Podle zvláštní úpravy zhodnocení různých druhů důchodového zabezpečení (§ 3 odst. 2 vyhl. č. 77/1957 Ú. l.) doba dosavadního důchodového pojištění může být přiznána jako doba zaměstnání III. pracovní kategorie (při zaplacení pojistného za celou dobu trvání tohoto pojištění) jen v případě, že po přestupu ze zaměstnaneckého pracovního poměru byla osoba samostatně hospodařící zaměstnána po dobu potřebnou pro nárok na invalidní důchod.
Krajský soud se sice správně dovolává zvláštní úpravy zhodnocení různých druhů důchodového zabezpečení, jak byla provedena vyhláškou č. 77/1957 Ú. l. ( § 3), avšak toto ustanovení si správně nevyložil.
V § 3 je vyslovena všeobecná zásada, že doba důchodového pojištění odvozovaná ze samostatné výdělečné činnosti se při přestoupení do zaměstnaneckého důchodového zabezpečení považuje jako doba zaměstnání ve III. pracovní kategorii. Takového všeobecného ustanovení bylo zapotřebí proto, že zaměstnanci jsou podle zákona o sociálním zabezpečení zařazováni do tří pracovních kategorií. Bylo proto z tohoto důvodu třeba stanovit, v které z těchto tří pracovních kategorií bude započtena doba důchodového pojištění ze samostatné výdělečné činnosti v případě, že dojde k přestupu do důchodového zabezpečení zaměstnanců. Současně došlo k stanovení další zásady taktéž všeobecné povahy, že doba pojištění ze samostatné výdělečné činnosti se posuzuje jako doba zaměstnání III. pracovní kategorie jen v případě, že pojistné za celou dobu trvání tohoto pojištění bylo zaplaceno.
Jestliže pak § 3 odst. 2 cit. vyhlášky výslovně stanoví, že se nárok na invalidní důchod nebo starobní důchod posuzuje podle předpisů o důchodovém pojištění osob samostatně hospodařících v případě, že taková osoba nebyla po přestupu zaměstnání v zaměstnaneckém pracovním poměru po dobu potřebnou pro nárok na invalidní důchod, pak z toho vyplývá, že doba dosavadního důchodového pojištění může být přiznána jako doba zaměstnání III. pracovní kategorie (při zaplacení pojistného za celou dobu trvání tohoto pojištění) jen v případě, že po přestupu ze zaměstnaneckého pracovního poměru byla osoba samostatně hospodařící zaměstnána po dobu potřebnou pro nárok na invalidní důchod.
Ze srovnání odst. 1 a 2 § 3 cit. vyhlášky vyplývá, že ustanovení odst. 2 je základním a speciálním předpisem, jehož podmínky musí být splněny, aby doba pojištění z titulu samostatné výdělečné činnosti mohla být posuzována jako doba zaměstnání ve III. pracovní kategorii. Při jiném výkladu by nemělo toto ustanovení praktického významu a postrádalo by vůbec opodstatnění.
Paragraf 3 odst. 3 vyhlášky řeší pak případ, kdy jde o osobu, která přestoupila do důchodového zabezpečení jako osoba samostatně hospodařící a byla již před započetím samostatné výdělečné činnosti zaměstnána v pracovním poměru. Nesplní-li osoba samostatně hospodařící přestoupivší do důchodového zabezpečení zaměstnaneckého podmínku pro přiznání důchodu, jaký jí přísluší podle zákona č. 55/1956 Sb., nenáleží jí zaměstnanecký důchod a doba zaměstnání se považuje za dobu důchodového pojištění osoby samostatně hospodařící.
Při aplikaci těchto zásad na konkrétní případ nutno uvážit, že navrhovatel byl zaměstnán v pracovním poměru znovu od 1. června 1953 do 31. prosince 1956, takže nezískal v tomto novém zaměstnaneckém důchodovém zabezpečení dobu potřebnou pro nárok na důchod invalidní, tj. v konkrétním případě dobu 5 let. Nesplnil tedy podmínky § 3 odst. 2 cit. vyhlášky, takže k 1. lednu 1957 nelze dobu důchodového pojištění od 1. října 1948 do 31. prosince 1952 započítat jako dobu zaměstnání do III. pracovní kategorie. Navrhovatel nezískal proto dobu, kterou lze započítat jako dobu zaměstnání ve smyslu § 6 zák. o soc. zabezpečení pro vznik nároku na důchod starobní podle § 9 odst. 1 zák. o soc. zabezpečení.
Ani se zřetelem na ustanovení § 3 odst. 3 nelze dojít k závěru, k němuž dospívá krajský soud. Navrhovatel totiž po zhodnocení doby od 1. listopadu 1921 do 30. září 1948 spolu s další dobou důchodového zabezpečení zaměstnaneckého od 1. června 1953 do 31. prosince 1956 nezískal v samotném důchodovém zabezpečení zaměstnaneckém 20 let, ježto podmínky pro započtení doby od 1. listopadu 1921 do 30. září 1948 spolu s další dobou v III. pracovní kategorii nesplnil.
Ani se zřetelem na ustanovení § 3 vyhl. č. 77/1957 Ú. l., nelze dovodit, že by navrhovateli vznikl dnem 1. ledna 1957 nárok na důchod starobní podle § 9 odst. 1. Je sice pravda, že navrhovatel byl naposled, a to od 1. června 1953 do 21. září 1957, důchodově pojištěn jako zaměstnanec, avšak v důchodovém zabezpečení zaměstnaneckém nelze dobu od 1. října 1948 do 31. prosince 1952 započítat, ježto nebyly splněny podmínky vyhláškou stanovené, tj. podmínky § 3 odst. 2 vyhl. č. 77/1957 Ú. l.
Pokud krajský soud dospěl k opačnému závěru, porušil zákon v ustanoveních § 3 odst. 2, 3 vyhl. č. 77/1957 Ú. l., ve spojení s ustanovením § 9 odst. 1 zák. č. 55/1956 Sb.