Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Davida Termera, Ph.D., advokáta, sídlem Opatovická 156/24, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2019, č.j. 84 Cm 1021/2017-30, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, č.j. 7 Cmo 325/2019-40, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 7 odst. 1 a odst. 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
2. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2020, č.j. 7 Cmo 325/2019-40, byl následně změněn výrok II. usnesení soudu prvního stupně tak, že stěžovateli, coby likvidátorovi dané společnosti, byla přiznána odměna ve výši 10 000 Kč.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení těchto rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena základní práva vyplývající z čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, z čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských sociálních a kulturních právech a z čl. 23 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv.
4. Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřuje primárně ve výši přiznané odměny, která je podle něj v zásadním nepoměru k povinnostem a odpovědnosti likvidátora a sotva postačuje k pokrytí nákladů na provoz kanceláře, nemluvě o přiměřeném zisku. V této souvislosti poukazuje také na uzavřenou pojistku profesní odpovědnosti a roční náklady na toto pojištění. Činnost je podle něj za takových podmínek ztrátová a významným způsobem zasahuje do jeho základních práv.
5. Jádro protiústavnosti přiznané odměny lze dle stěžovatele spatřovat v právní úpravě určování odměny likvidátorů, kterou stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, dle jehož § 7 odst. 1 a odst. 2 soudy v daném případě postupovaly. Stěžovatel se domnívá, že nařízení vlády je v rozporu s čl. 4 Listiny, jelikož základní práva a svobody může omezit jen zákon za současného šetření jejich podstaty a smyslu. Dále má stěžovatel za to, že byl porušen princip rovnosti, jelikož současná právní úprava markantním způsobem rozlišuje mezi odměnami za práci stejné hodnoty, složitosti a povahy, když nepřiměřeně zvýhodňuje insolvenční správce tím, že jim přiznává zákonnou minimální odměnu, která je více než dvakrát vyšší než maximální odměna likvidátora. Tento rozdíl v odměňování dle stěžovatele nemá žádné objektivní opodstatnění. Stěžovatel také namítá, že výši přiznané odměny soudy dostatečně neodůvodnily a odvolací soud se nevypořádal s jeho argumenty, ale pouze odkázal na svá dřívější usnesení. Takový postup považuje za formalistický a neslučitelný se zásadou spravedlivého procesu.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížností napadených rozhodnutí, stěžovateli byla přiznána náhrada hotových výdajů spojených s likvidací společnosti v požadované výši, tzn. 10 723,69 Kč, a odměna za likvidaci dané společnosti ve výši 10 000 Kč. Z vyúčtování přiloženého k ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal odměny ve výši 21 780 Kč. Částka, která stěžovateli nebyla přiznána, tedy jen nepatrně přesahuje 10 000 Kč a v tomto směru je tak nezbytné učinit závěr, že se jedná o částku, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za jednoznačně bagatelní.
10. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud konstantně přihlíží také k tomu, jak intenzivně tato tvrzená pochybení mohou zasahovat do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní a s ohledem na svou výši nejsou způsobilé představovat porušení základních práv a svobod (z mnoha rozhodnutí srov. např. následující, týkající se taktéž problematiky odměn likvidátorů: usnesení sp. zn. IV. ÚS 3580/10 ze dne 24. 10. 2011, usnesení sp. zn. I. ÚS 256/19 ze dne 26. 3. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2098/19 ze dne 20. 11. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 1630/19 ze dne 26. 11. 2019, usnesení sp. zn. II. ÚS 2082/20 ze dne 15. 9. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mimořádné okolnosti, které by posuzovaný případ činily z hlediska ústavnosti významným, Ústavní soud nezjistil.
11. Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy výši přiznané odměny dostatečně neodůvodnily, z napadených rozhodnutí vyplývá, že likvidovaná společnost byla nekontaktní, výše závazků po splatnosti činila 2 000 Kč, v rámci likvidace nebyl zjištěn žádný majetek a likvidační zůstatek společnosti byl nulový. Stěžovateli se nepodařilo převzít žádnou evidenci, účetní či jiné obchodní doklady likvidované společnosti a rovněž se mu nepodařilo dohledat žádný movitý či nemovitý majetek, který by bylo možno zpeněžit. Soudy zohlednily náročnost provedené likvidace, množství provedených úkonů, jakož i to, že stěžovatel musel sám vyhledávat potřebné dokumenty a podklady pro provedení likvidace bez součinnosti s likvidovanou společností. Vrchní soud v Praze pak poukázal na svá předchozí rozhodnutí, dle kterých jednotlivým okolnostem činnosti likvidátora odpovídá výše odměny v částce 10 000 Kč s tím, že maximální výši odměny 20 000 Kč je možno přiznat jen výjimečně, a to u nejsložitějších likvidací.
12. Obecné soudy tedy stručně, ale způsobem adekvátním povaze věci vysvětlily nutnost diferenciace odměny a vyložily důvody, pro které stěžovateli přiznaly nižší než jím požadovanou odměnu likvidátora, když nadstandardní okolnosti značící složitější likvidaci v daném případě nezjistily. Nepřípustný výklad aplikovaného právního předpisu, ani jiný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat stěžovatelem tvrzené porušení základních práv, Ústavní soud v jejich postupu neshledal.
13. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud také akcesorický návrh na zrušení části právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. listopadu 2020
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu