Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. K., zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2021, č. j. 101 Co 360/2020-718, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 6. 2020, č. j. 15 Nc 3707/2017-588, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a částečně splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovy a výživy nezletilých dcer E. a D., jejichž otcem je J. K.
3. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilé do péče otce (výrok I.) a rozhodl o výživném, dlužném výživném (výroky II., III., IV. a V.) a styku nezletilých se stěžovatelkou, včetně režimu styku o prázdninách a svátcích (výroky VI., VII., VIII., IX. a X.). Okresní soud dále uložil rodičům povinnost poskytnout si vzájemnou součinnost pro uskutečnění a řádný průběh styku k předání nezletilých (výrok XI.) a vyslovil předběžnou vykonatelnost výroků I., VI., VII., VIII., XI. a X. tohoto rozsudku (výrok XII.). Výrokem XIII. okresní soud zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení předběžné vykonatelnosti. Tímto byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 5. 2017, č. j. 15 Nc 3707/2017-45, a to v části dohody o úpravě péče o nezletilé (obě nezletilé byly původně svěřeny do střídavé péče) a o výživném (výrok XIV.).
5. K odvolání stěžovatelky, napadajícímu schopnost otce postarat se o nezletilé, zpochybňujícímu závěry znaleckého posudku stran jejich psychických problémů a navrhujícímu svěření dcer do výlučné péče stěžovatelky, jakož i k odvolání otce směřujícímu proti výrokům o běžném a dlužném výživném a úpravě styku s nezletilými, ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu ve výrocích týkajících se výživného a dlužného výživného, a to tak, že zvýšil běžné výživné u každé dcery o 500 Kč a splátku aktualizovaného dlužného výživného o 200 Kč (výroky I. a II.). Krajský soud dále zastavil odvolací řízení proti výroku I. rozsudku okresního soudu (výrok III.), zrušil výroky týkající se úpravy styku s nezletilými, přičemž rozhodl, že řízení o úpravu styku se rovněž zastavuje (výrok IV.), a dále stanovil, že otec i stěžovatelka jsou povinni zaplatit státu na účet okresního soudu náklady řízení - znalečné, každý ve výši 50 %.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž ale na podporu svých tvrzení předkládá obdobnou argumentaci jako v předchozím řízení. Opakovaně tudíž uvádí, že obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav, když zpochybňuje zejména závěry znaleckého posudku. Stěžovatelka zdůrazňuje, že se soudy nezabývaly jejím návrhem na změnu kolizního opatrovníka, který dle jejího přesvědčení postupoval jednostranně ve prospěch otce a nedůsledně tak hájil zájmy nezletilých. Poukazuje na neprovedení navržených důkazů okresním soudem (výslech V. K., děda z otcovy strany, majetkové přiznání otce, vyjádření PhDr. T. Nováka ke znaleckému posudku). Namítá, že bylo porušeno její právo vlastnit majetek, když jí byla uložena povinnost hradit výživné ve výši, která neodpovídá všem okolnostem případu, poměrům a potřebám dětí. Ohrazuje se rovněž proti povinnosti hradit výživné zpětně, neboť má za to, že je v rozporu s mimořádné příznivými poměry u otce a zcela v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka napadá rovněž závěr krajského soudu, který jí stanovil povinnost uhradit 50 % zálohovaných nákladů státu na znalečné. V neposlední řadě uvádí, že "v řízení před soudem odvolacím byla účelově provedena změna rozvrhu práce, a to ve prospěch určitého složení senátu."
7. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud příslušný.
8. Pro Ústavní soud je v nyní posuzované věci určující, že stěžovatelka vzala v průběhu odvolacího jednání své odvolání proti výroku I. rozsudku okresního soudu zpět (srov. rozsudek krajského soudu, bod 21), v důsledku čehož krajský soud v tomto rozsahu (tj. ve vztahu k posouzení otázky péče) řízení dle ustanovení § 207 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil. Rozporuje-li proto nyní stěžovatelka, že obecné soudy svěřily nezletilé do péče otce, Ústavní soud se nemůže touto částí její argumentace věcně zabývat. Vzala-li totiž stěžovatelka své odvolání zpět, nevyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva před obecnými soudy, pokud jde o věc samu (svěření do péče), pročež je ústavní stížnost v této části, brojící proti rozhodnutí okresního soudu, nepřípustná (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020, bod 20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
9. Stejný závěr je ovšem nutno učinit rovněž ve vztahu k výrokům týkajícím se harmonogramu styku nezletilých se stěžovatelkou. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelka v průběhu odvolacího jednání uvedla, "že pokud by nezletilé děti byly svěřeny do výlučné péče jednoho z rodičů, nechť není upraven styk druhého rodiče s dětmi". V reakci na tento stěžovatelčin postoj vzal následně otec svůj návrh na úpravu styku matky s nezletilými v plném rozsahu zpět, s čímž stěžovatelka vyslovila souhlas (srov. rozsudek krajského soudu, body 16-17). V nastalé procesní situaci tedy krajský soud rozhodl shora rekapitulovaným způsobem, tj. zrušil výroky týkající se úpravy styku s nezletilými a rozhodl, že řízení se v tomto rozsahu rovněž zastavuje. Ústavní soud se tudíž nemůže věcně zabývat ani argumentací brojící proti režimu styku s nezletilými, pročež ústavní stížnost je v této části, směřující proti rozhodnutí okresního soudu, rovněž nepřípustná.
10. Ústavní soud dále posoudil ústavní stížnost v části týkající se rozsudku krajského soudu, přičemž dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Krajskému soudu předně nelze vytýkat, že s ohledem na shora zrekapitulovaný průběh odvolacího řízení rozhodl o zastavení řízení v částech týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých. V daném případě totiž byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 96 odst. 2 a § 207 odst. 2 o. s. ř. Na postupu krajského soudu proto zdejší soud neshledal nic, co by svědčilo o nezákonnosti, a tím méně pak protiústavnosti.
12. Napadá-li stěžovatelka závěry krajského soudu týkající se stanovení běžného i dlužného výživného, postačí toliko stručně připomenout, že Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených považováno za porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
13. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry obsaženými v rozsudku krajského soudu je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilé, tzn. týká se výlučně hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Krajský soud přitom své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že je nelze shledat rozpornými s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší tyto závěry (srov. rozsudek krajského soudu, body 38-40 ve spojení s bodem 16) týkající se stanovení výživného přehodnocovat.
14. K námitkám stěžovatelky týkajícím se nákladového výroku pak Ústavní soud uvádí, že k samotné problematice nákladů řízení se ve své konstantní judikatuře staví rovněž značně rezervovaně a podrobuje ji jen omezenému ústavněprávnímu přezkumu, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což ale v dané věci splněno není [srov. k tomu přiměřeně např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 (N 70/65 SbNU 3) ze dne 3. 4. 2012]. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil, jelikož napadený výrok VI. rozsudku krajského soudu týkající se povinnosti stěžovatelky a otce nezletilých uhradit státu náklady na vypracování znaleckého posudku je přesvědčivě odůvodněn (srov. rozsudek krajského soudu, bod 45) a Ústavní soud toto odůvodnění neshledává ústavně excesivním.
15. Co se týká vágního tvrzení o údajně účelově provedené změně rozvrhu práce krajského soudu, z něhož stěžovatelka vyvozuje porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud k němu nepřihlížel, neboť jej považoval za zcela spekulativní.
16. Pokud stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud stanovil Okresnímu soudu v Kladně povinnost určit kolizním opatrovníkem nezletilých advokáta se specializací na opatrovnické řízení, resp. aby mu uložil stanovení dohledu nad nezletilými dle ustanovení § 925 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud jí nemohl vyhovět. K takovému rozhodnutí totiž není Ústavní soud zákonem ani Ústavou zmocněn, a tudíž jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
17. Jak již bylo ostatně zmíněno, pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti omezena toliko na zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci pro jejich rozpor s ústavně zaručenými právy a svobodami stěžovatele, resp. na posouzení ústavnosti tzv. jiného zásahu orgánů veřejné moci. I v řízení o ústavní stížnosti směřující proti tomuto jinému zásahu je ovšem Ústavní soud, vyhoví-li ústavní stížnosti, oprávněn podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu pouze zakázat příslušnému orgánu pokračovat v porušování práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením, je-li to možné. Ústavní soud však není oprávněn orgánům veřejné moci přikázat, jak mají o návrhu stěžovatele rozhodnout.
18. Ústavní soud pro úplnost dodává, že se nezabýval návrhem stěžovatelky v části týkající se rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 5. 2017, č. j. 15 Nc 3707/2017-45, neboť z něj nebylo zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhá. Současně je však nutno dodat, že vzhledem k době vydání tohoto rozsudku, jenž nabyl právní moci již dne 5. 6. 2017 (srov. rozsudek krajského soudu, bod 8), by se zdejší soud nemohl touto částí návrhu zabývat z důvodu její opožděnosti.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. V části, v níž se stěžovatelka domáhá vůči Okresnímu soudu v Kladně vydání dvou shora specifikovaných rozhodnutí, jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu