Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Balíka, zastoupeného JUDr. Barborou Langerovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Borského 664/6, adresa pro doručování Mratín, Polerady 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č.j. 33 Cdo 3146/2013-312, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č.j. 27 Co 391/2012-215, a rozsudku Okresního soudu Praha -východ ze dne 23. 11. 2011, č.j. 6 C 330/2006-146, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. O podané žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 23. 11. 2011, č.j. 6 C 330/2006-146, tak, že soud určil, že předmětný pozemek byl ke dni úmrtí původního žalobce, Jana Balíka, ve společném jmění původního žalobce a žalobkyně Drahomíry Balíkové. Soud prvního stupně uvedl, že ve věci shledal důvody dle § 630 občanského zákoníku pro vrácení daru, když v řízení dle názoru soudu prvního stupně vyšlo najevo, že stěžovatel se ke svým rodičům a jejich dětem (sourozencům stěžovatele) choval takovým způsobem, že "jsou zcela jednoznačně dány důvody pro vrácení daru".
Odkázal přitom na provedené důkazy a zejména obsah soudního spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu - východ pod sp. zn. 6 C 331/2006, z něhož bylo zjištěno, že vztahy mezi stěžovatelem, jeho rodiči a sourozenci byly chováním stěžovatele vážně narušeny, když tento své rodiče a sourozence slovně napadal, nezdravil je, svým rodičům neposkytoval pomoc, přičemž pro chování stěžovatele k zemřelému otci musela zasahovat i Policie ČR.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č.j. 27 Co 391/2012-215.
5. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, č.j. 33 Cdo 3146/2013-312, odmítnuto jako nepřípustné, neboť dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud naopak poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou soudní praxí.
8. Jak uvedeno shora, jádrem argumentace stěžovatele uplatněné v nyní posuzované ústavní stížnosti je především kritika dokazování a zjišťování skutkového stavu v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C 331/2006, tj. řízení, které bylo pravomocně skončeno dne 8. 9. 2008. Ústavněprávní přezkum tohoto řízení ze strany Ústavního soudu však není (a nemůže být) předmětem řízení o nyní posuzované ústavní stížnosti, přestože rozhodnutí vydaná v řízení vedeném u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp. zn. 6 C 330/2006, která stěžovatel svou ústavní stížností napadá, vychází ze skutkových zjištění, která byla učiněna v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 331/2006.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Měl-li tedy stěžovatel za to, že v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 331/2006 byla porušena jemu zaručená práva, měl možnost brojit proti rozhodnutím v tomto řízením vydaným ústavní stížností. Této možnosti však stěžovatel nevyužil. Ústavní soud se proto již nemůže jeho námitkami vztahujícími se k tomuto řízení ex post zabývat.
9. Ústavní soud považuje na tomto místě za nutné připomenout svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
10. Po přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i příslušného spisového materiálu, však Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, v nyní posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud je naopak toho názoru, že právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, jsou ústavně konformní a řádně odůvodněné.
11. Ústavní soud nemohl učinit ani závěr, že by v řízení vedeném pod sp. zn. 6 C 330/2006 bylo porušeno právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům nebo princip rovnosti účastníků řízení. Žádné konkrétní skutečnosti, na základě nichž by Ústavní soud mohl dospět k opačnému závěru, stěžovatel nenamítal, přičemž ani Ústavní soud ze spisového materiálu nezjistil nic, co by obecným soudům v tomto ohledu vytkl.
13. Protože Ústavní soud shledal důvody, pro něž bylo možno návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout, nebyl splněn předpoklad pro to, aby ve věci bylo nařízeno ústní jednání, jehož se stěžovatel domáhal (viz § 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2014
Jan Musil v. r. předseda III. senátu Ústavního soudu