Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021 č. j. 15 Co 494/2020-74 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. září 2020 č. j. 43 C 389/2019-47, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, za kterou jedná Generali Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 49 772 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi částkou 68 972 Kč vyplacenou stěžovatelkou jako odškodnění paní J. H. z titulu občanskoprávní odpovědnosti za poškození zdraví a částkou 19 200 Kč vyplacené stěžovatelce vedlejší účastnicí jako refundace náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením a nákladů bolestného. Obvodní soud měl za správný postup vedlejší účastnice, která při přepočtu refundace použila přechodné ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen "NOZ") a nárok poškozené posoudila podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb.") a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhláška č. 440/2001 Sb."), neboť k dopravní nehodě došlo 31. 12. 1961. Obvodní soud vyšel ze skutečnosti, že posuzovanou věc je třeba právně posoudit podle právních předpisů účinných v době, kdy došlo k dopravní nehodě, přičemž mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí jde o nárok na výplatu pojistného plnění, kdy je rozsah nároku dán rozsahem, který má poškozená vůči stěžovatelce jako pojištěnému podle zákona č. 40/1964 Sb.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že ocenění bolestného nelze v dané věci učinit podle metodiky Nejvyššího soudu vytvořené k použití za účinnosti občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, nýbrž je nutno postupovat podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., kterou při stanovení výše náhrady použila vedlejší účastnice.
4. Stěžovatelka nesouhlasí s obvodním soudem, který s odkazem na nález ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 (N 23/80 SbNU 275) konstatoval, že nic nebránilo stěžovatelce vyplatit poškozené vyšší částku, než jaká je kryta pojištěním. Stěžovatelka upozorňuje, že nakládá s finančními prostředky státu a musí jednat jako řádný hospodář, tudíž není možné, aby přiznávala částky vyšší, které jí následně nebudou refundovány vedlejší účastnicí. Obvodní soud se podle stěžovatelky nezabýval tím, zda jde v případě postupu podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. o spravedlivé odškodnění. Měla-li být výše náhrady stanovena podle citované vyhlášky, ta v § 7 odst. 3 poskytuje prostor pro zvýšení náhrady za bolest v mimořádných případech hodných zvláštního zřetele. Stěžovatelka se domnívá, že člověk, kterému se stala škodní událost v roce 1961 má při operaci prováděné v roce 2015 stejnou bolest, jako kdyby utrpěl úraz po 1. 1. 2014. Stěžovatelka poukazuje na zásadu rovnosti lidí v důstojnosti i právech, srovnává znění § 3079 odst. 1 NOZ, § 10 vyhlášky č. 346/2015 Sb., o postupu při určování výše náhrady za bolest a za ztížení společenského uplatnění vojáků (dále jen "vyhláška č. 346/2015 Sb."), a § 10 nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen "nařízení vlády č. 276/2015 Sb."), a dovozuje, že z nich vyplývá rozdílné zacházení. Stěžovatelka přiznala poškozené náhradu za bolest ohodnocenou podle metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na základě § 2958 NOZ, a je přesvědčena, že takto vyplatila poškozené spravedlivé a přiměřené odškodnění. Nebylo-li jí poté vedlejší účastnicí toto odškodnění v plné výši proplaceno, došlo k porušení práva stěžovatelky vlastnit majetek a jejího legitimního očekávání.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že poskytla poškozené spravedlivé odškodnění podle metodiky Nejvyššího soudu, a má tedy nárok na jeho plnou refundaci. Stěžovatelka si je vědoma právní úpravy (§ 3079 NOZ), ta ale podle ní zakládá nerovnost mezi poškozenými, neboť vyhláška č. 440/2001 Sb., kterou je třeba podle citovaného přechodného ustanovení na věc použít, přiznává poškozeným podstatně nižší odškodnění, než odpovídá současné ekonomické situaci.
8. Podle § 3079 odst. 1 NOZ platí, že právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.
9. Otázkou, jaká právní úprava se použije v případě, kdy došlo ke škodní události za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ale ke skutečnosti zakládající odpovědnost odpovědného subjektu za škodu až za účinnosti NOZ, se Ústavní soud již dříve zabýval, a v usnesení ze dne 19. 3. 2019 sp. zn II. ÚS 117/19 konstatoval, že Nejvyšší soud § 3079 NOZ ustáleně vykládá tak, že rozhodným okamžikem pro náhradu škody na zdraví je okamžik škodní události, nikoliv vznik škody, tj. škodní události nastalé před 1. 1.
2014 jsou posuzovány podle předchozí právní úpravy. Ústavní soud k tomu uvedl, že by "přístup, který by určení rozhodné právní úpravy navazoval až na dobu vzniku škody, výrazně narušoval zásadu důvěry v právo. Vznik škody totiž může nastat až po velmi dlouhé době po naplnění ostatních skutečností předvídaných právní normou. Z daného důvodu je odpovědnost subjektu za škodu třeba vázat k okamžiku, kdy vzniklo příslušné nebezpečí a kdy mu mohl příslušný subjekt zabránit, potažmo vědět, jaké důsledky mu z porušení odpovědnosti mohou plynout ...
Na základě uvedeného je Ústavní soud přesvědčen, že právní výklad aplikovaný obecnými soudy není přepjatě formalistický či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a nevidí důvod zasahovat do pravomoci Nejvyššího soudu vymezené čl. 92 Ústavy".
10. Na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je rozhodným okamžikem pro náhradu škody na zdraví okamžik škodní události, nikoliv vznik škody, poukazoval taktéž obvodní soud v nyní posuzované věci. Obvodní soud se vypořádal i s odkazem stěžovatelky na předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je rozhodnou pro ocenění bolestného právní úprava účinná v době vzniku bolesti, a vysvětlil, že jde o judikaturu z doby, kdy neexistovalo přechodné ustanovení (§ 3079 odst. 1) k NOZ.
11. Je tedy nepochybné, že ve věci stěžovatelky měla být při stanovení výše náhrady použita vyhláška č. 440/2001 Sb., neboť § 3079 odst. 1 NOZ v tomto smyslu nepřipouští žádné pochybnosti (§ 3079 odst. 2 NOZ, podle kterého je možné, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele, přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona, lze použít pouze na návrh poškozeného). Stěžovatelka přitom jako jediný důvod, proč nepostupovala podle platné právní úpravy, uvádí, že výši náhrady vypočtenou podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. nepovažuje za přiměřenou a spravedlivou. Odhlédnuto od skutečnosti, že takové hodnocení stěžovatelce nepřísluší, nelze opominout, že ústavně souladným výkladem § 7 odst. 3 citované vyhlášky, ke kterému jsou však oprávněny pouze soudy, lze dosáhnout přiznání přiměřeného odškodnění.
12. Široká oprávnění obecných soudů při rozhodování o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle předchozí právní úpravy byla potvrzena i judikaturou Ústavního soudu, který v nálezu ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05
(N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.) vycházel z možnosti obecných soudů vyhlášku č. 440/2001 Sb. jako protiústavní vůbec neaplikovat a o výši odškodnění rozhodnout výhradně podle okolností konkrétní věci. Tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh Obvodního soudu pro Prahu 1 na zrušení § 444 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. jako zmocňovacího ustanovení k vydání vyhlášky č. 440/2001 Sb., přičemž v odůvodnění zdůraznil, že soudce je ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán výhradně zákonem a je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu s ústavním zákonem, což se týká i § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ústavní soud zdůraznil, že dojde-li přitom obecný soud k závěru, že jde o podzákonným předpisem stanovené pravidlo chování, které je v kontextu daného případu v rozporu se zákonem, je povinen je nepoužít a v odůvodnění rozhodnutí objasnit důvody takového postupu.
13. Taktéž v nálezu sp. zn. 3122/15, který zmiňuje stěžovatelka v ústavní stížnosti, Ústavní soud poukázal na zjevnou a dlouhodobou disproporci mezi základními sazbami odškodnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. a skutečným rozsahem újmy poškozených, a to zejména v typově závažnějších případech, která vedla spolu s celkově problematickou konstrukcí bodového hodnocení ke zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014 s tím, že ve vztahu k úpravě povinnosti k odčinění újmy na zdraví podle NOZ následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu (pouze jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví).
14. Ve světle uvedeného nelze akceptovat striktní tvrzení stěžovatelky o použití metodiky Nejvyššího soudu jako jediného možného přiměřeného způsobu odškodnění poškozené ani argumentaci stěžovatelky o nerovném zacházení s poškozenými s ohledem na přechodná ustanovení vyhlášky č. 346/2015 Sb. a nařízení vlády č. 276/2015 Sb., podle kterých se stanoví náhrada za bolest nebo ztížení společenského uplatnění podle nové právní úpravy, a to tím spíše, že v nálezu sp. zn. 3122/15 Ústavní soud nařízení vlády č. 276/2015 Sb., vydané po zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb., které pro oblast pracovních vztahů znovu zavádí systém bodového hodnocení, považoval za problematické, neboť nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu, a opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního soukromého práva, na níž staví rovněž metodika Nejvyššího soudu, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek odčinění je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady.
15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy postupovaly správně, když postavily svá rozhodnutí na tom, že ocenění bolestného nelze v dané věci učinit podle metodiky Nejvyššího soudu, ale výhradně podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Nesouhlasila-li by poškozená s takto stěžovatelkou stanovenou výší náhrady, mohla se soudně domáhat postupem podle § 7 odst. 3 citované vyhlášky přiměřeného zvýšení odškodnění, případně za splnění zákonných podmínek podat návrh podle § 3079 odst. 2 NOZ. Soudem přiznaná výše náhrady by pak byla závazná i pro vedlejší účastnici, která by byla povinna stěžovatelce náhradu v této výši refundovat.
To však neplatí pro částku, kterou vyplatila stěžovatelka poškozené na základě vlastního rozhodnutí nad rámec výše stanovené zákonem. V posuzované věci nejde o spor o odškodnění bolesti mezi subjektem odpovědným za vznik škody a poškozeným, pouze v takovém řízení by soud mohl přistoupit k ústavněprávní aplikaci vyhlášky č. 440/2001, případně ji vůbec neaplikovat a o výši odškodnění rozhodnout výhradně podle okolností konkrétní věci. Stěžovatelka k takovému výkladu zákona oprávněna není, a vyplatila-li proto poškozené na základě vlastního uvážení částku 68 972 Kč, nemá nárok požadovat po vedlejší účastnici refundaci této částky v rozsahu vyšším než je zákonný nárok poškozené.
16. Ze shora uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů, které se s jejími námitkami, které opakuje i v ústavní stížnosti, srozumitelně vypořádaly. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na napadené usnesení obvodního soudu, který se danou věcí podrobně zabýval, při svém rozhodování aplikoval platnou právní úpravu a aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, a jeho závěry jsou ústavně konformním způsobem odůvodněny. Taktéž z odůvodnění městského soudu, byť velice stručného, je zřejmé, že měl za dostatečně zjištěný skutkový stav obvodním soudem, ztotožnil se se způsobem, jakým obvodní soud hodnotil provedené důkazy a souhlasil i správním hodnocením věci. Ostatně odvolání stěžovatelky svým obsahem představuje polemiku nad platnou právní úpravou se závěrem, že "je v právní úpravě mezera, která neodpovídá spravedlivému odškodnění porušení zdraví". Ústavní soud proto nemá důvod závěry městského soudu a obvodního soudu zpochybňovat.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu