Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.
Nejvyšší soud České republiky, který je povolán sledovat a vyhodnocovat
pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil z
pravomocných rozhodnutí, vyžádaných od okresních a obvodních soudů a od
Městského soudu v Brně, že soudy postupují rozdílně při rozhodování ve věcech
nařizování ústavní výchovy podle ustanovení § 46 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb.,
o rodině, z důvodů materiálních nedostatků rodiny, zvláště pak jejich špatných
bytových poměrů. Po vyhodnocení těchto rozhodnutí a na jejich základě na návrh
předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky
zaujalo občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky v
zájmu zajištění jednotného rozhodování soudů v těchto věcech následující
stanovisko:
Důvodem pro nařízení ústavní výchovy dítěte nemohou být samy o sobě
materiální nedostatky rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry.
Jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a
jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných
důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit, může soud nařídit ústavní
výchovu nebo dítě svěřit do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
(§ 42 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí). Jestliže je to v
zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu nebo dítě svěřit do
péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc i v případě, že jiná výchovná
opatření nepředcházela. Z důležitých důvodů může soud prodloužit ústavní
výchovu až na jeden rok po dosažení zletilosti (§ 46 odst. 1 zákona č. 94/1963
Sb., o rodině – dále též jen „zákon o rodině“).
Za vážné narušení výchovy dítěte je nutno považovat skutečnost, že rodiče
zanedbávají své povinnosti při výchově dětí, vytvářejí pro ně nevhodné rodinné
prostředí nebo přímo ohrožují jejich duševní, tělesný nebo mravní vývoj a děti
je třeba z výchovy vlastní rodiny odejmout, nebo když rodiče ani při náležitém
úsilí nemohou zvládnout výchovu dětí pro nedostatky v jejich duševním, tělesném
nebo mravním vývoji, anebo když z objektivních důvodů na rodičích nezávislých
není možno zajistit výchovu dětí ve vlastní rodině, přičemž zpravidla nejde o
děti, v jejichž chování by byly zjištěny vážné závady (srov. zprávu bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 5. 1981, sp. zn. Cpj 228/81, uveřejněnou ve
zvláštním čísle Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, roč. 1981, s. 83).
Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života.
Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život
(srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu
(soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost
znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména
přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí. Jde
zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení nebo
pohlavnímu zneužívání, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo
znepokojivý zdravotní stav či psychická nerovnováha u rodičů (srov. např.
rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2006 ve věci Wallová
a Walla proti České republice, stížnost č. 23848/04, nebo ze dne 21. 6. 2007 ve
věci Havelka a ostatní proti České republice, stížnost č. 23499/06).
Rozdělení rodiny (a nařízení ústavní výchovy takovým opatřením nepochybně je)
tak představuje až nejkrajnější opatření, které je možné přijmout – jak vyplývá
z doslovného znění ustanovení § 46 odst. 2 zákona o rodině – jen jestliže
výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí (svěřením dítěte do
výchovy jiné fyzické osoby než rodiče - § 45 zákona o rodině, svěřením dítěte
do pěstounské péče - § 45a až § 45d zákona o rodině) nebo rodinnou péčí v
zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou
ústavní; takové opatření představuje nejradikálnější opatření, které lze
uplatnit pouze v nejvážnějších případech (srov. Havelka a ostatní proti ČR, §
59, Walla a Wallová proti ČR, § 73), a musí se tedy opírat o dostatečně závažné
a pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Umístění dítěte do prostředí
vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže samo o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí
biologickým rodičům; takový zásah musí být nadto „nezbytný“ s ohledem na další
okolnosti (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci K. a
T. proti Finsku, stížnost č. 25702/94, § 173; rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002
ve věci Kutzner proti Německu, stížnost č. 46544/99, § 69; obdobně též nález
Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2244/09). Pro postup podle
ustanovení § 46 odst. 1 zákona o rodině je rovněž nezbytné zjištění, že jiná
výchovná opatření nevedla k nápravě. Jinak řečeno, nařídit ústavní výchovu soud
může jen tehdy, učinil-li před tím neúspěšně (z hlediska sledovaného cíle -
řádné výchovy dítěte) jiná výchovná opatření (napomenutí nezletilého, jeho
rodiče a osoby, která narušuje jeho řádnou výchovu, stanovení dohledu nad
nezletilým, uložení omezení nezletilému). Jde-li o případ, kdy jiná výchovná
opatření nemusí předcházet (rodiče z jiných závažných důvodů nemohou výchovu
dítěte zabezpečit nebo je to v zájmu nezletilého nutné), musí soud v odůvodnění
rozhodnutí vysvětlit, proč se jedná o takovýto výjimečný případ.
Správně proto postupoval Okresní soud v Nymburce ve věci sp. zn. 13 P 115/2007,
když v odůvodnění rozsudku, jímž nařídil ústavní výchovu (poté, co nebyla
využita možnost azylového bydlení či dobrovolného umístění dětí do dětského
domova), uvedl, že nad výchovou nezletilých byl dříve stanoven dohled z důvodu
nedostatku péče o dítě, nevhodného bydlení, nespolupráce s lékařem a orgánem
sociálně-právní ochrany dětí.
Obdobně postupoval Okresní soud v Opavě ve věci sp. zn. 14 P 390/2008, kde byla
nařízena ústavní výchova poté, co dohled nad výchovou ani napomenutí nevedlo k
nápravě; shodně postupoval Okresní soud v Náchodě ve věci vedené pod sp. zn. 0
P 358/98, či Obvodní soud pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 15 P 118/2003, když v
odůvodnění rozsudku, jímž (se souhlasem matky) nařídil ústavní výchovu
nezletilé, uvedl, že po smrti babičky – které bylo původně dítě svěřeno do
výchovy – byl následně nad výchovou zajišťovanou matkou stanoven dohled.
Okresní soud v Opavě ve věci sp. zn. 14 Nc 876/2009 sice nařídil ústavní
výchovu, aniž by ji předcházela jiná opatření, avšak učinil tak, protože dítě
žilo po delší dobu v hygienicky zanedbaném prostředí, dříve stanovený dohled
nad sourozenci nezletilé nesplnil svůj účel, otec nezletilé nebyl v jejím
rodném listě uveden a babička výchovu nezletilé zajistit nemohla.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. P 1/2009 nařízení
ústavní výchovy nepředcházela výchovná opatření, protože tak vyžadoval
zdravotní stav nezletilé útlého věku, umístěné předběžně do kojeneckého ústavu,
za situace, kdy matka je bezdomovkyně a po umístění nezletilé do kojeneckého
ústavu již nezletilou nekontaktovala.
Ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 20 P 138/2008 byla
nařízena ústavní výchova bez předchozího výchovného opatření poté, co byt
prarodičů přicházejících v úvahu jako náhradní vychovatelé byl postižen výkonem
rozhodnutí prodejem nemovitostí, matka nezletilého opustila a je neznámého
pobytu a otec je ve výkonu trestu odnětí svobody.
Naproti tomu byl nesprávný postup Okresního soudu v Mostě ve věci sp. zn. 19 P
153/2008, který, ačkoli žádné „jiné výchovné opatření“ nepředcházelo, nařídil
ústavní výchovu, aniž v odůvodnění rozsudku vysvětlil, o který z případů, kdy
„jiné výchovné opatření“ nemusí předcházet, se jednalo a proč. Stejné
zdůvodnění postrádá i rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ve věci sp. zn. 12
Nc 311/2007, či rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 20
P 7/2007, nebo rozhodnutí Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ve věci
sp. zn. 25 Nc 155/2008. Nesprávně rovněž postupoval Okresní soud v Kladně ve
věci sp. zn. 9 Nc 951/2005, když nařídil ústavní výchovu nejmladších dětí s
odůvodněním, že umístění dětí do zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči
nebylo zvažováno s předpokladem, že nařízení ústavní výchovy potrvá pouze do
doby, než si rodiče vhodným způsobem vyřeší svoji bytovou situaci.
Soudy rovněž správně přihlížejí k tomu, zda v průběhu řízení do doby rozhodnutí
soudu došlo ke změně okolností původně svědčících pro nařízení ústavní výchovy.
Tak v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 22 Nc 89/2001
soud upustil od nařízení ústavní výchovy navrhované z důvodu nevyhovujících
bytových podmínek a nevhodného výchovného prostředí a stanovil nad výchovou
nezletilého dohled, protože matka v průběhu řízení bytové podmínky i výchovné
prostředí zlepšila natolik, že nebyly shledány důvody pro nařízení ústavní
výchovy. Obdobně postupoval Okresní soud v Náchodě ve věci vedené pod sp. zn. 0
P 270/2008, kde matka v průběhu řízení zlepšila péči o zdravý vývoj
nezletilého, a i když byly bytové podmínky shledány jako setrvale
problematické, byl nad nezletilými stanoven dohled.
I když jsou shora uvedené formální předpoklady splněny a soud může o nařízení
ústavní výchovy rozhodovat, je nezbytné, aby s ohledem na výše uvedená
východiska byly doloženy závažné skutečnosti, které rozdělení (roztržení)
rodiny odůvodňují. Takovou skutečností nikdy nemůže být sama o sobě jen
majetková nedostatečnost rodiny (zejména rodičů) projevující se především
nevhodnými nebo nedostatečnými podmínkami k bydlení. Sama tato okolnost totiž
nenaplňuje žádný ze zákonných předpokladů, které mohou být důvodem pro nařízení
ústavní výchovy. Nejde o případ, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena nebo
vážně narušena, ani o případ, kdy z jiných závažných důvodů nemohou rodiče
výchovu dítěte zabezpečit (tak tomu je – jak výše uvedeno - byl-li zjištěn
nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav či psychická
nerovnováha u rodičů). Navíc pouhá „chudoba“ nebo nedostatek bydlení jsou
řešitelné za pomoci orgánů státu či orgánů územní samosprávy (srov. slova
„Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a
mladistvých je zaručena.“ v ustanovení čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod),
které stát a orgány územní samosprávy za tímto účelem vytvářejí. Je-li však
tato okolnost doprovázena další skutečností (dalšími skutečnostmi), jako je
např. psychický stav rodičů nebo jejich nedostatečné citové, výchovné a
pedagogické schopnosti apod., může takto kumulovaně být materiální
nedostatečnost rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry, rovněž důvodem
pro nařízení ústavní výchovy. Obdobně může jít o splnění podmínek pro nařízení
ústavní výchovy zejména tehdy, jde-li o případ, kdy majetková nedostatečnost
rodiny, zvláště pak její špatné bytové poměry, jsou důsledkem zaviněného
jednání rodičů (např. špatné hospodaření, hazardní hry, alkohol apod.) a
odmítání (nezájem) uvedenou situaci řešit zejména za pomoci orgánů státu či
orgánů územní samosprávy, jejichž náplní činnosti je právě takováto pomoc. Vždy
však jen za splnění všech ostatních formálních předpokladů. Nebude-li za
situace, kdy důvodem pro nařízení ústavní výchovy má být též materiální
nedostatek, soudem spolehlivě zjištěno, že příslušné orgány státu samy, či
prostřednictvím orgánů územní samosprávy poskytly či byly připraveny poskytnout
vychovateli pomoc ať již materiální, či poskytnutím rady o postupu jakým by sám
zlepšil svou situaci a nalezl řešení svých problémů, pak ani nelze usuzovat na
nezbytnost opatření spočívajícího v nařízení ústavní výchovy, neboť stát v
takovém případě nedostál pozitivním závazkům, které jsou těsně spjaty s účinným
respektováním rodinného života, a nebudou tak ani splněny podmínky pro nařízení
ústavní výchovy. Jakmile je prokázána existence rodinného vztahu, musí orgány
veřejné moci v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout
vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem (Kutzner proti Německu, §
61). Nařízení ústavní výchovy je proto vždy potřeba považovat za dočasné
opatření.
Správně proto Okresní soud v Nymburce ve věci sp. zn. 13 P 115/2007 odůvodnil
nařízení ústavní výchovy sice nevhodnými bytovými podmínkami, ale rovněž tím,
že matka je „nepořádná“, dítě mělo absence ve škole a v rodině byla zanedbávána
hygiena.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn 12 P 337/2003 a 11 Nc
5327/2006 byl důvodem pro nařízení ústavní výchovy nezletilé vedle
nevyhovujících bytových podmínek rovněž nezodpovědný přístup matky k výchově;
ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 15 P 427/1991 k tomuto důvodu
přistupovala i zanedbaná výchova dětí a trestná činnost otce vůči sourozencům
dětí, jíž se měl otec dopustit v bydlišti nezletilých.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 P 5/2005 souhlasili
oba rodiče s nařízením ústavní výchovy, otec pouze do doby než si zajistí
odpovídající bydlení. Matka výchovu nezletilého nezvládala, nezletilý utíkal za
otcem, u nezletilého soud vyslovil podezření z týrání, kterého se měl dopustit
druh matky, nezletilý byl podvyživený, citově deprivovaný, diagnostikován jako
enkopretik.
Ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 P 21/2008 byla
ústavní výchova nařízena jednak z důvodů zanedbávání nezletilých dětí po
stránce zdravotní a výchovné (zahrnujíc v to absence ve škole), tak i z důvodu
nedostatku odpovídajícího bydlení.
Požívání alkoholu rodiči a nevhodné bytové podmínky pro vývoj dítěte útlého
věku byly důvodem pro nařízení ústavní výchovy ve věci vedené u Okresního soudu
v Šumperku pod sp. zn. 40 P 368/2000.
V případě umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (§ 42
zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí) se nejedná o umístění
dítěte do zařízení ústavní výchovy a nelze proto ani použít postup podle § 28
uvedeného zákona. Přesto soudy někdy při rozhodování o umístění dětí v zařízení
pro děti vyžadující okamžitou pomoc opomíjejí ve výrokové části specifikovat, o
které zařízení se jedná. Stalo se tak například ve věcech vedených u Okresního
soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 17 P 96/2009, 20 P 210/2008, 20 P 203/2008,
21 P 95/2008, 20 P 127/2008 a 21 P 95/2008, když soud svěřil děti „do péče
zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc“, aniž by toto zařízení ve výroku
rozsudku specifikoval. V těchto případech by navíc soud měl vždy ověřit, zda je
v uvažovaném zařízení rodinná péče skutečně poskytována.
Požadavek, aby ústavní výchova byla nařízena jen v nezbytně nutných případech,
se neomezuje pouze na fázi před rozhodnutím o ústavní výchově, ale dle
výslovného znění ustanovení § 46 odst. 2 věty druhé zákona o rodině i na fázi
po nařízení ústavní výchovy. Správně tak postupoval Okresní soud v Karviné,
který ve věci sp. zn. P 571/2003 po nařízení ústavní výchovy aktivně zjišťoval,
zda trvají důvody pro ústavní výchovu.
Někdy soudy nesprávně v odůvodnění rozhodnutí neuvádějí všechny důvody, pro něž
byla ústavní výchova nařízena, ač z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že braly v
úvahu i jiné okolnosti, než nedostatečné majetkové (bytové) podmínky. Tak
Okresní soud v Karlových Varech ve věci sp. zn. 23 P 61/2009 sice uvedl, že
důvodem nařízené ústavní výchovy je, že „ani jeden z rodičů nemá v současné
době vytvořeny podmínky pro péči o nezletilou“, avšak z jeho rozhodnutí se
zároveň podává, že vztahy mezi matkou a nezletilou nejsou dobré, dceru
nenavštěvuje, protože si to nepřeje, a že otec jezdí s kamionem a v případě, že
by měl dceru svěřenu do péče, musel by s tímto zaměstnáním přestat (tedy, že
otec nemá k nezletilé dostatečný citový vztah, který by jej přiměl ke změně
zaměstnání a tím vytvoření možnosti o ni pečovat). Soudy by v odůvodnění neměly
mechanicky přejímat zjištění učiněná orgány sociálně-právní ochrany, ale
pečlivě zkoumat, zda tyto orgány v úplnosti dostály pozitivním závazkům,
zejména pro ně plynoucím ze zákona o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č.
359/1999 Sb.).
Při odůvodňování rozhodnutí o nařízení (či nenařízení) ústavní výchovy v
případech, kdy jedním z důvodů je rovněž majetková nedostatečnost rodiny
(zejména rodičů), projevující se především nevhodnými nebo nedostatečnými
podmínkami k bydlení, je třeba také vyjádřit, zda byla nebo nebyla ze strany k
tomu určených orgánů státu či územní samosprávy nabídnuta pomoc a s jakým
výsledkem, neboť poskytování uvedené pomoci nelze automaticky vždy předpokládat
(prezumovat).
V řízení o nařízení ústavní výchovy je třeba rovněž dodržovat závazek plynoucí
z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (sdělení federálního ministerstva zahraničních
věcí č. 104/1991 Sb.) a zjišťovat názor dítěte postupem stanoveným v § 100
odst. 4 o. s. ř. Správně tak postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem ve věci
sp. zn. 16 P 11/2001, který nezletilou (14 let) při jednání vyslechl, nebo
Obvodní soudu pro Prahu 8 ve věci sp. zn. P 265/2006, přihlédl-li ke stanovisku
nezletilé, která péči matky a prostředí, v němž vyrůstá, hodnotila tak, že se
jí stýská po ústavním zařízení, kam byla dříve rozhodnutím soudu umístěna.
Naproti tomu nesprávný byl postup Okresního soudu v Klatovech ve věci sp. zn.
11 P 89/2007, když se spokojil se zprávou opatrovníka, aniž by z odůvodnění
bylo zřejmé, co bránilo slyšení dětí ve věku 15, 10 a 8 let (srov. nález
Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 8. 2010, sp.zn. III. ÚS 3007/09).