1) Smlouvy o propagaci reklamní plochy uzavřené se spotřebiteli za podmínek popsaných v důvodech tohoto stanoviska jsou inominátními kontrakty, jimiž se zakládají závazkové vztahy, o kterých se účastníci platně dohodli, že se řídí obchodním zákoníkem. 2) Neplatná jsou ujednání dané smlouvy směřující k její automatické prolongaci, ujednání o povinnosti spotřebitele platit smluvní pokutu a náklady na písemnou upomínku, ujednání o nevratnosti plnění poskytnutého spotřebitelem bez ohledu na důvod, pro který dojde k předčasnému ukončení smlouvy tam, kde zákon vrácení vzájemně poskytnutého plnění předpokládá, a sjednání odlišného režimu účinnosti výpovědi smlouvy pro každou ze smluvních stran.
Cpjn 200/2013
Cpjn 200/2013
Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze
dne 11. 12. 2013 ke smlouvám o propagaci reklamní plochy.
Nejvyšší soud, který je povolán sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí
soudů (§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a
soudcích/, ve znění pozdějších předpisů), zjistil z předložených pravomocných
rozhodnutí soudů prvního stupně, že soudy postupují rozdílně při posuzování
platnosti smluv o propagaci reklamní plochy, které s fyzickými osobami
(nepodnikateli) uzavírají UP PROMOTION, s. r. o., a BEZREKLAMKA, s. r. o.
Soudy se neshodují v těchto otázkách:
1) Zda dohoda stran, že závazkový vztah smlouvou založený se řídí obchodním
zákoníkem, je platná.
2) O jaký typ smlouvy jde, popř. zda jde o nepojmenovanou smlouvu.
3) Zda některá ujednání smlouvy jsou neplatná z hlediska úpravy ochrany
spotřebitele.
Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí, a na jejich základě,
zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy
občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného rozhodování
soudů v těchto věcech, následující stanovisko:
I.
Smlouvy o propagaci reklamní plochy uzavřené se spotřebiteli za podmínek
popsaných v důvodech tohoto stanoviska jsou inominátními kontrakty, jimiž se
zakládají závazkové vztahy, o kterých se účastníci platně dohodli, že se řídí
obchodním zákoníkem.
II.
Neplatná jsou ujednání dané smlouvy směřující k její automatické prolongaci,
ujednání o povinnosti spotřebitele platit smluvní pokutu a náklady na písemnou
upomínku, ujednání o nevratnosti plnění poskytnutého spotřebitelem bez ohledu
na důvod, pro který dojde k předčasnému ukončení smlouvy tam, kde zákon vrácení
vzájemně poskytnutého plnění předpokládá, a sjednání odlišného režimu účinnosti
výpovědi smlouvy pro každou ze smluvních stran.
Předmětem smlouvy obsažené na předtištěném formuláři je zajištění propagace
specifikované reklamní plochy (mobilní plochy, statické plochy, různé plochy). Dodavatel se zavázal zajistit propagaci plochy jako volné reklamní plochy, a to
umístěním údajů a informací o ní na internetovém serveru (portálu) veřejně
přístupném všem uživatelům. Objednatel se zavázal zaplatit jednorázovou peněžní
částku (včetně daně z přidané hodnoty) za zpracování údajů potřebných pro
umístění na internetovém serveru s tím, že „tato částka není vratná, a to ani v
případě ukončení této smlouvy z jakéhokoliv důvodu.“ Smlouva je uzavřena na
dobu jednoho roku; automaticky (opakovaně) se prodlužuje o další rok, nebude-li
objednatelem „písemně doporučenou poštou“ vypovězena nejpozději 30 dnů před
jejím ukončením. Po dobu prvního roku trvání smlouvy je „propagace reklamní
plochy poskytována zdarma“. Za každý další rok trvání smlouvy se sjednává
paušální odměna dodavatele včetně daně z přidané hodnoty splatná ve lhůtě
čtrnácti dnů ode dne automatického prodloužení smlouvy; „tato částka není
vratná, a to ani v případě ukončení této smlouvy z jakéhokoliv důvodu.“
Dodavatel je oprávněn smlouvu jednostranně vypovědět bez udání důvodu. Pro
případ, že objednatel nezaplatí „jakoukoli platbu vyplývající z této smlouvy
řádně a včas,“ sjednaly strany smluvní pokutu ve výši 1000 Kč, splatnou ve
lhůtě jednoho měsíce po sjednaném datu splatnosti platby, a úroky z prodlení ve
výši 0,3 % z dlužné částky za každý den prodlení objednatele do zaplacení. V
případě vymáhání jakéhokoliv peněžitého plnění se objednatel zavázal zaplatit
dodavateli „za každou odeslanou písemnou upomínku k plnění“ 200 Kč (do jednoho
týdne od okamžiku odeslání písemné upomínky). Závěrem se strany dohodly, že
„veškeré jejich závazkové vztahy a jednotlivé nároky vyplývající z této smlouvy
se budou dle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. řídit zákonem č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník.“ „Objednatel výslovně prohlašuje a je si vědom toho, že na
základě tohoto ustanovení nedochází ke zhoršení jeho právního postavení jako
účastníka této smlouvy.“ „Toto ustanovení sjednávají smluvní strany proto, že
obsah smluvního vztahu účastníků smlouvy s přihlédnutím ke všem okolnostem
vhodněji vystihuje obchodní zákoník, když objednatel prostřednictvím propagace
reklamní plochy … může dosahovat zisku.“ Obsahem smlouvy je i prorogační
doložka (spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou projednány
a rozhodnuty Okresním soudem v Benešově). Ve věcech vedených pod sp. zn. 6 C 106/2011, 5 C 301/2011, 8 C 390/2011, 9 C
55/2012, 13 C 51/2012, 13 C 60/2011, 14 C 206/2011, 4 C 103/2012, 5 C 413/2011,
11 C 298/2011, 14 C 383/2011 Okresní soud v Benešově uzavřel, že dohoda stran o
tom, že jejich závazkový vztah se bude řídit obchodním zákoníkem, nesměřuje ke
zhoršení právního postavení účastníka, který není podnikatelem (§ 262 odst. 1
obch. zák.), a smlouvu o propagaci reklamní plochy považoval za nepojmenovanou
smlouvu (§ 269 odst. 2 obch. zák.). Stejné právní posouzení zaujal ve věci
vedené pod sp. zn.
12 C 9/2012 Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském
Meziříčí. Okresní soud v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 38 C 135/2012 dohodu o
podřízení právního vztahu obchodnímu zákoníku měl za platnou; i když je
žalovaným spotřebitel (§ 52 odst. 3 obč. zák.), „pouhé podřízení smlouvy
obchodnímu zákoníku samo o sobě nevede ke zhoršení jeho právního postavení.“
Vzhledem k postavení žalovaného jako spotřebitele aplikoval na právní vztah
založený smlouvou o propagaci reklamní plochy, kterou považoval za smlouvu o
dílo, ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (viz § 262
odst. 4 obch. zák.). Se zřetelem k tomu, že závazkem žalobce je pouhé pasivní
zajištění propagace reklamy, nikoliv samotná propagace, za neplatná ujednání,
která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě žalovaného značnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran, označil závazek žalovaného uhradit
sjednanou částku bez ohledu na splnění povinnosti žalobcem, uzavření smlouvy na
dobu jednoho roku s automatickou prolongací s tím, že žalobce je oprávněn
smlouvu jednostranně vypovědět kdykoliv bez udání důvodů, avšak žalovaný může
smlouvu vypovědět „písemně doporučenou poštou“ nejpozději 30 dnů před jejím
ukončením, a okolnost, že žalobce není povinen vrátit žalovanému jakoukoliv
alikvotní část sjednané ceny ani v případě ukončení smlouvy před sjednanou
dobou trvání. Okresní soud v Teplicích ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 58/2012 uzavřel, že
dohoda o volbě práva je neplatná (§ 262 odst. 1 obch. zák.). Smlouvu o
propagaci reklamní plochy, kterou podřadil smlouvě o dílo podle § 631 a násl. obč. zák., posoudil jako neplatný právní úkon, protože žalobce neprokázal, že
byla podepsána jednající osobou (§ 40 odst. 3 obč. zák.). I kdyby byla smlouva
platná, zaujal co do neplatnosti jednotlivých ujednání z hlediska § 55 odst. 2,
§ 56 odst. 1 odst. 3 písm. e), f), a j) obč. zák. stejný názor jako Okresní
soud v Ostravě ve věci uvedené výše. Podle ustanovení § 262 obch. zák. si strany mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto
zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení
účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná (odstavec 1/). Ve
vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle
odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních
předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení
občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských
smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení
směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve
prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není
podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle
občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského
zákoníku (odstavec 4/). Podle ustanovení § 55 obč. zák. se smluvní ujednání spotřebitelských smluv
nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele.
Spotřebitel se zejména
nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní
postavení (odstavec 1/). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou
neplatná (odstavec 2/). Podle ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. nesmějí spotřebitelské smlouvy
obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě
spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nepřípustná
jsou podle ustanovení § 56 odst. 3 obč. zák. zejména smluvní ujednání, která
a) vylučují nebo omezují odpovědnost dodavatele za jednání či opomenutí, kterým
byla spotřebiteli způsobena smrt či újma na zdraví,
b) vylučují nebo omezují práva spotřebitele při uplatnění odpovědnosti za vady
či odpovědnosti za škodu,
c) stanoví, že smlouva je pro spotřebitele závazná, zatímco plnění dodavatele
je vázáno na splnění podmínky, jejíž uskutečnění je závislé výlučně na vůli
dodavatele,
d) dovolují dodavateli, aby spotřebiteli nevydal jím poskytnuté plnění i v
případě, že spotřebitel neuzavře smlouvu s dodavatelem či od ní odstoupí,
e opravňují dodavatele odstoupit od smlouvy bez smluvního či zákonného důvodu a
spotřebitele nikoliv,
f) opravňují dodavatele, aby bez důvodů hodných zvláštního zřetele vypověděl
smlouvu na dobu neurčitou bez přiměřené výpovědní doby,
g) zavazují spotřebitele k plnění podmínek, s nimiž se neměl možnost seznámit
před uzavřením smlouvy,
h) dovolují dodavateli jednostranně změnit smluvní podmínky bez důvodu
sjednaného ve smlouvě,
i) stanoví, že cena zboží či služeb bude určena v době jejich splnění, nebo
dodavatele opravňují k zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl
oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při
splnění podstatně překročena,
j) přikazují spotřebiteli, aby splnil všechny závazky i v případě, že dodavatel
nesplnil závazky, které mu vznikly,
k) dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu
spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění
pohledávky spotřebitele. Podle ustanovení § 269 odst. 2, věty první, obch. zák. mohou účastníci uzavřít
i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Není sporu o tom, že smlouva o propagaci reklamní plochy popsaná v tomto
stanovisku je spotřebitelskou (adhézní) smlouvou, jejíž obsah není výsledkem
jednání stran, ale byl dodavatelem (ve sporech žalobcem) vzhledem k jeho
postavení silnější strany v daném právním vztahu – vyjma identifikace plochy a
ceny plnění – určen předem, aniž by spotřebitel (ve sporech žalovaný) měl
možnost jej ovlivnit (§ 52 odst. 1, 2, 3 obč. zák.). Režimu obchodního zákoníku podřídili účastníci, tj. podnikatel (dodavatel) a
osoba, která podnikatelem není (spotřebitel), právní vztah smlouvou založený s
tím, že jeho obsah „s přihlédnutím ke všem okolnostem vhodněji vystihuje
obchodní zákoník, když objednatel prostřednictvím propagace reklamní plochy …
může dosahovat zisku.“ Dohoda o volbě práva, resp.
její platnost je omezena
ochranou spotřebitele, tedy strany, která zaujímá v zakládaném právním vztahu
slabší postavení; výsledkem takové dohody totiž nesmí být – jak výslovně
stanoví § 262 odst. 1, věta druhá, obch. zák. – zhoršení právního postavení
účastníka, který není podnikatelem. Platí, že režim obchodního zákoníku nelze
paušálně považovat za takový, který a priori zhoršuje postavení strany, jež
není podnikatelem. S přihlédnutím k tomu, o jaký typ smlouvy se jedná (viz
výklad níže), a se zřetelem ke kogentní úpravě ochrany spotřebitele (§ 262
odst. 4, § 263 odst. 1 obch. zák.) lze uzavřít, že dohoda podřizující právní
vztah založený smlouvou o propagaci reklamní plochy není ve smyslu § 262 odst. 1, věty druhé, obch. zák. neplatná. Smlouva o propagaci reklamní plochy je inominátním kontraktem (§ 269 odst. 2,
věta první, obch. zák.). O smlouvu o dílo nejde proto, že vymezený předmět –
nabídka plochy k reklamním účelům umístěním údajů a informací na internetovém
serveru (pasivní inzerce) – nesplňuje kritéria díla ve smyslu § 536 odst. 2
obch. zák. Nelze uvažovat ani o typu mandátní smlouvy, neboť umístění údajů a
informací na internetovém serveru dodavatele není jednáním mandatáře jménem
mandanta (§ 566 odst. 1 obch. zák.). Pro obchodní závazkové vztahy spadající do kategorie typových a fakultativních
obchodů, jejichž stranou je osoba, která není podnikatelem, se použijí
ustanovení občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících k ochraně
spotřebitele, je-li to ve prospěch strany, která není podnikatelem (srov. § 262
odst. 4 obch. zák., § 52 a násl. obč. zák). I pro smluvní vztahy podléhající režimu obchodního zákoníku se uplatní
ustanovení § 41 obč. zák., podle něhož vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na
část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu
nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto
část nelze oddělit od ostatního obsahu. Z toho důvodu je třeba hodnotit
platnost jednotlivých smluvních ujednání zvlášť a vážit, zda jejich případná
neplatnost způsobuje neplatnost celé smlouvy, nebo zda zbylá (platná) část
smlouvy sama o sobě obstojí. Určité ujednání ve spotřebitelské smlouvě je neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák. tehdy, pokud v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele
značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.),
přičemž v § 56 odst. 3 obč. zák. je uveden příkladmý výčet takových ujednání. Ustanovením § 56 odst. 1 obč. zák. byl do českého právního řádu implementován
čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených
podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, podle něhož smluvní podmínka, která
nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu
s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat i § 56 odst. 1 obč. zák. tak, aby bylo
dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj.
aby byla spotřebitelům
poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách
alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném. Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále též „SDEU“)
již provedenou a nevzbuzující pochybnosti. SDEU je vyložil v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa
d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, kde
uvádí:
Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:
- pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na
základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě
neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry
je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním
postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by
za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný
spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních
právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících
klauzulí;
- za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s
požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel,
který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by
spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání
o obsahu smlouvy. Pro posouzení, zda smlouva o propagaci reklamní plochy, jež nebyla sjednána
individuálně, obsahuje ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry
znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech
stran, je tedy rozhodující, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od
dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak
řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl
rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci
individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. K podmínce prostředků, které má spotřebitel k dispozici ve směru zabránění
dalšího používání zneužívající klauzule, je třeba ve vztahu k níže uvedeným
smluvním ujednáním předeslat, že s výjimkou neplatnosti takových ujednání podle
§ 55 odst. 2 obč. zák. spotřebitel žádnou takovou možnost v rámci českého
právního řádu nemá. K otázce plnění ze strany spotřebitele je třeba uvést, že zavázal-li se
poskytovatel ke „zpracování údajů potřebných pro umístění na internetovém
serveru“, za což mu měl spotřebitel zaplatit určitou částku a zavázal-li se
dále v prvním roce trvání smluvního vztahu zdarma propagovat reklamní plochu
spotřebitele umístěním údajů a informací o ní na inzertní server, nelze
uvažovat o tom, že by šlo o dva různé závazky, na sobě nezávislé, z nichž prvý
by byl úplatný a druhý bezúplatný.
Naopak, vzájemná provázanost daných plnění
vede k závěru, že jde ze strany poskytovatele o plnění jediné, a to v plném
rozsahu úplatné. Informace nelze totiž inzerovat na internetové stránce bez
jejich předchozího zpracování, stejně jako nelze očekávat, že by poskytovatel
umožnil spotřebiteli inzerci jím dodaných a zpracovaných podkladů zdarma. Samotná povinnost spotřebitele uhradit plnění za zpracování jím dodaných údajů
potřebných pro inzerci na Internetu a jejich inzerce a výše ceny za takto
poskytnutou službu nepodléhají omezení § 56 odst. 1 obč. zák. (srov. § 56 odst. 2 obč. zák.). V daném rozsahu proto nejde o ujednání neplatné pro rozpor s § 56
odst. 1 obč. zák. Ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí
smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by
nastoupila výlučně proto, že poskytovatel využil dispozitivní úpravu § 544 a
násl. obč. zák. a tuto povinnost spotřebitele do adhézní smlouvy vtělil. Za
situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních
povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že
jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši
(významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a
povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl
rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě
individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné
podle § 55 odst. 2 obč. zák. Ze stejných důvodů je podle § 55 odst. 2 obč. zák. neplatné i ujednání o
povinnosti spotřebitele hradit paušální náklady na zaslání písemné upomínky v
případě porušení jeho povinností, když poskytovatel žádnou takovou povinnost v
případě porušení jeho povinností nemá. V otázce automatického prodlužování (prolongace) trvání smluvního vztahu je
zřejmé, že se jedná o ujednání, které upravuje práva a povinnosti stran jinak,
než zákonná úprava, podle níž by smluvní vztah sjednaný na jeden rok zanikl
uplynutím doby (§ 578 obč. zák.). Ve spojení s povinnostmi, které prodloužení
trvání smlouvy o další rok spotřebiteli přináší, tj. povinnost hradit cenu
služby (uveřejnění inzerátu), jež byla první rok poskytována „bezplatně“, a v
případě jejího nezaplacení i smluvní pokutu a další sankce, včetně omezení
možnosti spotřebitele se ze smluvního vztahu vyvázat výpovědí (viz níže) a
sjednanou povinností poskytnout plnění poskytovateli v plném rozsahu i v
případě, kdy dojde k předčasnému ukončení smlouvy z jeho strany, je zřejmé, že
automatické prodloužení doby trvání smlouvy představuje významnou nerovnováhu v
právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele. Nelze přitom
rozumně očekávat, že by spotřebitel s ujednáním o prolongaci souhlasil, při
vědomí povinností, které jsou s ním spojeny, kdyby měl možnost o něm vyjednávat
individuálně. Z toho důvodu je ujednání o automatickém prodlužování smlouvy v
daném případě neplatné podle § 55 odst. 2 obč. zák. a k aktivaci povinností
smluvních stran předvídaných pro druhý a další rok trvání smlouvy nedojde.
Odlišně si strany sjednaly také nevratnost plnění poskytnutého spotřebitelem, a
to bez ohledu na důvod, pro který dojde k ukončení smlouvy. Takové ujednání
nelze považovat obecně za neplatné, neboť strany smlouvy jsou povinny si
poskytnout plnění, ke kterému se zavázaly (§ 494 obč. zák.). Neplatným se však
stává v okamžiku, kdy se dostane do rozporu se zákonnou úpravou povinností
smluvních stran v případě odstoupení od smlouvy (srov. § 344 obch. zák. a § 457
obč. zák.). V takovém případě by šlo o neplatné ujednání odporující § 56 odst. 1 obč. zák., ve smyslu § 56 odst. 3 písm. d) obč. zák. V rozporu s § 56 odst. 1 obč. zák. je také ujednání týkající se
výpovědi smlouvy. Obě smluvní strany sice mají právo vypovědět smlouvu bez
udání důvodů, ale na rozdíl od dodavatele, jehož výpověď je účinná ex nunc,
nastávají účinky výpovědi spotřebitele uplynutím lhůty jednoho roku za
předpokladu, že výpověď podal včas, tj. před tím, než začala běžet třicetidenní
lhůta počítaná zpětně od předpokládaného ukončení právního vztahu. Smlouva uzavřená na dobu určitou skončí uplynutím sjednané doby (§ 578 obč. zák.). V posuzovaném případě se strany odchýlily od této dispozitivní úpravy
tím, že sjednaly možnost jich obou smlouvu vypovědět. To je sice obecně
přípustné, v případě spotřebitelské smlouvy však musí dané ujednání poskytovat
oběma stranám stejná práva, tj. možnost smlouvu vypovědět za stejných podmínek,
a pokud jim stejná práva neposkytuje, tj. jedna ze stran může smlouvu vypovědět
za podmínek výhodnějších než strana druhá, musí být pro takové ujednání,
směřuje-li ke zhoršení postavení spotřebitele, legitimní důvod. Jinak řečeno,
daná nevýhoda musí být pro spotřebitele vyvážena odpovídající výhodou. Tak tomu
zde není, když spotřebitel je oproti poskytovateli služby v možnosti smlouvu
vypovědět výrazně omezen, aniž by dané znevýhodnění bylo jakkoli kompenzováno. Ani zde nelze rozumně očekávat, že by spotřebitel s ujednáním o prolongaci
souhlasil, kdyby měl možnost o něm vyjednávat individuálně. Pro úplnost je třeba dodat, že za porušení povinnosti uhradit cenu poskytované
služby odpovídá spotřebitel v souladu s § 262 odst. 4 obch. zák. podle
občanského zákoníku. Přitom platí, že povaha ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta
jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 26/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). K otázce platnosti dohody o místní příslušnosti uzavřené podle § 89a o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil ve stanovisku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn
200/2011. Tam přijal a odůvodnil závěr, podle kterého „obchodní věcí“ ve smyslu
ustanovení § 89a o. s. ř. se rozumí i věc, ve které je předmětem sporu plnění
ze závazkového vztahu, který se řídí obchodním zákoníkem (jen) proto, že
smluvní strany závazkového vztahu uzavřely dohodu podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nebo proto, že tak bez ohledu na povahu účastníků závazkového
vztahu určuje ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák.
Prorogační doložka ve
spotřebitelské smlouvě, která nebyla sjednána individuálně a která zakládá
místní příslušnost soudu, jenž se nachází v blízkosti sídla dodavatele (§ 52
odst. 2 obč. zák.), jak z hlediska územního, tak i dopravních možností,
odporuje ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. tehdy, jestliže v rozporu s
požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech
stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.