Tzv. konečné vyrovnání závazků stran učiněné na základě dohody stran ve smlouvě o finančním leasingu nemá význam z hlediska počátku běhu promlčecí doby toto tzv. konečné vyrovnání může mít význam z hlediska splatnosti pohledávek.
S t a n o v i s k o
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
8. září 2010 k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv
v případě finančního leasingu.
--------------------------------------------------------------------------------
----------------------------------
Nejvyšší soud České republiky, který je povolán sledovat a vyhodnocovat
pravomocná rozhodnutí soudů [§ 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], zjistil na základě
podnětu Městského soudu v Praze, že odvolací soudy postupují rozdílně při
posuzování nároků leasingového pronajímatele v případech předčasného zániku
závazků z leasingových smluv, a to zejména při posuzování promlčení nároků
leasingového pronajímatele v případě předčasného ukončení leasingové smlouvy, v
níž si smluvní strany sjednaly ve všeobecných smluvních podmínkách tzv. konečné
vyrovnání.
Po vyhodnocení předložených pravomocných rozhodnutí a na jejich základě zaujalo
občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu České republiky na návrh
předsedy občanskoprávního a obchodního kolegia v zájmu zajištění jednotného
rozhodování soudů v těchto věcech následující
s t a n o v i s k o :
Tzv. konečné vyrovnání závazků stran učiněné na základě dohody stran ve smlouvě
o finančním leasingu nemá význam z hlediska počátku běhu promlčecí doby; toto
tzv. konečné vyrovnání může mít význam z hlediska splatnosti pohledávek.
V České republice, stejně jako v řadě jiných evropských zemí, neexistuje
zákonná úprava leasingu jako typové smlouvy. Podle konstantní judikatury
Nejvyššího soudu je leasingová smlouva smlouvou nepojmenovanou (inominátní).
V praxi se rozlišují dva základní druhy leasingu – leasing finanční a leasing
operativní. Zatímco operativní leasing obvykle nezakládá právo na následné
odkoupení věci a jeho primární funkcí je funkce užívací, přičemž leasingový
pronajímatel odpovídá za provozuschopnost předmětu leasingu, klíčovou funkcí
finančního leasingu je pořizovací funkce a jeho cílem je zpravidla konečný
převod vlastnictví k předmětu leasingu.
Finanční leasing lze vymezit jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek
poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na
určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel
obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle
výběru nájemce, a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu
prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo po splnění
smluvních podmínek na převod předmětu leasingu do svého vlastnictví. Převod
vlastnictví je u finančního leasingu většinou zajištěn opčním právem, tedy na
základě výzvy nájemce, anebo k němu může docházet automaticky. V této
souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej
kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce
nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s
předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně,
pojištění). Takový leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se
závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do
užívání a převedení do vlastnictví leasingového nájemce na konci leasingového
vztahu).
V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné
majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích
zdrojů – zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického
soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro
nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní
se všemi riziky na straně nájemce (obvykle nese rizika spojená s předmětem
leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s
riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový
pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu
leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu
(s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí
nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za
předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing
typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní
smlouvě poměřovat).
Na rozdíl od pronajímatele v případě nájemní smlouvy nemá leasingový
pronajímatel zájem na tom, aby se věc, jejíž je po dobu trvání leasingového
vztahu vlastníkem, vrátila do jeho dispozice, nýbrž jeho cílem zpravidla je,
aby po zaplacení všech leasingových splátek přešel předmět leasingu do
vlastnictví leasingového nájemce. Leasingový pronajímatel nepořizuje předmět
leasingu do svého vlastnictví s cílem vlastnit předmět nájmu a vyvíjet
podnikatelskou činnost jeho provozováním, nýbrž z důvodu převodu předmětu
leasingu do vlastnictví leasingového nájemce po zaplacení všech leasingových
splátek.
Finanční leasing se často připodobňuje ke smlouvě o úvěru či k nájemní smlouvě.
Tyto smlouvy ale nelze vzájemně směšovat. Finanční leasing je de facto
alternativou k úvěru, jehož ekonomický účel je obdobný; jde o finanční službu,
která se od úvěru liší tím, že tu nedochází k poskytnutí peněžních prostředků
dlužníkovi. Další podstatná odlišnost leasingové a úvěrové smlouvy spočívá v
tom, že u smlouvy o finančním leasingu je předmět leasingu až do okamžiku jeho
převodu na leasingového nájemce ve vlastnictví leasingového pronajímatele.
Leasingový pronajímatel tak má v případě neplnění leasingové smlouvy právo na
vydání předmětu leasingu z titulu vlastnického práva.
Specifický charakter finančního leasingu se projevuje též v nárocích při
předčasném ukončení leasingové smlouvy, resp. při zániku nesplněného závazku
vzniklého na základě leasingové smlouvy. Mezi nejčastější případy předčasného
ukončení leasingových smluv patří zánik závazkového vztahu v důsledku
odstoupení od smlouvy, či zánik závazku pro dodatečnou nemožnost plnění.
Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy
odkazují, obsahují důvody, pro které je oprávněn leasingový pronajímatel
odstoupit od smlouvy. Těmito důvody bývají například prodlení leasingového
nájemce s placením leasingových splátek, užívání předmětu leasingu leasingovým
nájemcem v rozporu s technickými podmínkami provozu, v rozporu s účelem užívání
předmětu leasingu, v důsledku čehož vznikla nebo hrozí škoda nebo dochází k
nadměrnému či předčasnému opotřebení či poškození předmětu leasingu, hrubé
porušení dalších povinností vyplývajících z leasingové smlouvy či vstup
leasingového nájemce do likvidace, přemístění sídla či bydliště leasingového
nájemce mimo území České republiky, odstoupení leasingového pronajímatele či
dodavatele od kupní smlouvy, smlouvy o dílo, či jiné obdobné smlouvy, jíž byl
opatřen předmět leasingu.
Obchodní podmínky, na něž odkazují leasingové smlouvy, často rozlišují
mezi výpovědí leasingové smlouvy (přičemž k zániku závazkového vztahu dochází
doručením výpovědi leasingovému nájemci) a odstoupením od této smlouvy. Ve
skutečnosti však nejde o výpověď leasingové smlouvy, ale jde vždy o odstoupení
od smlouvy za různě sjednaných podmínek. O výpověď nejde z toho důvodu, že tomu
odporuje povaha závazku. Obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité
nebo opakované činnosti nebo závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět
určitou činnost, přičemž vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze
dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a
povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti
vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto
právního úkonu. V těchto případech je nutno provést vzájemné vypořádání
účastníků daného závazkového vztahu.
Právní důsledky odstoupení od smlouvy je třeba rozlišovat v případě odstoupení
od smlouvy uzavřené v režimu občanského zákoníku a v případě odstoupení od
smlouvy uzavřené v režimu obchodního zákoníku.
Jestliže byl leasingovou smlouvou založen obchodní závazkový vztah,
tedy vztah mezi podnikateli, při jehož vzniku bylo zřejmé s přihlédnutím ke
všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti [§ 261 odst. 1
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)], či závazkový vztah mezi státem
nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikatelem, jenž se týká zabezpečování
veřejných potřeb (§ 261 odst. 2 obch. zák.), resp. fakultativní obchodní
závazkový vztah podle § 262 odst. 1 obch. zák., aplikuje se ustanovení § 351
obch. zák. Podle tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy zanikají všechna
práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká
nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení
týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle § 262 obch. zák.,
řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené
vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy
(odstavec 1). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění
druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši
sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle § 502 obch. zák.
Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů
s tím spojených (odst. 2).
Ustanovení § 351 obch. zák. má povahu dispozitivní normy. Leasingové smlouvy,
resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obvykle obsahují
úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat
za smluvní konkretizaci nároků podle § 351 odst. 2 obch. zák. Při posuzování
nároků podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. je třeba vycházet z těchto
zásad:
Odstoupením od leasingové smlouvy dojde k předčasnému zániku závazků
z leasingové smlouvy, neboť právně dosud nedošlo ke splnění závazků z
leasingové smlouvy - leasingový nájemce neměl možnost užívat předmět leasingu
po celou sjednanou dobu leasingové smlouvy a nepřešlo na něho rovněž vlastnické
právo k předmětu leasingu. Leasingový pronajímatel však splnil své povinnosti z
leasingové smlouvy – opatřil předmět leasingu do svého vlastnictví na základě
žádosti a výběru leasingového nájemce (opatření předmětu leasingu leasingovým
pronajímatelem bylo vyvoláno pouze potřebou leasingového nájemce), uhradil
pořizovací cenu předmětu leasingu, tento předal leasingovému nájemci do užívání
s tím, že leasingový nájemce nese ve smyslu výše uvedeného nebezpečí škody na
věci, nese náklady na provoz, údržbu a opravy předmětu leasingu. Při řádném
splnění leasingové smlouvy by leasingový nájemce užíval předmět leasingu po
celou dobu trvání leasingové smlouvy a nabyl by vlastnické právo k předmětu
leasingu, aniž by to vyžadovalo plnění dalších povinností ze strany
leasingového nájemce. Hodnotu nepeněžitého plnění, které poskytl leasingový
pronajímatel, je proto nutno vyčíslit částkou odpovídající obvyklé ceně
leasingu v daném místě a čase za obdobných podmínek, za jakých byl leasing
poskytován, po odečtení finančních nákladů, jež leasingový pronajímatel ušetřil
v důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroků z úvěrů, jež leasingový
pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové smlouvy,
pokud tato situace nastala) a po odečtení výtěžku z prodeje předmětu leasingu.
Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky obsahují často dohodu stran, že
leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových
splátek (do nichž je třeba započítat i případnou akontaci). Tato dohoda shora
uvedeným zásadám odpovídá a není v rozporu s dobrými mravy. Od splátek je však
nutno odečíst finanční náklady, jež případně leasingový pronajímatel ušetřil v
důsledku odstoupení od smlouvy (zejména úroky z úvěrů, jež leasingový
pronajímatel nemusel hradit v důsledku předčasného ukončení leasingové
smlouvy). V leasingových smlouvách se v této souvislosti často používá pojem
odúročená finanční služba. Jinak by se totiž leasingový pronajímatel na úkor
leasingového nájemce bezdůvodně obohatil. Ze stejného důvodu je nutno od
splátek též odečíst výtěžek z prodeje předmětu leasingu.
Právo na zaplacení všech splátek je dáno právě specifickým charakterem
finančního leasingu. Leasingové splátky v sobě zahrnují náklady na pořízení
předmětu leasingu, včetně úroků, které je leasingový pronajímatel povinen
hradit peněžnímu ústavu, i zisk, který leasingový pronajímatel získá v důsledku
své podnikatelské činnosti. Pokud se však předčasným ukončením leasingové
smlouvy sníží náklady pronajímatele (sníží se výše úroků, které je povinen
platit za bankovní služby), musí se tato částka samozřejmě odečíst od
leasingových splátek.
Leasingový pronajímatel má rovněž právo na vrácení předmětu leasingu, který
leasingovému nájemci poskytl na základě leasingové smlouvy. Tomuto právu
odpovídá povinnost leasingového nájemce vrátit předmět leasingu leasingovému
pronajímateli na vlastní náklady a nebezpečí.
Při prodeji předmětu leasingu je leasingový pronajímatel povinen postupovat s
náležitou péčí. Pokud by se prodejní cena předmětu leasingu podstatně
odchylovala od obvyklé ceny, je třeba při odečtu vyjít z této obvyklé ceny.
Rovněž v případě, že by si leasingový pronajímatel předmět leasingu ponechal,
náleží leasingovému nájemci obvyklá cena vráceného předmětu leasingu.
Právo leasingového nájemce na vrácení výtěžku z prodeje předmětu leasingu lze
dovodit z ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Jak bylo již shora odůvodněno, je
leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli obvyklou cenu
leasingu poskytovaného za obdobných podmínek v daném místě a čase, resp. podle
obvyklého smluvního ujednání všechny sjednané leasingové splátky. V této ceně,
resp. v těchto splátkách, je rovněž zahrnuta pořizovací cena předmětu leasingu.
Současně je leasingový nájemce povinen vrátit leasingovému pronajímateli
předmět leasingu. Hodnotu tohoto vráceného předmětu leasingu by proto
leasingový pronajímatel získal nad rámec nároku vyplývajícího z ustanovení §
351 odst. 2 obch. zák., neboť tato hodnota je již obsažena v obvyklé ceně
leasingu, kterou je povinen leasingový nájemce zaplatit leasingovému
pronajímateli, resp. v souhrnu sjednaných leasingových splátek. O tuto částku
by se proto bezdůvodně obohatil. Proto má leasingový nájemce právo na zaplacení
(odpočet) výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. na zaplacení
(odpočet) obvyklé ceny této věci.
Leasingový pronajímatel má rovněž právo na úhradu nákladů, jež mu vznikly v
souvislosti s předčasným ukončením leasingové smlouvy, například nákladů na
transport předmětu leasingu, jeho úschovu, zajištění a zpeněžení (srov. § 351
odst. 2 obch. zák.).
Závazky stran vrátit si plnění poskytnuté druhou stranou mají charakter
synallagmatických závazků, včetně možnosti provést vzájemné zúčtování těchto
svých nároků. Synallagmatický charakter těchto závazků je založen zákonem,
který v ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. ukládá každé ze stran vrátit plnění
poskytnuté druhou stranou. Jde o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy. Běh
promlčecí doby se proto řídí ustanovením § 394 odst. 1 obch. zák., tedy ode
dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil. Právo na vrácení předmětu leasingu se
samozřejmě nepromlčuje, neboť jde o nepromlčitelné právo vlastnické.
Pokud si strany sjednaly tzv. „konečné vyrovnání“, mohou provést
případné zúčtování v tomto konečném vyrovnání. Tato dohoda o tzv. „konečném
vyrovnání“ bývá obsažena v některých leasingových smlouvách, resp. obchodních
podmínkách. Někdy je též nazývána „konečným vypořádáním“, či „konečným
vyúčtováním“. Jde ve své podstatě o vyúčtování vzájemných práv a povinností
provedené po předčasném ukončení smlouvy leasingovým pronajímatelem.
V úvahu přicházejí i jiné nároky, než nároky podle ustanovení § 351
odst. 2 obch. zák., resp. nároky vzniklé v důsledku odstoupení od smlouvy. Jde
například o právo na náhradu škody (jež může spočívat například v daňovém
znevýhodnění leasingového pronajímatele při předčasném ukončení leasingové
smlouvy), či o právo na smluvní pokutu. V těchto případech jde o samostatné
nároky odlišné od nároků podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Tyto nároky
nelze vzájemně zúčtovat s nároky podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák.,
možné je pouze započtení nároků podle ustanovení § 580 – 581 a ustanovení § 358
– 364 obch. zák. Jestliže bude toto započtení provedeno v tzv. konečném
vyrovnání, musí právní úkon započtení splňovat i požadavek určitosti podle § 37
odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
U těchto nároků se promlčecí doby posuzují vždy podle charakteru
jednotlivého nároku.
Z hlediska běhu promlčecí doby tzv. konečné vyrovnání význam nemá.
Pokud se totiž týká běhu promlčecí doby podle ustanovení § 394 odst. 1 obch.
zák., počítá se její běh od odstoupení od smlouvy. Promlčecí doba u práva na
náhradu škody se počítá podle ustanovení § 398 obch. zák.
Promlčecí doba u práva na smluvní pokutu se počítá podle ustanovení §
391 odst. 1 obch. zák. Právo na vydání předmětu leasingu se nepromlčuje.
Tzv. konečné vyrovnání však může představovat výzvu k zaplacení ve
smyslu ustanovení § 340 odst. 2 obch. zák., tudíž může mít význam z hlediska
splatnosti pohledávek – pokud samozřejmě ve smlouvě není upraveno jinak.
V případě, že se závazkový vztah založený mezi stranami leasingovou
smlouvou řídí občanským zákoníkem (nejde tedy o obchodní závazkový vztah podle
ustanovení § 261 odst. 1 či 2 obch. zák., resp. podle ustanovení § 262 odst. 1
obch. zák.), platí obdobně shora uvedené zásady. Neaplikuje se však ustanovení
§ 351 obch. zák., nýbrž ustanovení o bezdůvodném obohacení, konkrétně
ustanovení § 451 a § 457 obč. zák. Tato ustanovení na rozdíl ustanovení § 351
obch. zák. mají povahu norem kogentních (srov. v této souvislosti nález
Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II.ÚS 471/05). Kogentní povaha
těchto ustanovení však nevylučuje, aby účastníci uzavřeli dohodu o způsobu
vypořádání bezdůvodného obohacení při respektování zásad vyplývajících z této
kogentní právní úpravy, tj. že tímto vypořádáním nesmí dojít k bezdůvodnému
obohacení jedné strany na úkor druhé (§ 451 obč. zák). Z hlediska promlčecí
doby se aplikuje ustanovení § 107 obč. zák., včetně jeho odstavce třetího.
Promlčení práva na náhradu škody se řídí ustanovením § 106 obč. zák., promlčení
práva na smluvní pokutu pak ustanovením § 101 obč. zák.
Pokud závazek z leasingové smlouvy předčasně zanikne v důsledku zničení
předmětu leasingu, jeho odcizení či ztráty, dochází k zániku tohoto závazku pro
dodatečnou nemožnost plnění. K řádnému ukončení závazku z leasingové smlouvy by
totiž došlo až splněním všech závazků z této smlouvy, obvykle převodem
vlastnictví předmětu leasingu na leasingového nájemce.
Jestliže půjde o obchodní závazkový vztah (viz výše), aplikuje se v
takovém případě podle ustanovení § 354 obch. zák. obdobně ustanovení § 351
obch. zák. Pro důsledky zániku závazků z leasingové smlouvy pro dodatečnou
nemožnost plnění proto platí výše uvedené s tím, že v takovém případě
nepřichází v úvahu vydání předmětu leasingu a právo na vrácení výtěžku z
prodeje předmětu leasingu. Leasingový nájemce má však v takovém případě právo
na odpočet pojistného plnění, jež obdržel leasingový pronajímatel.
Běh promlčecí doby u práva na vrácení poskytnutého plnění v případě
dodatečné nemožnosti plnění se řídí ustanovením § 391 odst. 1 obch. zák.
V případě, že se závazkový vztah vzniklý na základě leasingové smlouvy
řídí občanským zákoníkem, posuzují se nároky stran při dodatečné nemožnosti
plnění podle ustanovení § 451 a § 457 obč. zák. Promlčení se pak posuzuje podle
ustanovení § 107 obč. zák. V ostatním platí zásady shora uvedené.