3 ex. ř.)
exekutor.
Jestliže tedy povinný nebo třetí osoba brání slovně nebo fyzicky
provedení soupisu nebo zajištění věcí při exekuci prodejem movitých věcí, a
jeho jednání nese znaky předjímané ustanovením § 53 odst. 1 o. s. ř., je
exekutor oprávněn uložit pořádkovou pokutu; proti usnesení exekutora je
přípustné odvolání, o němž rozhoduje krajský soud. Usnesení Městského soudu v
Praze sp. zn. 54 Co 572/2003 proto za správné mít nelze.
XIII. Jestliže
exekutor hrubě ztěžuje postup soudu v exekučním řízení, lze jej donucovat ke
splnění jeho povinností uložením pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o.
s. ř.
Jednoty není ani při posuzování otázky, zda lze pořádkovou pokutu (§ 53
odst. 1 o. s. ř.) uložit exekutorovi.
Krajský soud v Ostravě ve věci sp. 9 Co
1303/2003 zastává názor, že exekutorovi pořádkovou pokutu uložit lze, jestliže
nereagoval na výzvy, aby soudu prvního stupně předložil dodejky dokládající
doručení usnesení o nařízení exekuce, proti němuž bylo podáno odvolání (aby
mohl posoudit, zda je včasné, a případně postoupil věc odvolacímu soudu).
Exekutor sice vykonává exekuční činnost nezávisle a jeho úkony se považují za
úkony soudu, ale pokud má určitou povinnost vůči soudu, v daném případě
spojenou s tvorbou soudního spisu, pak je namístě i vůči exekutorovi aplikovat
ustanovení § 53 odst. 1 o. s. ř. o pořádkové pokutě. Obdobný názor vyjádřil
Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 21 Co 139/2004.
Krajský soud v
Hradci Králové ve věci sp. zn. 18 Co 215/2004 však dospěl k závěru opačnému.
Exekutorovi pořádkovou pokutu uložit nelze, neboť podle § 28 ex. ř. se úkony
exekutora při provedení konkrétní exekuce považují za úkony samotného soudu; k
dispozici jsou jiné „sankční“ prostředky, jmenovitě návrh na zahájení kárného
řízení podle § 117 odst. 4 písm. d) ex. ř. Pokuta, kterou soud prvního stupně
uložil exekutorovi proto, že nevyhověl výzvě předložit seznam sepsaných věcí
pro potřeby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, byla tedy podle
odvolacího soudu uložena neoprávněně.
Při hodnocení položené
otázky je i zde (viz bod XII.) přiléhavé vyjít z § 52 odst. 2 a z § 28, věty
druhé, ex. ř.
V těch případech, kdy jsou tam uvedené podmínky
splněny, je z povahy věci vskutku (jak je v soudní praxi uvažováno) vyloučeno,
aby soud ukládal exekutorovi pořádkovou pokutu. Pochybení exekutora pak mohou
být vskutku reflektována - podle konkrétních poměrů - jen jinak, cestou
opravného prostředku proti jeho rozhodnutí, uplatněním odpovědnosti za škodu (§
32 ex. ř.) nebo postupy v rámci kárné odpovědnosti exekutora (§ 116 a násl. ex.
ř.)
Nelze však přehlížet, že ve stadiu provedení exekuce nevystupuje
exekutor ve všech případech „jako“ soud (nečiní tedy vždy to, co ve výkonu
rozhodnutí přísluší soudu), nýbrž přichází naopak v úvahu, že má vůči soudu
konkrétní povinnost, a to tehdy, kdy je soud v určitém stadiu exekučního řízení
povolán k určitému procesnímu postupu, jež vyžaduje exekutorovu součinnost.
Tak je tomu zejména při podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a při
rozhodování o odkladu a zastavení exekuce (kdy pro rozhodnutí je potřebné soudu
předložit příslušný spis, resp. jeho část), a též všeobecná povinnost exekutora
doručovat písemnosti v exekučním řízení (§ 56 ex. ř.) má přirozenou vazbu na
procesní postavení soudu v exekučním řízení v tom smyslu, že nedostatky v jejím
plnění jsou způsobilé ztěžovat jeho postup v řízení (§ 53 odst. 1 o. s. ř.).
Jestliže tudíž exekutor hrubě ztěžuje postup té části exekučního řízení, jež
je vedena soudem, není důvod, aby nemohl být donucován k splnění svých
povinností uložením pořádkové pokuty podle § 53 odst. 1 o. s. ř.
Proti
usnesení o uložení pořádkové pokuty je exekutor legitimován podat odvolání, k
rozhodnutí o němž je funkčně příslušný krajský soud.
Stejná hlediska se
nabízejí k použití i pro výklad ustanovení § 32 odst. 1, 2 ex. ř. a § 32 odst.
3 ex. ř.
Ze dvou výše uvedených rozhodnutí je proto namístě přisvědčit
usnesení Krajského soudu v Ostravě.
XIV. Důvody zvláštního zřetele hodné,
způsobilé k tomu, aby soud zprostil exekutora dřívějšího pověření (§ 44 odst. 9
ex. ř.), nemohou spočívat jen v subjektivním hodnocení oprávněného, nýbrž je
zapotřebí, aby šlo o okolnosti závažné z objektivního hlediska, které překáží,
aby exekuce mohla být efektivně (podle práva) provedena.
Exekuci
nemůže provést exekutor, jenž je současně zmocněncem oprávněného (§ 74 odst.
1 písm. a/ ex. ř.). Totéž platí, jestliže před nařízením exekuce jsou soudu
známy jiné okolnosti, pro které je exekutor vyloučen.
Podle § 44
odst. 9 ex. ř. požádá-li oprávněný soud o změnu exekutora, soud po vyjádření
exekutora jej pověření zprostí, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné.
V takovém případě pověří soud provedením exekuce exekutora, kterého navrhne
oprávněný, a věc mu přípisem postoupí. Účinky původního návrhu oprávněného na
nařízení exekuce zůstávají zachovány. Odměna exekutora, který byl zproštěn
pověření, se vypočítá tak, jako by došlo k zastavení exekuce.
Při
výkladu tohoto ustanovení - ohledně důvodů pro zproštění exekutora - se v
soudní praxi prosazují dvě protichůdná hlediska, subjektivní a objektivní.
První vyjádřil kupříkladu Městský soud v Praze v usnesení sp. zn. 20
Co 87/2004, v němž dovodil, že „již samotné pochybnosti oprávněného o řádném
postupu exekutora při exekuční činnosti zřejmě narušují nezbytný vztah důvěry
mezi oprávněným a exekutorem a s ohledem na charakter tohoto sporu“ lze
tyto okolnosti považovat za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 44
odst. 9 ex. ř.
Druhé zastává Obvodní soud pro Prahu 2 ve věci sp. zn.
25 Nc 81/2003; důvody hodné zvláštního zřetele mohou být podle jeho názoru jen
„velmi závažné skutečnosti“, kupříkladu dlouhodobá nemoc exekutora nebo jinak
založená dlouhodobá nefunkčnost jeho úřadu apod.
Subjektivní zřetele
(viděno z pohledu oprávněného) se projevují relevantně především tím, že je to
oprávněný, kdo navrhuje, aby provedením exekuce byl pověřen určitý exekutor (§
38 odst. 1 ex. ř.), a jen navrženého exekutora může soud pověřit provedením
exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.); je-li však exekuce nařízena, pověření
konkrétního exekutora je zásadně trvalé, resp. trvá až do úplného uspokojení
vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, resp. do zastavení exekuce (§ 51
písm. b/, c/ ex. ř.).
Výjimky zakotvuje zákon
prostřednictvím institutu vyloučení exekutora podle § 29 ex. ř. a - právě -
možností exekutora jeho pověření zprostit podle § 44 odst. 9 ex. ř. (srov. § 51
písm. a/, d/ ex. ř.).
Exekutor je vyloučen z provedení exekuce,
jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům exekučního řízení
nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti; důvodem k
vyloučení exekutora však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu exekutora
v exekučním řízení o projednávané věci (§ 29 odst. 1, 2 ex. ř.). Důvod
pochybovat o nepodjatosti je zde tedy zjevně pochopen jakožto objektivní
povahy.
Také důvody zvláštního zřetele hodné (§ 44 odst. 9 ex. ř.)
musí mít objektivní kvalitu, a to nejen z výkladových hledisek sémantických a
logických, nýbrž i systematických; oba instituty - vyloučení i zproštění - musí
vycházet ze shodného pojetí postavení exekutora vůči účastníkům exekučního
řízení, zde jmenovitě vůči oprávněnému.
Opak by vedl k absurdním
důsledkům; pro oprávněného, stačil-li by ku změně exekutora subjektivní názor
(„ztráta důvěry“), by postup prostřednictvím institutu vyloučení exekutora
podle § 29 ex. ř. byl prakticky nepřípadný.
Pro řízení o výkon
rozhodnutí (a totéž musí platit i pro řízení exekuční) je příznačné, že obecné
civilněprocesní zásady dispoziční a projednací (zejména ve stadiu provedení
výkonu, resp. exekuce) jsou nepřehlédnutelně omezeny; nejde zde jen o
subjektivní zájem té či oné procesní strany, nýbrž současně o autoritu státu ve
vztahu k právu vůbec, konkrétně pak k tomu jeho poslání, jímž ztělesňuje
garance jeho faktické vynutitelnosti (tj. reálné vykonatelnosti kvalifikovaných
titulů). Právní stát je povinen ji zajistit nikoliv jakkoli, nýbrž opět v
mezích práva, tedy též se zřetelem k principu adekvátní ochrany povinného, a
tudíž i nestranně (srov. též citované ustanovení § 29 ex. ř.).
Vzhledem k ustanovením § 52 odst. 2 a § 28, věty druhé, ex. ř. to platí nejen
ve vztahu k soudu výkonu rozhodnutí, nýbrž přiměřeně i k exekutorovi pověřenému
provedením konkrétní exekuce.
Z uvedeného plyne, že důvody
zvláštního zřetele hodné, způsobilé k tomu, aby soud zprostil exekutora
dřívějšího pověření, nemohou spočívat jen v subjektivním hodnocení oprávněného,
jak exekutor exekuci konkrétně provádí, nýbrž je zapotřebí, aby šlo o okolnosti
závažné z objektivního hlediska, které překáží, aby exekuce mohla být efektivně
(podle práva) provedena.
Popsané veřejnoprávní znaky postavení
exekutora znemožňují, aby exekutor - byť s odvoláním na oprávnění podle § 74
odst. 1 písm. a) ex. ř. - poskytoval právní pomoc, jejímž obsahem je
zastupování oprávněného v exekučním řízení, v němž podle jím podávaného návrhu
má být současně pověřen provedením exekuce.
Potud je v soudní praxi jednoty;
nejistota se spojuje s otázkou, jaké nástroje má soud k dispozici, jestliže
taková situace přesto nastane.
Lze mít za to, že okolnost, že v návrhu
na nařízení exekuce je označen jako exekutor, který má být pověřen provedením
exekuce (§ 38 odst. 1 ex. ř.), exekutor k tomu nezpůsobilý proto, že současně
vystupuje (nepřípustně) jako zmocněnec oprávněného, zakládá vadu návrhu na
nařízení exekuce; takový návrh je totiž svou povahou neurčitý (vnitřně
rozporný). Pak se otevírá soudu prostor pro postupy podle § 39 odst. 1, 2 ex.
ř., tj. pro výzvu zmocněnci oprávněného, aby opravil (doplnil) návrh na
nařízení exekuce tak, aby obsahoval označení exekutora k provedení exekuce
způsobilého, s tím, že buď bude tato vada návrhu odstraněna nebo exekuční
řízení zastaveno.
XV. V případě, že návrh na nařízení exekuce byl v
odvolacím řízení zamítnut, přichází v úvahu uložit povinnost k náhradě nákladů
exekuce oprávněnému; o tom rozhodne soud. Odměna exekutora činí 3000 Kč.
Ustanovení § 87 až § 89 ex. ř. nelze vyložit bez vědomí souvislostí s úpravou
nákladů řízení o výkon rozhodnutí, zakotvenou v ustanoveních § 270 a § 271 o.
s. ř. Prve vyjmenovaná ustanovení postihují zcela zjevně jen zvláštnosti
vlastní exekučnímu řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné
subsidiarity občanského soudního řádu (§ 52 odst. 1 o. s. ř.).
Také v
exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě
nákladů exekuce (§ 44 odst. 6 písm. e/, § 87 odst.1, 3 ex. ř.) a – ač výslovně
neuvedeno - i nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 ex. ř.), a to bez toho, že byly
specifikovány. Obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud
ukládá postupně další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění,
případně je jen co do výše určuje), je v exekučním řízení postup
prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 ex. ř., k
jehož vydání je povolán exekutor. Příkaz k úhradě nákladů exekuce se vykonává
především v exekučním řízení, v němž byl vydán (§ 87 odst. 4 ex. ř.); nebyla-li
nákladová pohledávka zde uspokojena, je příkaz k úhradě (v jednotě s náhradovým
výrokem obsaženým v usnesení o nařízení exekuce) způsobilý sloužit coby
samostatný titul pro exekuční řízení další (ledaže soud o nákladech exekučního
řízení rozhodl později, jmenovitě při zastavení exekuce, jinak).
Z pohledu
zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde
(stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je
procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 o. s.
ř.), neboť nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Výslovně se k tomu v
exekučním řízení přihlašuje úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce (srov.
§ 87 odst. 3 ex. ř.).
To však postihuje právě jen tyto (typické) situace, pro
které je příznačným důsledkem, že povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon (a
exekuce) zatěžuje povinného.
Praktické jsou ovšem i případy opačné,
kdy oprávněnému „plný úspěch“ nesvědčí - kupříkladu je-li jeho návrh na
nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) zamítnut. Pak se tento režim nákladového
rozhodování - logicky - uplatnit nemůže.
K tomu se vyjadřuje usnesení
Městského soudu v Praze, sp. zn. 14 Co 272/2003, s tím, že při zamítnutí návrhu
na nařízení exekuce se ustanovení § 87 a násl. ex. ř. neužije, „neboť upravuje
situaci nařízení exekuce,“ pročež platí ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., a
povinný a exekutor mají právo na náhradu nákladů proti oprávněnému. Určení výše
náhrady je pak podle tohoto názoru „v kompetenci exekutora“, který rozhodne
podle § 88 ex. ř. Vykonatelný exekuční příkaz pokládá městský soud za exekuční
titul podle § 40 odst. 1 písm. g) „ve spojení s § 87 odst. 4“) ex. ř.
S tím
je souladné rozhodnutí téhož soudu sp. zn. 58 Co 360/2004; uzavírá však, že v
rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce soud rozhodne také o
„nákladech exekutora“ a o náhradě nákladů řízení mezi oprávněným a povinným.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 5 Co 2997/2003 tento názor
rozvíjí o úsudek, kdo má být určen (v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení
exekuce) povinným k náhradě nákladů exekuce; podle jeho mínění je jím (analogií
§ 142 odst. 1 o. s. ř.) oprávněný, jelikož nebyl ve věci úspěšný. Soud si
opatří předtím, než rozhodne, od exekutora vyčíslení nákladů exekuce; odměnu
exekutora lze stanovit analogicky podle § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb.
Podobně
Krajský soud v Ostravě (sp. zn. 9 Co 1120/2004) míní, že při zamítnutí návrhu
na nařízení exekuce nemůže být rozhodováno o nákladech exekuce podle § 87 ex.
ř. příkazem exekutora, a je proto nezbytné, aby o nich rozhodl soud. Povinnost
k náhradě má být uložena oprávněnému, jelikož se svým návrhem neměl úspěch, a
to do tří dnů od právní moci usnesení, jímž bude určena výše těchto nákladů (za
přiměřeného užití § 155 odst. 1 o. s. ř.); „samostatné usnesení o výši těchto
nákladů bude vydáno poté, co soudní exekutor odměnu a náhrady vyčíslí.“
V
usnesení ve věci sp. zn. 12 Co 593/2003 Krajský soud v Brně však
pokládá za vyloučené, aby exekutorovi byla přiznána proti oprávněnému
odměna podle § 5, § 6 odst. 1, 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.; podle jeho názoru na
skutečnost, že exekutor již provedl exekuční úkony, ale následně zaniklo jeho
pověření v důsledku změny prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí návrhu na
nařízení exekuce, nepamatuje ani § 11 této vyhlášky, a ani analogií jiných
ustanovení nelze dospět k jinému závěru, než že exekutorovi odměna nenáleží.
Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 25 Co 175/2004 naopak soudí, že
exekutor má právo na odměnu za exekuční činnost i v případě, že návrh na
nařízení exekuce byl zamítnut, pokud se tak nestalo z důvodů, které exekutor
zavinil (§ 11 odst. 5 a contr. vyhlášky č. 330/2001 Sb.).
V řízení o výkon
rozhodnutí pro uvedené poměry platí, že se zvláštní pravidlo vyjádřené v § 270
odst. 1 o. s. ř. neuplatní, a soud nemůže postupovat jinak, než že podle § 254
odst. 1, § 142 o. s. ř. uloží oprávněnému konkrétní povinnost k peněžitému
plnění, k jejímuž splnění již musí stanovit lhůtu; vykonatelnost takového
rozhodnutí pak nastává jejím uplynutím (§ 171 odst. 1 o. s. ř.), a vykonat je
lze jen v jiném řízení. Totéž platí v případě, že ještě před nařízením výkonu
rozhodnutí oprávněný vzal návrh zpět, případně soud vykonávací řízení zastavil
pro nedostatek podmínek řízení, neboť o nákladech řízení pak soud rozhodne
podle § 254 odst. 1, § 146 odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř.; podle ustanovení
§ 254 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodne soud o nákladech řízení tehdy,
jestliže návrh na nařízení výkonu rozhodnutí odmítne za podmínek vyslovených v
§ 43 odst. 2 o. s. ř. (Kurka - Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde
2004, str. 396 a násl.).
Není důvod nepoužít tyto závěry i v exekučním řízení
(§ 52 odst. 1 ex. ř.).
Za správný je proto považovat především názor, že v
případě, že návrhu na nařízení exekuce nebylo vyhověno, jsou ustanovení § 87
odst. 2 a 3 ex. ř. nepoužitelná, a prostřednictvím § 52 odst. 1 ex. ř. je nutné
vycházet z výše uvedených ustanovení § 254 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst.
1 písm. c), odst. 2, § 146 odst. 3, příp. § 150 o. s. ř.
Přímý průmět
důsledků jejich užití je však - z povahy věci - možné spojovat jen s
procesním vztahem oprávněného a povinného, resp. s jim vzniklými náklady.
Nejenže tedy nelze aplikovat ustanovení § 87 odst. 2, věty druhé, ex. ř., že
náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný, nýbrž pravidlem bude, že
oprávněný hradí náklady vzniklé v exekučním řízení povinnému.
Oproti řízení o
výkon rozhodnutí vystupuje v řízení exekučním další („nákladový“) subjekt,
totiž exekutor, s nímž zákon spojuje tzv. náklady exekuce, vymezené v § 87
odst. 1 ex. ř. V situaci při nařízení exekuce (když je návrhu vyhověno) zákon
jeho postavení důvodně připodobňuje postavení oprávněného (§ 87 odst. 3 ex.
ř.), a ukládá povinnému, aby je exekutorovi uhradil.
Bylo řečeno, že v
případech, kdy je však návrh na nařízení exekuce zamítnut (a „úspěch“ má
povinný), uvažovat - se zřetelem k zásadám, jež ovládají rozhodování o
nákladech řízení vůbec - o povinnosti povinného k nákladovému plnění (včetně
povinnosti vůči exekutorovi) zásadně nelze. Logice „úspěchu ve věci“ (§ 142 o.
s. ř.), o niž nezbývá než se opřít, odpovídá řešení, k němuž se většinová
soudní praxe ostatně kloní (viz výše), že je to naopak oprávněný, koho je
případné s povinností nahradit náklady exekuce identifikovat.
To na druhé
straně neznamená, že se vždy musí náhrady nákladů exekuce exekutorovi dostat;
důvody ve smyslu podpůrného ustanovení § 150 o. s. ř., pro něž oprávněnému
uložit povinnost uhradit náklady exekuce exekutorovi nebude možné, mohou
spočívat také v tom, že „neúspěch“ oprávněného exekutor zavinil (srov. zásadu
vyslovenou v § 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb.).
Eventualitu založení
procesněprávního (nákladového) vztahu mezi oprávněným a exekutorem zákon pro
obdobnou situaci zastavení exekuce předjímá výslovně (v ustanovení § 89 ex.
ř.), a již proto není správný názor, že stanovit náhradovou povinnost mezi
oprávněným a exekutorem je „pojmově“ vyloučeno.
„Obdobnou situaci zastavení
exekuce“ představuje ta, kdy exekutor byl provedením exekuce (již) pověřen, tj.
když k zamítnutí návrhu na nařízení exekuce dochází v odvolacím řízení; zde
také spočívá těžiště výše předznamenaného problému soudní praxe.
Jelikož
usnesením o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se pak zakládá situace obdobná
zániku pověření k provedení exekuce v osobě konkrétního exekutora (srov. § 51
ex. ř.), není i proto myslitelné, aby exekutorovi poté příslušela oprávnění k
rozhodování o nákladech exekučního řízení podle § 88 odst. 1 ex. ř. Usnesením o
zamítnutí návrhu se exekuční řízení končí, a je-li náhradový režim podle § 87
odst. 4 ex. ř. zde vyloučen, musí to být soud, kdo je povinen rozhodnout i o
nákladech řízení (§ 151 o. s. ř.). Nejsou-li v té době náklady exekuce známy,
je k dispozici postup podle § 155 odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.
Z
výše shrnutých ilustrací rozhodování soudů je zjevné, že nejednotně je
posuzována též otázka existence a výše nároku exekutora na odměnu za provedení
exekuce. Je zastáván názor, že v případě zamítnutí návrhu na nařízení exekuce
(k němuž došlo až v odvolacím řízení a exekutor již provedl některé exekuční
úkony) exekutor nárok na odměnu nemá, protože ve vyhlášce č. 330/2001 Sb. není
zakotven, stejně jako se vyskytuje názor opačný, že odměna exekutorovi zásadně
přísluší, vždy ve výši 3000 Kč, cestou analogie ustanovení § 11 odst. 3 zmíněné
vyhlášky.
Přisvědčit jest názoru druhému.
Podle § 11 odst. 3 vyhlášky č.
330/2001 Sb. platí, že zanikne-li pověření exekutora k provedení exekuce
rozhodnutím soudu o vyloučení exekutora nebo o zastavení exekuce anebo o
pověření jiného exekutora provedením exekuce (§ 51 písm. a/, b/ a d/ ex. ř.),
činí odměna exekutora, jehož pověření zaniklo, 3000 Kč, nestanoví-li se dále
jinak.
Úprava zániku pověření k provedení exekuce zakotvená v § 51
ex. ř. situaci zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (v odvolacím řízení)
pomíjí; bylo však již řečeno, že je k zániku pověření podle tohoto ustanovení
připodobnitelná. Také usnesením o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce se
zakládá stav, kdy je působení dříve pověřeného exekutora v exekučním řízení
ukončeno, a nabízí se tím k užití pravidlo - stejně jako při zastavení exekuce
(srov. § 51 písm. b/ ex. ř., § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb.) - že není
rozhodné, zda a jaké exekuční úkony exekutor vykonal (srov. usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové sp. zn. 19 Co 559/2003).
Přiměřeně se uplatní i
ustanovení § 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., podle něhož zaniklo-li
pověření exekutora z důvodů, které exekutor zavinil, odměna mu nenáleží.
Jelikož náklady exekuce, jež spočívají v náhradě hotových výdajů, ustanovení §
13 vyhlášky č. 330/2001 Sb. nepaušalizuje, nezbývá, než aby byly exekutorem
náležitě konkretizovány.
Odvolací soud o nákladech exekučního řízení
rozhoduje především tehdy, když mění usnesení soudu prvního stupně a návrh na
nařízení exekuce zamítá. Jestliže usnesení o nařízení exekuce odvolací soud
potvrzuje, uplatní se režim příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 ex. ř.;
není třeba ani zvláště vyslovit, že povinný nemá právo na náhradu nákladů
řízení (srov. usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 441/2004).
XVI.
Oprávněnému lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce (§ 89 ex. ř.),
jestliže při zastavení exekuce je z hlediska zásad uvedených v § 271, větě
první, o. s. ř. osobou povinnou k náhradě nákladů exekučního řízení.
Nelze-li
oprávněnému přičítat zavinění, že exekuce byla zastavena proto, že u
povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek (§ 268 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.),
nelze oprávněnému uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce; osobou povinnou k
jejich náhradě exekutorovi může být jen povinný.
Závěry vyložené v předchozím
oddílu (XV.) se přiměřeně uplatní i při rozhodování o nákladech exekučního
řízení, jestliže má být exekuce zastavena (§ 55 odst. 1 ex. ř.).
Ustanovení §
89 ex. ř., podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit
oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, zjevně doplňuje ustanovení § 271 o.
s. ř. (§ 52 odst. 1 ex. ř.) o úpravu nákladů, na něž § 271 o. s. ř. pamatovat z
povahy věci nemůže. Otevírá tím prostor pro vymezení procesního vztahu k
dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do
povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení § 87 odst. 3 ex. ř.
Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v § 271 o. s. ř. (z jakého
důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k
náhradě nákladů oprávněnému, pak to je právě povinný, komu musí být uložena -
ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu uložení povinnosti k náhradě nákladů podle § 271 o.
s. ř. naopak oprávněnému, je oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě
nákladů exekuce, kterou předjímá právě ustanovení § 89 ex. ř.
Tyto
zásady jsou v soudní praxi - ve výsledku - většinově respektovány (viz usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 30 Co 627/2003, Krajského soudu v
Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 77/2004, Krajského soudu v Brně sp. zn. 12
Co 778/2004 a další). Výstižně je ilustruje usnesení Krajského soudu v Plzni
sp. zn. 15 Co 523/2004, v jehož odůvodnění se uvádí, že „náklady exekuce hradí
exekutorovi zásadně povinný (§ 87 odst. 3 ex. ř.). Ustanovení § 89 téhož zákona
je třeba chápat jako výjimku ze shora vyjádřené zásady, že náklady exekuce
platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Konstrukce § 89
ex. ř. je podobná ustanovení § 271 o. s. ř., dovolujícímu při zastavení výkonu
rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů prováděného výkonu podle toho,
z jakého důvodu k zastavení došlo. Zmíněnou procesní zásadu je nutno aplikovat
ve všech případech, tedy i při rozhodování o nákladech exekuce, a to z pohledu
procesního zavinění. Rozhodování podle § 89 ex. ř. přichází v úvahu jen v
situaci, kdy to bude odůvodněno procesním zaviněním (zejména nedbalostí)
oprávněného, který vedle zastavení exekuce ponese ještě následky spočívající v
hrazení nákladů exekuce.“
Z uvedeného plyne, že naopak není možno přisvědčit
rozhodnutím, v nichž se za správné považuje, že lze uložit povinnost k náhradě
nákladů exekuce oprávněnému, a současně ve prospěch oprávněného uložit
povinnost povinnému (usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 880/2004,
Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 253/2004, Krajského soudu v Ostravě sp.
zn. 9 Co 1962/2004 a 9 Co 64/2005). Toto řešení otázky nákladů exekučního
řízení se zhusta zjevuje v případech, kdy dochází k zastavení exekuce podle §
268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný
majetek.
Jestliže však oprávněnému nelze přičítat zavinění na tomto výsledku,
pak z hlediska názoru, který byl výše ohlášen (jako správný), mu nelze ani
ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce, jelikož ustanovení § 89 ex. ř. se
vzhledem k § 271 o. s. ř. neuplatní, a naopak se prosadí standardní nákladový
režim podle § 87 odst. 3 ex. ř. Tomu odpovídá, že povinnost k náhradě nákladů
exekuce nelze uložit nikomu jinému než povinnému, a to bez ohledu na to, že
bylo v řízení shledáno, že je „insolventní“, resp. že možnost jejího splnění se
nejeví reálnou. Argument, že exekutor vykonává exekuční činnost za odměnu (§ 1
odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), je proto bezcenný; ostatně, jak se v
některých rozhodnutích (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co
9/2003, Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 523/2004) připomíná, usnesení o
povinnosti povinného k náhradě nákladů exekuce je samostatným titulem, který
exekutor může použít v budoucnu (a nelze vyloučit, že majetkové poměry
povinného doznají změny).
Nepřijatelná je tedy úvaha obsažená v usnesení
Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 20 Co 274/2004, že „…správně bylo
postupováno podle § 89 ex. ř. …. oprávněný se sice nepodílel na vzniklé
situaci, ovšem na druhé straně nelze veškeré negativní důsledky insolventnosti
povinného přenášet na exekutora, když vzhledem k jeho insolventnosti nelze
postihnout povinného žádnou formou majetkového plnění … Odvolací soud se
domnívá, že je namístě případné ztráty oprávněného pokrýt jeho možností získat
exekuční titul bezprostředně proti povinnému, vůči němuž by v případě, že se
následně dostane do příznivější finanční situace, mohl vymáhat náklady, které
musel zaplatit z nerealizované exekuce…“
O nákladech exekučního
řízení podle § 271 o. s. ř., § 89 ex. ř. rozhoduje vždy soud, spolu s usnesením
o zastavení exekuce; správně uvádí Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp.
zn. 23 Co 9/2003, že „příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce ztrácí své
opodstatnění v případech, kdy je zřejmé, že exekuce nebude provedena…což lze
dovodit z § 51 písm. b) ex. ř., podle kterého, jestliže soud zastavil exekuci,
zaniká pověření exekutora k provedení exekuce, a exekutor již nemůže činit
žádné úkony směřující k provedení exekuce, tedy ani ty, jimiž by postihl
majetek povinné pro náklady exekučního řízení.“
Soudní praxe je již jednotná
v tom, že „v části exekučního řízení, v níž se jedná o nárocích exekutora na
náklady exekuce, je soudní exekutor účastníkem řízení, a je oprávněn podat
odvolání proti rozhodnutí soudu, které se těchto nákladů týká“ (usnesení
Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 527/2003). Exekutor nemá naopak
legitimaci k podání odvolání proti výroku, jímž soud upravil náhradové poměry
mezi oprávněným a povinným.
Odměna exekutora při zastavení exekuce se spravuje
ustanoveními § 11 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb.
Jelikož při úvaze ve
smyslu § 271 o. s. ř. jsou okolnosti „zaviněné“ exekutorem přičítány
oprávněnému, může nastat situace, kdy oprávněný ponese odpovědnost za náklady
povinného, čemuž logicky odpovídá i jeho případná povinnost k náhradě nákladů
exekuce. Zde se však uplatní především ustanovení § 11 odst. 5 vyhlášky č.
330/2001 Sb. (exekutorovi nenáleží odměna), a co do náhrady nákladů, jež
exekutorovi vznikly, není důvod přehlížet, že ve prospěch oprávněného lze užít
zásady vyjádřené v ustanovení § 150 o. s. ř.
Ne zcela zřetelně je soudy
hodnocena otázka důsledků okolnosti, že oprávněný poskytl exekutorovi vyžádanou
zálohu (podle § 90 odst. 3 ex. ř.). Některé soudy zálohu považují za náklady
oprávněného (při současném snížení nákladů exekuce), jiné k ní nepřihlížejí a
znovu ukládají oprávněnému povinnost (aby se záloze dostalo spolehlivého
právního důvodu), a další složenou zálohu při ukládání povinnosti oprávněnému
započítávají a jeho povinnost pak stanovují jen co do zálohou nekrytého zbytku
(viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 30 Co 341/2003,
Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 1640/2004 nebo Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 9 Co 1962/2004, resp. 9 Co 64/2005).
Správné
posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež
podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě
nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu § 52 odst. 1 ex.
ř., § 271 o. s. ř.) povinný a kdy oprávněný.
V prvním případě tvoří
oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu § 87 odst.
2 ex. ř.), a náklady exekuce (§ 87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat
exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný
zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu
převyšuje (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 64/2004).
Dovozené závěry výkladu ustanovení § 89 ex. ř. jsou přiměřeně použitelné i v
případech, kdy sice o zastavení exekuce nejde, nastává však účinek obdobný
(resp. silnější), totiž kdy bylo zastaveno samo exekuční řízení nebo návrh na
nařízení exekuce odmítnut. Jak bylo vyloženo v oddílu XV., bude přicházet
především v úvahu užití ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., § 254 odst. 1 a § 146
odst. 2, 3 o. s. ř., nicméně v situaci, kdy povinnost k náhradě by podle těchto
pravidel měla stíhat oprávněného, se otevírá potřeba upravit i jeho nákladový
poměr k exekutorovi. Ustanovení § 89 ex. ř. zde může posloužit (cestou procesní
analogie) jako přiměřená základna efektivního řešení.
Možnost uložit
oprávněnému povinnost k náhradě nákladů exekuce připustil kupříkladu Krajský
soud v Českých Budějovicích (usnesení sp. zn. 5 Co 452/2004) v situaci, kdy
exekuční řízení bylo zastaveno vzhledem ke zpětvzetí návrhu poté, co exekuce
byla nařízena.
Dopad druhé věty ustanovení § 271 o. s. ř. do exekučního
řízení (srov. institut exekučního příkazu) nebyl v předložených rozhodnutí
hodnocen.
XVII. Při nařízení exekuce titulu, který zní na vyklizení
bytu se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší, nelze použít ustanovení § 44
odst. 2, větu druhou, a § 47 odst. 1 ex. ř.; exekuci nařídí soud konkrétním
způsobem podle § 343 o. s. ř.
Patnáctidenní lhůta k nařízení exekuce platí
jen v případě, že zajištění bytové náhrady nebo přístřeší oprávněný prokazuje
listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem.
Podle § 44 odst. 2 ex. ř. soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením
pověří exekutora, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.
Podle § 47 odst. 1, 2 ex. ř. exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o
nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá
exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním
příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v
tomto zákoně.
Z těchto ustanovení by se mohlo zdát dovoditelným, že i
v případě exekuce titulu, jímž je soudní rozhodnutí ukládající povinnost k
vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, volí způsob výkonu až exekutor
exekučním příkazem, a že je to tudíž exekutor, kdo posuzuje, zda oprávněný
zajistil povinnému právě tu bytovou náhradu (přístřeší), jež odpovídá náhradě
stanovené vykonávaným titulem.
Jednoznačnou oporu pro opak neskýtá ani
zvláštní úprava „uspokojení práv na nepeněžité plnění“ obsažená v ustanovení
§ 72 a § 73 ex. ř. Ustanovení § 72 odst. 1, 2 ex. ř. totiž pro exekuci titulů
znějících na „provedení prací a výkonů“ (srov. § 350 a § 351 o. s. ř.)
předjímají bezpochyby, že odpovídající způsob výkonu bude zvolen exekutorem, a
vyjádřen v exekučním příkazu.
Přesto je takový výklad nesprávný.
Exekuční řád zvláštní úpravu způsobu exekuce vyklizením bytu po
zajištění bytové náhrady neobsahuje, byť tento způsob předpokládá (§ 59 odst. 2
písm. a/ ex. ř.). Platí proto ustanovení § 73 ex. ř., podle něhož nestanoví-li
tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce ukládající jinou povinnost
než zaplacení peněžité částky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu
upravující výkon rozhodnutí k uspokojení nepeněžitých plnění.
Takovým
ustanovením, které je nutné i v exekučním řízení použít, je především
ustanovení § 343 o. s. ř., jež stanoví, že ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se
navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit
přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud
nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je
zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí,
nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že
mu při vyklizení bytu náleží přístřeší.
Z toho plyne, jakož i ze
samotné konstrukce příslušných výroků rozhodnutí o vyklizení, že titul
exekuce - z obecného pohledu výjimečně - nenabývá (formální) vykonatelnosti
dříve, než je „prokázáno“, že oprávněný zajistil pro povinného jím stanovenou
bytovou náhradu. Podmínkou k tomu, aby soud nařídil exekuci (srov. § 38 odst. 2
ex. ř.), je tedy předložení tohoto průkazu soudu, a to buď pomocí
kvalifikovaných listin nebo obvyklými důkazy při soudním jednání (§ 343 odst. 3
o. s. ř.).
Nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.) bez tohoto průkazu
je zde nemyslitelné proto, že není vykonatelného rozhodnutí, resp. že existence
vykonatelného rozhodnutí nebyla soudu doložena.
Soud tudíž nemůže
postupovat jinak, než podle § 343 o. s. ř., pročež obvyklý exekuční režim podle
§ 44 odst. 2, § 47 odst. 1, 2 ex. ř. je v těchto případech vyloučen.
Jelikož vykonatelnost titulu je zde vázána na existenci zajištění - konkrétní -
bytové náhrady, je účelné, aby při nařízení exekuce, kterou soud již nemůže
neidentifikovat jejím způsobem, tento způsob určil i v podobě faktického
provedení, totiž přestěhováním povinného do označené bytové náhrady.
Správně proto rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 24 Co
206/2003 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, roč.
2005, pod poř. č. 3) nebo Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 26 Co 459/2004.
Prve uvedenému rozhodnutí je - z povahy věci - namístě přisvědčit i v
názoru, že „patnáctidenní lhůta určená ustanovením § 44 odst. 2 zákona č.
120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k nařízení exekuce vyklizením bytu
se vztahuje jen na případy, kdy oprávněný prokazuje zajištění bytové náhrady
listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem“ (§
343 odst. 3 o. s. ř.). Jinak je totiž nezbytné nařídit jednání, se všemi
důsledky času.
XVIII. Pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se
při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve
třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejistota panuje v
soudní praxi při posouzení otázky, v jaké skupině se uspokojuje z rozdělované
podstaty při exekuci prodejem nemovitostí exekutorova pohledávka (proti
povinnému) na náhradu nákladů exekuce.
Okresní soud Plzeň - město ve
věci sp. zn. 73 Nc 447/2002 dospěl k závěru, že k pohledávce exekutora „podle
vydaného exekučního příkazu“ se nepřihlíží, neboť není podložena titulem ani
podle § 274 o. s. ř. ani podle § 40 ex. ř., a nelze určit, v jaké skupině a
pořadí by mohla být uspokojena. Není důvod, aby se exekutor zúčastnil
rozvrhového jednání.
Oproti tomu v usnesení sp. zn. 14 Co 92/2005
Městský soud v Praze vyjádřil názor, že náklady exekutora podle § 87 odst. 1
ex. ř. představují pohledávku první skupiny (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
poněvadž „ve smyslu § 28 a § 52 odst. 2 ex. ř. jde o náklady státu“. Pro výši
této pohledávky je rozhodující pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce,
vydaný exekutorem podle § 88 ex. ř.
Posledně uvedený názor je zjevně
většinový (viz též usnesení Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 8 Nc 4573/2003,
Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 0 Nc 4046/2002), a poukazuje se i na
to, že jinak by náklady exekuce „nikdy nebyly uspokojeny“ (Krajský soud v
Hradci Králové). Existuje však i nepřehlédnutelná oponentura (Krajský soud v
Plzni), a - v obecné rovině - je uvažováno i o skupině podle § 337c odst. 1
písm. c) o. s. ř., v níž by pohledávka exekutora proti povinnému mohla být
uspokojena.
Za nesprávný lze mít především názor, že k pohledávce
exekutora na náhradu nákladů exekuce se při rozvrhu rozdělované podstaty
nepřihlíží.
Nelze totiž pominout, že exekuční řízení slouží i k vymožení
nákladů exekuce. Podle § 44 odst. 6 písm. e/ ex. ř. usnesení o nařízení
exekuce obsahuje označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně
povinnosti k úhradě nákladů exekuce, a podle § 87 odst. 4 ex. ř. náklady
exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě
nákladů exekuce. Z toho plyne, že pohledávka exekutora sdílí osud pohledávky
oprávněného, a nepřichází v úvahu, aby byla podrobena režimu přihlášek (§ 336f
o. s. ř.). Identifikuje se usnesením o nařízení exekuce a příkazem k úhradě
nákladů exekuce, a toto určení je dostatečné, aby byla podrobena rozvrhu (jinak
by nemohla být v daném exekučním řízení uspokojena).
Ustanovení § 337c odst. 1
o. s. ř. (které se podle § 69 ex. ř. užije při prodeji nemovitosti i v
exekučním řízení), jež zařazuje pohledávky pro potřeby rozvrhu z rozdělované
podstaty do jednotlivých skupin, se o pohledávce exekutora na náhradu nákladů
exekuce nezmiňuje.
Podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ve třetí skupině
uspokojuje z rozdělované podstaty mimo jiné pohledávka oprávněného.
Pohledávkou oprávněného je zde nepochybně míněna i pohledávka na náhradu jeho
nákladů (§ 87 odst. 2 ex. ř.), neboť i k jejímu vymožení byla exekuce nařízena.
Exekuce však - jak bylo výše řečeno - byla nařízena i k vymožení nákladů
exekuce (§ 87 odst. 1 ex. ř.). Je-li uvedeným způsobem pohledávka exekutora na
náhradu nákladů exekuce připodobněna k pohledávce oprávněného (nákladů
oprávněného), je logické, že ji lze k ní přiřadit i v otázce určení skupiny, v
níž bude uspokojena.
Lze tedy uzavřít, že pohledávka exekutora na náhradu
nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu
rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Názory, že jde naopak o pohledávku první skupiny přijmout nelze. Okolnost, že
v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (srov. § 28,
příp. § 52 odst. 2 ex. ř.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ (§
337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) samozřejmě nečiní. Náklady exekuce jsou
vymezeny v ustanovení § 87 odst. 1 ex. ř., vznikly exekutorovi (fyzické osobě
podle § 1 odst. 1, 2 ex. ř.) a nikoliv státu, a hradí mu je zásadně povinný (§
87 odst. 3 ex. ř.).
Tyto zásady jsou v soudní praxi – ve výsledku – většinově respektovány (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 30 Co 627/2003, Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 77/2004, Krajského soudu v Brně sp. zn. 12 Co 778/2004 a další). Výstižně je ilustruje usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 523/2004, v jehož odůvodnění se uvádí, že „náklady exekuce hradí exekutorovi zásadně povinný (§ 87 odst. 3 ex. ř.). Ustanovení § 89 téhož zákona je třeba chápat jako výjimku ze shora vyjádřené zásady, že náklady exekuce platí ten, kdo nesplnil dobrovolně povinnost vymáhanou exekucí. Konstrukce § 89 ex. ř. je podobná ustanovení § 271 o. s. ř., dovolujícímu při zastavení výkonu rozhodnutí uložit i oprávněnému náhradu nákladů prováděného výkonu podle toho, z jakého důvodu k zastavení došlo. Zmíněnou procesní zásadu je nutno aplikovat ve všech případech, tedy i při rozhodování o nákladech exekuce, a to z pohledu procesního zavinění. Rozhodování podle § 89 ex. ř. přichází v úvahu jen v situaci, kdy to bude odůvodněno procesním zaviněním (zejména nedbalostí) oprávněného, který vedle zastavení exekuce ponese ještě následky spočívající v hrazení nákladů exekuce.“
Z uvedeného plyne, že naopak není možno přisvědčit rozhodnutím, v nichž se za správné považuje, že lze uložit povinnost k náhradě nákladů exekuce oprávněnému a současně ve prospěch oprávněného uložit povinnost povinnému (usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 10 Co 880/2004, Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 253/2004, Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 9 Co 1962/2004 a 9 Co 64/2005). Toto řešení otázky nákladů exekučního řízení se zhusta zjevuje v případech, kdy dochází k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. proto, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek.
Jestliže však oprávněnému nelze přičítat zavinění na tomto výsledku, pak z hlediska názoru, který byl výše ohlášen (jako správný), mu nelze ani ukládat povinnost k náhradě nákladů exekuce, jelikož ustanovení § 89 ex. ř. se vzhledem k § 271 o. s. ř. neuplatní, a naopak se prosadí standardní nákladový režim podle § 87 odst. 3 ex. ř. Tomu odpovídá, že povinnost k náhradě nákladů exekuce nelze uložit nikomu jinému než povinnému, a to bez ohledu na to, že bylo v řízení shledáno, že je „insolventní“, resp. že možnost jejího splnění se nejeví reálnou. Argument, že exekutor vykonává exekuční činnost za odměnu (§ 1 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.), je proto bezcenný; ostatně, jak se v některých rozhodnutích (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 9/2003, Krajského soudu v Plzni sp. zn. 15 Co 523/2004) připomíná, usnesení o povinnosti povinného k náhradě nákladů exekuce je samostatným titulem, který exekutor může použít v budoucnu (a nelze vyloučit, že majetkové poměry povinného doznají změny). Nepřijatelná je tedy úvaha obsažená v usnesení Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 20 Co 274/2004, že „správně bylo postupováno podle § 89 ex. ř. oprávněný se sice nepodílel na vzniklé situaci, ovšem na druhé straně nelze veškeré negativní důsledky insolventnosti povinného přenášet na exekutora, když vzhledem k jeho insolventnosti nelze postihnout povinného žádnou formou majetkového plnění. Odvolací soud se domnívá, že je namístě případné ztráty oprávněného pokrýt jeho možností získat exekuční titul bezprostředně proti povinnému, vůči němuž by v případě, že se následně dostane do příznivější finanční situace, mohl vymáhat náklady, které musel zaplatit z nerealizované exekuce.“
O nákladech exekučního řízení podle § 271 o. s. ř., § 89 ex. ř. rozhoduje vždy soud, spolu s usnesením o zastavení exekuce; správně uvádí Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 23 Co 9/2003, že „příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce ztrácí své opodstatnění v případech, kdy je zřejmé, že exekuce nebude provedena, což lze dovodit z § 51 písm. b) ex. ř., podle kterého, jestliže soud zastavil exekuci, zaniká pověření exekutora k provedení exekuce, a exekutor již nemůže činit žádné úkony směřující k provedení exekuce, tedy ani ty, jimiž by postihl majetek povinné pro náklady exekučního řízení.“
Soudní praxe je již jednotná v tom, že „v části exekučního řízení, v níž se jedná o nárocích exekutora na náklady exekuce, je soudní exekutor účastníkem řízení a je oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí soudu, které se těchto nákladů týká“ (usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 14 Co 527/2003). Exekutor nemá naopak legitimaci k podání odvolání proti výroku, jímž soud upravil náhradové poměry mezi oprávněným a povinným.
Odměna exekutora při zastavení exekuce se spravuje ustanoveními § 11 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 330/2001 Sb.
Jelikož při úvaze ve smyslu § 271 o. s. ř. jsou okolnosti „zaviněné“ exekutorem přičítány oprávněnému, může nastat situace, kdy oprávněný ponese odpovědnost za náklady povinného, čemuž logicky odpovídá i jeho případná povinnost k náhradě nákladů exekuce. Zde se však uplatní především ustanovení § 11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb. (exekutorovi nenáleží odměna), a co do náhrady nákladů, jež exekutorovi vznikly, není důvod přehlížet, že ve prospěch oprávněného lze užít zásady vyjádřené v ustanovení § 150 o. s. ř.
Ne zcela zřetelně je soudy hodnocena otázka důsledků okolnosti, že oprávněný poskytl exekutorovi vyžádanou zálohu (podle § 90 odst. 3 ex. ř.). Některé soudy zálohu považují za náklady oprávněného (při současném snížení nákladů exekuce), jiné k ní nepřihlížejí a znovu ukládají oprávněnému povinnost (aby se záloze dostalo spolehlivého právního důvodu), a další složenou zálohu při ukládání povinnosti oprávněnému započítávají a jeho povinnost pak stanovují jen co do zálohou nekrytého zbytku (viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 30 Co 341/2003, Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Co 1640/2004 nebo Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 9 Co 1962/2004, resp. 9 Co 64/2005). Správné posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu § 52 odst. 1 ex. ř., § 271 o. s. ř.) povinný a kdy oprávněný.
V prvním případě tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu § 87 odst. 2 ex. ř.) a náklady exekuce (§ 87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu převyšuje (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 64/2004).
Dovozené závěry výkladu ustanovení § 89 ex. ř. jsou přiměřeně použitelné i v případech, kdy sice o zastavení exekuce nejde, nastává však účinek obdobný (resp. silnější), totiž kdy bylo zastaveno samo exekuční řízení nebo návrh na nařízení exekuce odmítnut. Jak bylo vyloženo v oddílu XV., bude přicházet především v úvahu užití ustanovení § 52 odst. 1 ex. ř., § 254 odst. 1 a § 146 odst. 2, 3 o. s. ř., nicméně v situaci, kdy povinnost k náhradě by podle těchto pravidel měla stíhat oprávněného, se otevírá potřeba upravit i jeho nákladový poměr k exekutorovi. Ustanovení § 89 ex. ř. zde může posloužit (cestou procesní analogie) jako přiměřená základna efektivního řešení.
Možnost uložit oprávněnému povinnost k náhradě nákladů exekuce připustil kupříkladu Krajský soud v Českých Budějovicích (usnesení sp. zn. 5 Co 452/2004) v situaci, kdy exekuční řízení bylo zastaveno vzhledem ke zpětvzetí návrhu poté, co exekuce byla nařízena.
Dopad druhé věty ustanovení § 271 o. s. ř. do exekučního řízení (srov. institut exekučního příkazu) nebyl v předložených rozhodnutích hodnocen.
XVII. Při nařízení exekuce titulu, který zní na vyklizení bytu se zajištěním bytové náhrady nebo přístřeší, nelze použít ustanovení § 44 odst. 2, větu druhou, a § 47 odst. 1 ex. ř.; exekuci nařídí soud konkrétním způsobem podle § 343 o. s. ř.
Patnáctidenní lhůta k nařízení exekuce platí jen v případě, že zajištění bytové náhrady nebo přístřeší oprávněný prokazuje listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem.
Podle § 44 odst. 2 ex. ř. soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.
Podle § 47 odst. 1, 2 ex. ř. exekutor poté, co mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně.
Z těchto ustanovení by se mohlo zdát dovoditelným, že i v případě exekuce titulu, jímž je soudní rozhodnutí ukládající povinnost k vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady, volí způsob výkonu až exekutor exekučním příkazem, a že je to tudíž exekutor, kdo posuzuje, zda oprávněný zajistil povinnému právě tu bytovou náhradu (přístřeší), jež odpovídá náhradě stanovené vykonávaným titulem. Jednoznačnou oporu pro opak neskýtá ani zvláštní úprava „uspokojení práv na nepeněžité plnění“ obsažená v ustanovení § 72 a § 73 ex. ř. Ustanovení § 72 odst. 1, 2 ex. ř. totiž pro exekuci titulů znějících na „provedení prací a výkonů“ (srov. § 350 a § 351 o. s. ř.) předjímají bezpochyby, že odpovídající způsob výkonu bude zvolen exekutorem a vyjádřen v exekučním příkazu.
Přesto je takový výklad nesprávný.
Exekuční řád zvláštní úpravu způsobu exekuce vyklizením bytu po zajištění bytové náhrady neobsahuje, byť tento způsob předpokládá (§ 59 odst. 2 písm. a/ ex. ř.).
Platí proto ustanovení § 73 ex. ř., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na provádění exekuce ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí k uspokojení nepeněžitých plnění.
Takovým ustanovením, které je nutné i v exekučním řízení použít, je především ustanovení § 343 o. s. ř., jež stanoví, že ukládá-li rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, aby povinný vyklidil byt nebo místnost, za které je nutno zajistit přiměřený náhradní byt, náhradní byt, náhradní ubytování nebo přístřeší, soud nařídí výkon rozhodnutí jen tehdy, jestliže bude prokázáno, že povinnému je zajištěna taková bytová náhrada, jaká byla určena ve vykonávaném rozhodnutí, nebo že povinnému je zajištěno přístřeší, stanoví-li vykonávané rozhodnutí, že mu při vyklizení bytu náleží přístřeší.
Z toho plyne, jakož i ze samotné konstrukce příslušných výroků rozhodnutí o vyklizení, že titul exekuce – z obecného pohledu výjimečně – nenabývá (formální) vykonatelnosti dříve, než je „prokázáno“, že oprávněný zajistil pro povinného jím stanovenou bytovou náhradu.
Podmínkou k tomu, aby soud nařídil exekuci (srov. § 38 odst. 2 ex. ř.), je tedy předložení tohoto průkazu soudu, a to buď pomocí kvalifikovaných listin, nebo obvyklými důkazy při soudním jednání (§ 343 odst. 3 o. s. ř.).
Nařízení exekuce (§ 44 odst. 2 ex. ř.) bez tohoto průkazu je zde nemyslitelné proto, že není vykonatelného rozhodnutí, resp. že existence vykonatelného rozhodnutí nebyla soudu doložena.
Soud tudíž nemůže postupovat jinak, než podle § 343 o. s. ř., pročež obvyklý exekuční režim podle § 44 odst. 2, § 47 odst. 1, 2 ex. ř. je v těchto případech vyloučen.
Jelikož vykonatelnost titulu je zde vázána na existenci zajištění – konkrétní – bytové náhrady, je účelné, aby při nařízení exekuce, kterou soud již nemůže neidentifikovat jejím způsobem, tento způsob určil i v podobě faktického provedení, totiž přestěhováním povinného do označené bytové náhrady.
Správně proto rozhodl Krajský soud v Hradci Králové ve věci sp. zn. 24 Co 206/2003 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, roč. 2005, pod poř. č. 3) nebo Krajský soud v Brně ve věci sp. zn. 26 Co 459/2004.
Prve uvedenému rozhodnutí je – z povahy věci – namístě přisvědčit i v názoru, že „patnáctidenní lhůta určená ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů k nařízení exekuce vyklizením bytu se vztahuje jen na případy, kdy oprávněný prokazuje zajištění bytové náhrady listinou vydanou státním orgánem nebo orgánem obce anebo notářským zápisem“ (§ 343 odst. 3 o. s. ř.). Jinak je totiž nezbytné nařídit jednání, se všemi důsledky času.
XVIII. Pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejistota panuje v soudní praxi při posouzení otázky, v jaké skupině se uspokojuje z rozdělované podstaty při exekuci prodejem nemovitostí exekutorova pohledávka (proti povinnému) na náhradu nákladů exekuce.
Okresní soud Plzeň – město ve věci sp. zn. 73 Nc 447/2002 dospěl k závěru, že k pohledávce exekutora „podle vydaného exekučního příkazu“ se nepřihlíží, neboť není podložena titulem ani podle § 274 o. s. ř., ani podle § 40 ex. ř., a nelze určit, v jaké skupině a pořadí by mohla být uspokojena. Není důvod, aby se exekutor zúčastnil rozvrhového jednání.
Oproti tomu v usnesení sp. zn. 14 Co 92/2005 Městský soud v Praze vyjádřil názor, že náklady exekutora podle § 87 odst. 1 ex. ř. představují pohledávku první skupiny (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), poněvadž „ve smyslu § 28 a § 52 odst. 2 ex. ř. jde o náklady státu“. Pro výši této pohledávky je rozhodující pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný exekutorem podle § 88 ex. ř.
Posledně uvedený názor je zjevně většinový (viz též usnesení Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 8 Nc 4573/2003, Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 0 Nc 4046/2002), a poukazuje se i na to, že jinak by náklady exekuce „nikdy nebyly uspokojeny“ (Krajský soud v Hradci Králové). Existuje však i nepřehlédnutelná oponentura (Krajský soud v Plzni), a – v obecné rovině – je uvažováno i o skupině podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř., v níž by pohledávka exekutora proti povinnému mohla být uspokojena.
Za nesprávný lze mít především názor, že k pohledávce exekutora na náhradu nákladů exekuce se při rozvrhu rozdělované podstaty nepřihlíží.
Nelze totiž pominout, že exekuční řízení slouží i k vymožení nákladů exekuce. Podle § 44 odst. 6 písm. e/ ex. ř. usnesení o nařízení exekuce obsahuje označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce, a podle § 87 odst. 4 ex. ř. náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce. Z toho plyne, že pohledávka exekutora sdílí osud pohledávky oprávněného, a nepřichází v úvahu, aby byla podrobena režimu přihlášek (§ 336f o. s. ř.). Identifikuje se usnesením o nařízení exekuce a příkazem k úhradě nákladů exekuce, a toto určení je dostatečné, aby byla podrobena rozvrhu (jinak by nemohla být v daném exekučním řízení uspokojena).
Ustanovení § 337c odst. 1 o. s. ř. (které se podle § 69 ex. ř. užije při prodeji nemovitosti i v exekučním řízení), jež zařazuje pohledávky pro potřeby rozvrhu z rozdělované podstaty do jednotlivých skupin, se o pohledávce exekutora na náhradu nákladů exekuce nezmiňuje.
Podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. se ve třetí skupině uspokojuje z rozdělované podstaty mimo jiné pohledávka oprávněného.
Pohledávkou oprávněného je zde nepochybně míněna i pohledávka na náhradu jeho nákladů (§ 87 odst. 2 ex. ř.), neboť i k jejímu vymožení byla exekuce nařízena. Exekuce však – jak bylo výše řečeno – byla nařízena i k vymožení nákladů exekuce (§ 87 odst. 1 ex. ř.). Je-li uvedeným způsobem pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce připodobněna k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), je logické, že ji lze k ní přiřadit i v otázce určení skupiny, v níž bude uspokojena.
Lze tedy uzavřít, že pohledávka exekutora na náhradu nákladů exekuce se při exekuci prodejem nemovitostí uspokojí v rozvrhu rozdělované podstaty ve třetí skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Názory, že jde naopak o pohledávku první skupiny, přijmout nelze. Okolnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu (srov. § 28, příp. § 52 odst. 2 ex. ř.), z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ (§ 337c odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) samozřejmě nečiní. Náklady exekuce jsou vymezeny v ustanovení § 87 odst. 1 ex. ř., vznikly exekutorovi (fyzické osobě podle § 1 odst. 1, 2 ex. ř.) a nikoliv státu, a hradí mu je zásadně povinný (§ 87 odst. 3 ex. ř.).