Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z. a podle § 38 odst. 2 z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti provede zásadně soudce.
Cpjn 201/2015
S t a n o v i s k o
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016 k
výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/1912 Sb., občanský zákoník, a § 38
odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.
Nejvyšší soud, který je povolán v zájmu zajištění jednotného
rozhodování soudů sledovat a vyhodnocovat pravomocná rozhodnutí soudů (§ 14
odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě
soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění
pozdějších předpisů, § 32 a násl. Jednacího řádu Nejvyššího soudu), zjistil,
že soudy nepostupují jednotně při výkladu ustanovení § 55 odst. 1 zákona č.
89/1912 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“),
a ustanovení § 38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), pokud je užito
pojmů „po jeho zhlédnutí“ a „soud posuzovaného vždy zhlédne“. Po vyhodnocení
těchto rozhodnutí a na jejich základě zaujalo občanskoprávní a obchodní
kolegium Nejvyššího soudu na návrh předsedy kolegia podle ustanovení § 14 odst.
3 zákona o soudech a soudcích následující
stanovisko:
Zhlédnutí posuzovaného podle § 55 odst. 1 o. z., a podle § 38 odst. 2
z. ř. s. v řízení o jeho svéprávnosti, provede zásadně soudce.
1. Nejvyšší soud při vyhodnocení pravomocných rozhodnutí soudů zjistil, že
soudy rozdílně posuzují otázku, která ze soudních osob je povolána ve smyslu
ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., v řízení o
svéprávnosti (§ 34 a násl. téhož zákona), zhlédnout posuzovaného; konkrétně
zda je to výlučně příslušný soudce, nebo zda je k tomuto procesnímu úkonu soudu
oprávněn případně i vyšší soudní úředník (resp. asistent soudce).
2. Podle ustanovení § 55 odst. 1 o. z. k omezení svéprávnosti lze přistoupit
jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním
jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu
rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti.
3. Ustanovení § 38 odst. 2 věty první z. ř. s. zakotvuje pravidlo, že od
výslechu posuzovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést vůbec
nebo bez újmy pro zdravotní stav posuzovaného; soud však posuzovaného vždy
zhlédne.
4. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve
svém ustanovení § 38a větě první uvádí, že zvláštní zákon stanoví, ve kterých
jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech
mohou samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci.
5. K omezení svéprávnosti člověka podle § 55 o. z. může dojít jen v zájmu
člověka, o jehož svéprávnost jde. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení výslovně
zdůrazňuje mimo jiné to, že omezení svéprávnosti je podstatným zásahem do
přirozených práv člověka. Platná právní úprava tohoto právního institutu bere
zřetel na Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou sdělením
Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. Přihlíží tak především
k požadavku respektování přirozené důstojnosti, osobní nezávislosti, zahrnující
také svobodu volby, předpokladu samostatnosti osob, jejich nediskriminace,
respektive plného a účinného zapojení a začlenění do společnosti, respektování
odlišnosti a přijímání osob se zdravotním postižením jako součásti lidské
různorodosti a přirozenosti, stejně jako rovnost příležitostí. K rozhodnutí o
omezení svéprávnosti musí proto být přistupováno se zřetelem k subjektivnímu
hledisku v tom smyslu, že není určujícím, o jakou diagnózu duševní poruchy v
daném případě jde, ale jak se projevuje v psychické způsobilosti konkrétní
osoby, tj. jde-li o tak podstatnou odchylku od normálního psychického vývoje
člověka, která mu v určitém rozsahu brání postarat se o vlastní záležitosti.
6. Před rozhodnutím o omezení svéprávnosti je soud povinen člověka zhlédnout.
Rozumí se tím úsilí o zjištění stavu posuzovaného osobním pozorováním, jež lze
spojit s jeho výslechem (§ 38 odst. 1 a 2 z. ř. s.) nebo spolu s jiným pokusem
o zjištění jeho názoru, jak má být ve věci rozhodnuto (§ 56 odst. 2 o. z.).
Zhlédnutí má svébytný smysl, jímž je zjištění jeho osobního a zdravotního stavu
(schopnost reakce na podněty, zachování logického myšlení apod.), jež se na
typické dispozice výslechu či zjištění názoru neomezuje už proto, že směřuje i
k postižení nonverbálních reakcí posuzovaného. Jeho základna vychází z
ústavněprávní („lidskoprávní“) agendy (čl. 5, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 a
2 Listiny základních práv a svobod) a vystihuje rovněž potřebu specifické
pojistky proti automatické převaze odborně expertních přístupů. Za účelem
zhlédnutí soud může nařídit tzv. jiný soudní rok, který se může uskutečnit mimo
budovu soudu neformálním způsobem i bez účasti veřejnosti (§ 18 z. ř. s.). Od
zhlédnutí soud nemůže upustit - § 38 odst. 2 z. ř. s. (srov. např. ŠVESTKA, J.;
DVOŘÁK, J; FIALA, J a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. Praha Wolters
Kluwer, a. s. 2014, s. 237). Je očividné, že jakékoli pochybnosti o tom, kdo má
zhlédnutí vykonat, odpadají, pakliže takovou osobou bude soudce (srov. v
obdobné situaci nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1974/14, ze dne 23. 3.
2015).
7. Úvaha, že zhlédnutí posuzovaného může uskutečnit případně i vyšší soudní
úředník nebo asistent soudce (§ 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních
úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších zákonů, § 36a zákona o soudech a soudcích), se
totiž vyznačuje tím omezením, že celkový úsudek („dojem“), který si takto vyšší
soudní úředník (respektive asistent soudce) vytvoří (a zahrne do protokolu,
který o tomto úkonu vyhotoví), není z povahy věci bezprostředně přenositelný do
poměrů soudce, který má s přihlédnutím k němu ve věci rozhodovat. Ač zhlédnutí
posuzovaného nelze podřadit pod procesní kategorii dokazování,přesto z
ustanovení § 55 odst. 1 o. z. zřetelně vyplývá spojitost institutu zhlédnutí
osoby s vlastním rozhodováním o osobním stavu. Jak již bylo naznačeno výše,
není možné pominout, že právní úprava klade důraz na respekt k osobě
posuzovaného, jehož projevem je i osobní kontakt soudu (soudce) s posuzovaným.
Instrukce obsažená v ustanovení § 38 odst. 2 z. ř. s., že „soud posuzovaného
vždy zhlédne“, proto zjevně obrací pozornost k soudci jako k té soudní osobě,
jež je k tomuto úkonu povolána zásadně. Ostatně v judikatuře Evropského soudu
pro lidská práva je zakotveno pravidlo, podle něhož „soudci, kteří vydávají
rozhodnutí mající závažné dopady na soukromý život člověka (jakým je např.
omezení svéprávnosti), by měli mít v zásadě s tímto člověkem osobní kontakt
(např. X. a Y. proti Chorvatsku, č. 5193/09, rozsudek ze dne 3. 11. 2011).
8. Jak se však též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva podává (viz
níže), mohou být v konkrétní věci dány mimořádné důvody svědčící pro to, aby z
tohoto pravidla bylo udržitelným způsobem vybočeno, a posuzovaného nezhlédl
soudce, nýbrž tak učinila jiná soudní osoba (vyšší soudní úředník, asistent
soudce). Tak tomu může být například u osoby, o jejíž svéprávnosti bylo již
dříve rozhodováno, která byla v minulosti soudcem zhlédnuta a v probíhajícím
řízení se jedná o přezkum svéprávnosti za situace, kdy její zdravotní stav (se
závažným dopadem do svéprávnosti), pro který již byla v minulosti omezena ve
svéprávnosti, je podle současných lékařských poznatků takové povahy, že nelze
očekávat jeho zlepšení (např. v důsledku demence různého typu, Alzheimerovy
choroby, mentální retardace dané od narození či získané později, například jako
následek úrazu, bez reálné možnosti zlepšení stavu apod.). Takový závěr o
zdravotním stavu posuzovaného ovšem musí vyplývat např. z předchozího či
prezentního znaleckého posudku, či být alespoň jednoznačně potvrzován důkladným
lékařským vyšetřením (aktuální lékařskou zprávou), a nesmí být jakkoliv
zpochybněn ostatními provedenými důkazy a ani samotnými poznatky ze zhlédnutí
již provedeného jinou soudní osobou. Logicky naprosto nezbytným předpokladem
vždy je, aby v takovém řízení k realizaci práva na spravedlivý proces a práva
na respektování rodinného a soukromého života byla zásadně splněna měřítka
obsažená v čl. 6, respektive 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované sdělením Federálního
ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., aby skutkový stav byl
spolehlivě zjištěn na základě řádného provedení odpovídajících důkazů a jejich
zhodnocení a aby posuzovaná osoba byla v takovém řízení účinně zastoupena
(obdobně srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Ivinović
proti Chorvatsku, č. 13006/13, rozsudek ze dne 18. 9. 2014, Lashin proti Rusku,
č. 33117/02, rozsudek ze dne 22. 1. 2013, a Berková proti Slovensku, č.
67149/01, rozsudek ze dne 24. 3. 2009). Tento mimořádný postup soudu (zhlédnutí
posuzovaného jinou soudní osobou) musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí
podrobně a důkladně odůvodněn, neboť jeho absence bude představovat vadu, pro
kterou rozhodnutí nebude moci obstát.
9. Konečně stojí za zaznamenání, že úkon zhlédnutí (protokol o něm) provedený
jinou soudní osobou je vždy pod kontrolou rozhodujícího soudce, který v případě
jakýchkoli pochybností jej provede poté sám.
10. Je rovněž samozřejmostí, že musí být respektováno případné přání
posuzovaného (projevené jakoukoliv formou), že trvá na osobním kontaktu se
soudcem – a tedy především na samotném zhlédnutí.