Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Martiny Gregarové, zastoupené JUDr. Michalem Hráským, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 911/30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2015, sp.zn. 54 Co 93,94/2015, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, sp.zn. 54 Co 406/2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatelka se ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecného soudu vydaných v její občanskoprávní věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces zaručeného Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví označeným rozsudkem - mimo jiné - odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost k náhradě jedné poloviny nákladů, jež vznikly v řízení státu (na znalečném), ve výši 10.455 Kč, a rovněž napadeným usnesením odmítl odvolání stěžovatelky do usnesení, kterým bylo rozhodnuto o přiznání znalečného ustanoveným znalcům PhDr I. Chodurovi a MUDr. Š. Bínové.
Uvedené usnesení odvolací soud odůvodnil tím, že je zde důvod odmítnutí odvolání podle § 218 o. s. ř. (jako bezpředmětného), jestliže o napadených nákladech bylo již ve vztahu k oběma účastníkům pravomocně rozhodnuto rozsudečným výrokem podle § 148 o. s. ř. Proti tomu stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí argumentem kolize s čl. 36 odst. 1 Listiny, kterou spatřuje v tom, že její odvolání nebylo věcně projednáno.
Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, je jeho povinností přezkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí; to je významné potud, že ve vztahu k napadenému usnesení o odmítnutí odvolání stěžovatelky tyto podmínky splněny nejsou.
Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je i její subsidiarita. Ta je promítnuta do ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proti pravomocnému usnesení soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání, o což v dané věci jde, je však k dispozici podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost, a jestliže ji stěžovatelka nevyužila (opak není tvrzen), nutně nastupují důsledky ve smyslu citovaného ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost projednat nelze.
Ohledně druhého rozhodnutí, resp. náhradového výroku rozsudku odvolacího soudu, stěžovatelka žádnou ústavněprávní argumentaci nevznáší, a bez ohledu na to, že odvolací soud rozhodoval o nákladech řízení, aniž byly co do výše postaveny najisto, staly se již - vzhledem k dovozené nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení o přiznání znalečného - nepřezkoumatelnými. Nemůže-li být dosaženo nápravy, kterou stěžovatelka sledovala, nemůže být její ústavní stížnost v této části posouzena jinak, než jako zjevně neopodstatněná.
Jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e), resp. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu