Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Rubeše, zastoupeného JUDr. Borisem Vacou, advokátem, sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023 č. j. 102 Co 3/2023-539, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Jaroslava Důrase, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zásada rovnosti účastníků řízení vyplývající z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž došlo k porušení zásady právní jistoty ve smyslu čl.
1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2 Vedlejší účastník řízení (žalobce) se po stěžovateli (žalovaném) domáhal zaplacení částky 270 100 Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2022 č. j. 223 C 156/2020-516 uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 47 100 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 223 000 Kč s příslušenstvím řízení zastavil (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 59 718,60 Kč (výrok III).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikoval okresní soud § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přičemž vyšel z toho, že stěžovatel měl v řízení částečný úspěch.
3. K odvolání vedlejšího účastníka řízení, které se týkalo pouze výroku o náhradě nákladů řízení, změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 31. 1. 2023 č. j. 102 Co 3/2023-539 rozsudek okresního soudu ve výroku III tak, že stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok I). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 3 993 Kč (výrok II). Krajský soud uvedl, že vedlejší účastník řízení měl úspěch ve věci pouze ohledně částky 47 100 Kč (17,44 %).
Ohledně nároku ve výši 223 000 Kč (82,56 %) vedlejší účastník řízení zpětvzetím žaloby procesně zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Přestože by tedy stěžovateli svědčilo právo na náhradu nákladů ve výši 65,12 % nákladů (tj. 46 045 Kč), které vynaložil k účelnému bránění práva, krajský soud ve věci shledal, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž je namístě stěžovateli postupem podle § 150 o. s. ř. náhradu nákladů řízení nepřiznat. Krajský soud přihlédl k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka řízení, který po zahájení řízení podal na sebe u Městského soudu v Praze insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení, jemuž bylo vyhověno a oddlužení bylo schváleno, z čehož dovodil, že majetkové a z nich vyplývající sociální poměry vedlejšího účastníka řízení jsou nepříznivé a zaplacení náhrady nákladů řízení by pro něj bylo obzvláště tíživé.
Dále zohlednil to, že vedlejší účastník řízení se domáhal zaplacení odměny z dohod o provedení práce, a za dané situace (šlo o pracovněprávní spor) bylo na stěžovateli, aby splnil svoji povinnost tvrzení a důkazní o tom, po jakou dobu u něj vedlejší účastník řízení pracoval a na jakou odměnu za vykonanou práci měl právo.
Stěžovatel tuto svoji povinnost nejenže nesplnil, ale naopak se snažil přesunout břemeno tvrzení a důkazní výlučně na vedlejšího účastníka řízení. Svým postojem tak stěžovatel bránil dosažení účelu občanského soudního řízení. Při určení výše paušální sazby odměny pro odvolací řízení přihlédl krajský soud k povaze a okolnostem věci a ke složitosti právní služby a stanovil ji ve výši 3 000 Kč, k čemuž připočetl paušální částku náhrady ve výši 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 693 Kč.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti provázející průběh dosavadního řízení a rekapituluje obsah soudních rozhodnutí. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací § 150 o. s. ř. a rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé, neboť z odvolání vedlejšího účastníka řízení se nikterak nepodává, že by se domáhal postupu podle uvedeného ustanovení a stěžovatel na jeho možnou aplikaci nebyl upozorněn, čímž mu byla odňata možnost se v řízení bránit a řádně hájit svá práva [k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2005 sp. zn. II. ÚS 322/03 (N 198/39 SbNU 105)]. Rovněž poukazuje na to, že při zjišťování majetkových poměrů vedlejšího účastníka řízení vycházel krajský soud z rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení, která však nebyla jako důkaz provedena v řízení před okresním soudem. Podle stěžovatele tak byly tyto důkazy zřejmě provedeny krajským soudem, avšak bez toho, že by bylo nařízeno jednání, čímž byla stěžovateli odňata možnost se k nim vyjádřit. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že z pouhé skutečnosti, že je proti někomu vedeno insolvenční řízení, nelze dovodit jeho špatné majetkové poměry, když navíc vedlejší účastník řízení žádné takové okolnosti ani netvrdil, ani neprokazoval. Krajský soud pochybil i tím, že zkoumal pouze majetkové poměry vedlejšího účastníka řízení a nikoliv stěžovatele [k tomu např. nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)]. Zdůvodnění aplikace § 150 o. s. ř. odkazem na probíhající insolvenční řízení (bez zkoumání či existence důvodů zvláštního zřetele hodných) považuje stěžovatel za bezprecedentní, neboť vysílá vzkaz všem dlužníkům, že jsou-li v insolvenčním řízení, jsou u nich zároveň dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nemusí hradit náklady řízení. Byť si je stěžovatel vědom částečně obráceného důkazního břemene v pracovněprávních sporech, neměl by mu být přičítán jeho procesní postup (obrana) k tíži. Sankcí za nesplnění této povinnosti může být toliko neúspěch ve věci, ale nikoliv promítnutí nesplnění této povinnosti do rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud porušil zásadu rovnosti účastníků řízení tím, že hodnotil výlučně postup stěžovatele, nikoliv však postup vedlejšího účastníka řízení. Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení. V situaci, kdy stěžovatel z podstatné části uspěl v řízení před okresním soudem, považuje přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi řízení za nespravedlivé a rozporné se zásadou rovnosti účastníků řízení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí krajského soudu, jímž mu s odkazem na § 150 o. s. ř. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoliv byl v řízení z větší části úspěšný. Z hlediska námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, čehož si je stěžovatel ostatně dobře vědom, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů.
Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ].
8. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000
(N 75/22 SbNU 145)]. Ústavní soud však na straně krajského soudu žádné pochybení, které by znamenalo zásah do základních práv stěžovatele, neshledal.
10. K námitce stěžovatele, že krajský soud zkoumal pouze majetkové poměry vedlejšího účastníka řízení, ale nezabýval se majetkovými poměry stěžovatele, lze toliko uvést, že stěžovatel nepříznivou ekonomickou situaci nikterak netvrdil a ani v ústavní stížnosti neuvádí, že by se nacházel v tíživých majetkových a sociálních poměrech, když pouze poukazuje na to, že provozuje autobusovou dopravu, musí udržovat vozový park v perfektním stavu, je zatížen nezanedbatelnými závazky a pandemie covidu negativně ovlivnila jeho podnikání.
Z těchto víceméně obecných tvrzení však nelze dovozovat, jaké jsou jeho reálné majetkové poměry. Stěžovateli lze dát zapravdu pouze v tom, že krajský soud přihlédl k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka řízení z vlastní iniciativy, aniž by tento na svoji nepříznivou ekonomickou situaci upozorňoval a odůvodňoval jí svoje odvolání. Nelze však přehlédnout, že závěr krajského soudu o nutnosti aplikovat § 150 o. s. ř. nebyl postaven pouze na majetkových poměrech vedlejšího účastníka řízení, nýbrž i na postoji stěžovatele v průběhu řízení.
Krajský soud totiž stěžovateli vytknul i jeho v zásadě obstrukční přístup k dosažení účelu občanského soudního řízení a právě v postoji stěžovatele shledal krajský soud důvod hodný zvláštního zřetele, pro který je nespravedlivé žalobci ukládat povinnost k náhradě nákladů řízení (srov. bod 13 odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí).
11. V napadeném rozhodnutí nelze spatřovat ani prvky překvapivosti. Odvolání vedlejšího účastníka řízení směřovalo pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení. Třebaže v něm není explicitně zmíněno, že se dovolává aplikace § 150 o. s. ř., z jeho obsahu a formulací v něm obsažených, které krajský soud reprodukoval v bodě 5 odůvodnění (např. návrh, že se náhrada nákladů "nepřiznává žádné ze stran") je zjevné, že úvahy vedlejšího účastníka řízení se tímto směrem ubíraly. O překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13
(N 110/73 SbNU 739)] by šlo totiž pouze tehdy, když soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala. Stěžovatel byl s odvoláním vedlejšího účastníka řízení seznámen a měl možnost se k němu vyjádřit a uplatňovat svoji argumentaci, čehož také využil.
12. Stěžovatel konečně nesouhlasil s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. V odvolacím řízení byl zcela úspěšný vedlejší účastník řízení, a proto mu byla v souladu s § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení. V daném případě nemá výsledek řízení před okresním soudem na stanovení náhrady nákladů odvolacího řízení vliv.
13. Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci považuje zdůvodnění nutnosti použití § 150 o. s. ř. provedené krajským soudem za z pohledu zachování práva na soudní ochranu dostačující. Ze strany stěžovatele jde převážně o pouhou polemiku s hodnocením existence důvodů zvláštního zřetele hodných, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Jakkoliv se totiž stěžovateli může rozhodnutí krajského soudu jevit jako nesprávné, z pohledu standardů nastolených pro rozhodování o nákladech řízení nepřekračuje meze, které by již odůvodňovaly zásah ze strany Ústavního soudu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. září 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu