Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Anh Tuan Nguyen, zastoupeného Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem, se sídlem Kateřinská 107/5, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2024, č. j. 83 EC 1/2024-38, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., se sídlem Čs. armády 786/20, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena základní práva stěžovatele zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V posuzované věci se vedlejší účastník jakožto kolektivní správce domáhal zaplacení částky 8 237 Kč s příslušenstvím a částky 855 Kč s příslušenstvím jakožto bezdůvodného obohacení za užití předmětu autorskoprávní ochrany prostřednictvím zvukově-obrazového přístroje s TV vysíláním v restauraci provozované stěžovatelem.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, neboť měl na základě dvou kontrol zaměstnance vedlejšího účastníka (ve dnech 3. 8. 2021 a 7. 6. 2022) a dalších listinných důkazů za prokázané, že k bezdůvodnému obohacení došlo.
4. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy. Stěžovatel si je vědom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rámci tzv. bagatelního sporu, nicméně má za to, že nastalý případ není vyloučen z možnosti přezkumu Ústavním soudem. Jde o výjimku danou "zcela extrémním" pochybením obecného soudu, které s sebou přineslo zřetelný zásah do práv stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že užívání autorských děl dostatečně prokázáno nebylo a odkazuje na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Jde o zcela zásadní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
5. Skutkově se jedná o totožnou situaci, která byla posuzována v rámci řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 EC 8/2023, kde žalobce požadoval svůj nárok na základě stejných důkazů, za totožné období a fakticky jediným rozdílem je odlišnost v osobě kolektivního správce, jakožto žalobce. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 2378/23 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci, kde zákon vylučuje možnost podání odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu proto bude namístě jen ve zcela výjimečných případech (viz např. nález ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 157/16 , bod 11).
8. Stěžovatel neuvádí, že by žalovaná částka měla zásadní vliv na jeho majetkové poměry, tvrdí však extrémní pochybení obecného soudu v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že vedle kvantitativního hlediska se při posuzování bagatelnosti věci uplatňuje i hledisko kvalitativní. V rámci tohoto posuzování Ústavní soud hodnotí kromě intenzity porušení základních práv i to, nakolik má ústavněprávní otázka, která v daném případě vyvstala, relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Zkoumá se tak mj. hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen [srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15
(N 11/80 SbNU 139), bod 20].
9. Ústavní soud ověřil, že v řízení téhož stěžovatele probíhajícím pod sp. zn. IV. ÚS 2378/23 jde o zcela shodný skutkový základ věci, resp. že rozhodnutí krajského soudu v dané věci bylo vydáno na základě týchž důkazů (totožné kontroly a záznamy o nich), stejně hodnocených, jako v nyní posuzované věci. Rozdíl byl pouze v osobě vedlejšího účastníka jakožto kolektivního správce (INTERGRAM). V nyní napadeném rozhodnutí krajský soud uvádí, že rozsudkem č. j. 83 EC 8/2023-41 byla stejnému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci INTERGRAM [...] částku 5 032 Kč [...].
Jedná se o nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení kolektivnímu správci s odkazem na záznamy o kontrole provedené v téže provozovně žalovaného ve dnech 3. 8. 2021 a 7. 6. 2022 pracovníkem kolektivního správce OSA Mgr. Bogárem na základě stejných žalobních tvrzení o tom, že žalovaný nepodepsal návrhy smluv o udělení nevýhradní licence k užití autorských děl kolektivním správcem OSA, a to navzdory obsahu záznamů prokazujících užití autorských děl žalovaným (bod 12).
10. Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2378/23 , ve kterém stěžovatel uplatnil totožné námitky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení ze dne 4. 6. 2024). Všechny argumenty stěžovatele, zastoupeného týmž právním zástupcem, byly Ústavním soudem ve věci IV. ÚS 2378/23 podrobně vypořádány, stěžovateli jsou tedy známy a Ústavní soud na ně proto pro stručnost odkazuje.
11. Pro úplnost Ústavní soud pouze připomíná, že stěžovatel v době první kontroly zaměstnance vedlejšího účastníka nevyjádřil nesouhlas s tím, že v době kontroly šlo o "hrající" televizní přístroj. Pokud tedy krajský soud nejen z doložených fotografií, ale též z obsahu vyjádření stěžovatele v době obou kontrol dovodil, že stěžovatel prostřednictvím televizoru umožnil zpřístupňování chráněných děl veřejnosti a že ke zpřístupňování skutečně docházelo, nejde o svévolný exces při hodnocení důkazů. Stěžovatel svou obranu proti záznamům o kontrole založil primárně na tom, že si nebyl vědom existence kolektivního správce OSA, aniž by zpochybnil zjištění kolektivního správce zachycené v záznamu o kontrole o tom, že televizní přístroj v době kontroly hrál. Proces zjišťování skutkového stavu tak nelze hodnotit jako excesivní vybočení z role obecného soudu.
12. Ústavní soud odkazuje na závěr uvedený v usnesení ze dne 4. 6. 2024, IV. ÚS 2378/23
(bod 20), podle něhož: "pokud z ústavně právního hlediska obstojí skutkový závěr, že v provozovně stěžovatele byl zpřístupňován prostřednictvím televizní obrazovky vysílaný zaznamenaný obsah (tj. typový nehmotný statek chráněný autorským zákonem), pak obstojí právní závěr, že - neměl-li stěžovatel licenci - porušil práva chráněná autorským zákonem a je povinen jejich nositelům vydat bezdůvodné obohacení".
13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v posuzované věci nedošlo.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu