Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 14 Co 417/99-72, ze dne 9. 12. 1999, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 16 P 220/97-34, ze dne 24. 4. 1998, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Stěžovatel podal dne 16. 2. 2000 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl doručen Ústavnímu soudu dne 17. 2. 2000. Návrh směřoval proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 14 Co 417/99-72, ze dne 9. 12. 1999, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, č.j. 16 P 220/97-34, ze dne 24. 4. 1998. Rozsudkem soudu I. stupně byl udělen za stěžovatele souhlas k tomu, aby V. Ch., navrhovatelka v řízení před obecným soudem, podala žádost o změnu příjmení nezletilé A. J., dcery stěžovatele, na příjmení Ch. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena jeho rodičovská práva. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, což bylo již Ústavním soudem konstatováno v řadě rozhodnutí (viz I. ÚS 97/94, III. ÚS 62/95 ,
II. ÚS 169/97 ). Podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížností napadnout pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydané v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, byly-li porušeny jeho základní právo nebo svoboda chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Uvedené ustanovení je nutno vykládat ve vztahu k ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona, které považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Možnost napadnout ústavní stížností nepravomocné rozhodnutí vyplývá pouze z ustanovení § 75 odst. 2 v případě, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele anebo dochází ke značným průtahům v řízení, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V předmětné věci, jak vyplynulo ze spisu, sp. zn. 16 P 220/97, Obvodního soudu pro Prahu 9, bylo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze doručeno podle dokladu o doručení na č.l. 95 dne 7. 3. 2000 právnímu zástupci stěžovatele a podle záznamu Obvodního soudu pro Prahu 9 napadený rozsudek soudu I.
stupně nabyl právní moci dne 18. 3. 2000. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti však byl podán dne 16. 2. 2000 tedy přede dnem, kdy vůbec bylo napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze právnímu zástupci stěžovatele vůbec doručeno. Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížností bylo napadeno nepravomocné rozhodnutí obecného soudu a podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost proti takovému rozhodnutí nepřípustná, když ve věci se nenamítají a nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti proti nepravomocnému rozhodnutí podle § 75 odst.
2 písm. a) citovaného zákona. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2001