Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve věznici Heřmanice, Orlovská 670/35, P. O. Box 2, Ostrava, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 3 Tdo 978/2023-1047, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2023 č. j.
2 To 23/2023-954 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2023 č. j. 81 T 7/2022-848, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, Evy S. (jedná se o pseudonym) a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 39 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), když - zjednodušeně řečeno - fyzicky přemohl svou družku, vedlejší účastnici řízení, a za pomoci násilí (škrcení atp.) se pokusil vniknout svým penisem do její vagíny a násilím jí zasunul prsty do konečníku a pohyboval s nimi. Vedlejší účastnici se podařilo vyprostit a utéci ven z domu. Stěžovatel takto konal v úmyslu dosáhnout vlastního sexuálního uspokojení. Uvedeným postupem vedlejší účastnici způsobil řadu výronů, zhmoždění hrudníku, kožní a další poranění. Zároveň u vedlejší účastnice vyvolal intenzivní obavu o život, která se rozvinula do posttraumatické stresové poruchy, v důsledku níž byla omezena v běžném způsobu života více než 1 rok. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovateli podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Krajský soud rovněž rozhodl podle § 228 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") o povinnosti stěžovatele zaplatit na náhradě škody vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 35 842,24 Kč a vedlejší účastnici částku 28 631,15 Kč a se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázal jak Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, tak vedlejší účastnici na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedlejší účastnici rovněž odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních i s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy.
3. Jako odvolací soud ve věci rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že podaná odvolání jako nedůvodná zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry krajského soudu. Podle vrchního soudu rozsudek krajského soudu netrpí žádnými závažnými procesními vadami, krajský soud zejména dodržel všechna procesní ustanovení týkající se práva stěžovatele na obhajobu. Ani podle vrchního soudu neobstojí námitka stěžovatele, že byl uznán vinným toliko na základě jediného důkazu - výpovědi samotné vedlejší účastnice anebo na základě psychologického vyšetření (v této souvislosti vrchní soud odkázal mimo jiné na SMS zprávy, které zasílal stěžovatel vedlejší účastnici, neboť se dozvěděl, že udržuje další vztah). Vysvětlil, proč výpověď vedlejší účastnice i vrchní soud považuje za zcela důvěryhodnou, s tím, že její důvěryhodnost byla potvrzena i znaleckým zkoumáním. Vrchní soud dále mj. odkázal na závěry znalců, podle nichž má stěžovatel tendenci v určitých situacích reagovat přehnaně, agresivně. Dále konstatoval, že poranění, která byla nalezena na těle vedlejší účastnice a která se vzhledem k jejich povaze stala mnohdy viditelnější až po několika dnech, si nemohla způsobit sama. Ostatně sám stěžovatel vzhledem k důkazní situaci např. tvrdil, že vedlejší účastnici sice chytil v oblasti krku, ovšem pouze z důvodu, že ji chtěl políbit. V neposlední řadě podle vrchního soudu nelze rovněž přehlížet okolnost, že mimo jiné i soused stěžovatele a vedlejší účastnice viděl, že vedlejší účastnice v inkriminované době spěšně opustila dům a byla velmi rozrušená. Se svým zážitkem se poté svěřila telefonicky zejména svým nejbližším. Vrchní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí obsáhle vysvětlil, proč lze stěžovatelem spáchanou trestnou činnost kvalifikovat jako dokonaný zvlášť závažný zločin znásilnění.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto. Stěžovatel i v rámci dovolání zopakoval námitky, které uplatnil již v průběhu trestního řízení a soudy nižších stupňů na ně dostatečně reagovaly. Podle Nejvyššího soudu jsou přitom rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu správná, netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly jeho zásah například z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. Vrchní soud podle Nejvyššího soudu nepochybil, neboť po přezkoumání rozhodnutí krajského soudu v odůvodnění svého usnesení mimo jiné vysvětlil důvody, proč ke skutkovým zjištěním krajského soudu nemá žádných výhrad. Nejvyšší soud konečně v odůvodnění svého rozhodnutí definoval, které námitky stěžovatele se zcela míjí s podstatou zákonem vymezených dovolacích důvodů a které námitky pod takové důvody sice podřadit lze, ale Nejvyšší soud je neshledal opodstatněnými. V této souvislosti se zabýval mimo jiné i stěžovatelovou námitkou o opomenutých důkazech, nicméně tyto v dané věci nezjistil, neboť podle něho soudy nižších stupňů vysvětlily, proč některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovedly; zjednodušeně řečeno tak učinily proto, že by další dokazování na zjištěném skutkovém stavu nemohlo ničeho podstatného změnit.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení principu presumpce neviny ve smyslu nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2773/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), z něhož dovozuje, že není-li v dané trestní věci dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutečností, musí orgány činné v trestním řízení rozhodnout ve prospěch obviněného (zde tedy stěžovatele). Takto ovšem orgány činné v trestním řízení v daném případě nepostupovaly a ze dvou možných verzí výkladu použily tu, která je pro stěžovatele méně příznivější; konkrétně akceptovaly znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie, v němž je stěžovatel líčen jako násilník. Z trestné činnosti je navíc stěžovatel podle svého názoru usvědčován jediným reálným důkazem, a to výpovědí samotné vedlejší účastnice, kdy ovšem v dané věci šlo o tvrzení proti tvrzení. Důkazní situace ve věci stěžovatele vyžaduje o to větší pozornost proto, že samotná údajná vedlejší účastnice nebyla schopna část průběhu údajného znásilnění popsat, neboť měla v důsledku prožívaného šoku "zamrznout". Její tvrzení je nutno vnímat i v kontextu toho, že v minulosti měla se stěžovatelem majetkový spor a vyjadřovala se tak, že hledá kamarády, kteří by stěžovateli ublížili. Pokud se týká znaleckého posudku vypracovaného na jeho osobu, je v ústavní stížnosti zdůrazňováno, že posudek je na hranici serióznosti - v tomto ohledu stěžovatel napadá zejména použití tzv. Rorschachova testu. Krajský soud rovněž pochybil, pokud snižoval hodnotu důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele, zejména tedy výpovědi rodinných příslušníků nebo svědkyně M. Obecné soudy argumentují nesprávně, pokud motiv stěžovatele dovozují ze zmíněného Rorschachova testu a z citace tvrzení vedlejší účastnice, které se stalo součástí skutkové věty. Uvedený výrok, který stěžovatel měl v průběhu prováděného násilí vyřknout, tedy: "ty čubko jedna, tys mě ponížila, já ti ukážu, mám dost síly na to, abych tě zabil" je součástí důkazní situace, o níž samotné obecné soudy uvádějí, že jde o tvrzení proti tvrzení.
6. Obecné soudy rovněž v odůvodnění napadených rozhodnutí přiznávají, že nejsou schopny přezkoumat správnost znaleckých závěrů týkajících se osoby stěžovatele. Za potvrzení správnosti závěrů znaleckého posudku o násilné povaze stěžovatele je považován shora uvedený údajný výrok samotného stěžovatele. Stěžovatel dále odkazuje na čl. 6 odst. 3 Úmluvy, podle něhož každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu a mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby. Jedním z mnoha projevů tohoto práva je skutečnost, že stěžovateli měla být vysvětlena podstata pohovoru prováděného soudním znalcem. Stěžovatel by mohl například zvážit, zda neodmítne odpovědět na otázky znalce. I v této souvislosti by se Ústavní soud měl zabývat vymezením hranice použitelnosti znaleckých posudků, jejichž obsah a závěry jsou sice jednoznačné, ale o nichž soud sám přiznává, že není schopen přezkoumat jejich správnost.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
9. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud konstatuje, že jeho vina ze spáchání výše popsané trestné činnosti plyne z řetězce řady důkazů, které do sebe vzájemně zapadají. Za dané situace ani podle Ústavního soudu neexistuje o vině stěžovatele pochybnost do té míry, aby se v jeho případě uplatnila zásada in dubio pro reo. Stěžovatelův závěr, že z trestné činnosti je usvědčován v podstatě jediným reálným důkazem, výpovědí samotné vedlejší účastnice jako poškozené, tudíž není správný. V napadených rozhodnutích je popsáno, že dlouhodobé napětí ve vztahu mezi ní a stěžovatelem jako druhem a družkou gradovalo, když stěžovatel se měl den předtím, než došlo k popisované trestné činnosti, utvrdit v tom, že vedlejší účastnice má vztah s jiným mužem.
O tom svědčí i SMS komunikace, kterou stěžovatel v den, kdy mělo dojít k popisované trestné činnosti, vedlejší účastnici zaslal. Poté, co se vedlejší účastnici podařilo před stěžovatelem utéct a zabránit mu v pokračování páchání trestného činu, její stav zaznamenal minimálně soused, který vypověděl, že byla v danou chvíli velmi rozrušená. V inkriminovaný den také policisté zaznamenali na těle vedlejší účastnice zranění, jejichž projevy se plynutím času ještě zvýraznily, když navíc minimálně u některých zranění je zřejmé, že si je nemohla způsobit sama (srov. například stopy po škrcení).
Nelze v této souvislosti přehlédnout ani tvrzení samotného stěžovatele, že vedlejší účastnici nechtěl škrtit, pouze ji chtěl políbit, proto jí možná mohl způsobit pohmoždění na krku. Za dané situace východisko stěžovatele o osamocenosti výpovědi vedlejší účastnice nemůže obstát. Stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 2773/20 proto není případný, a to bez ohledu na to, že se tento nález zabývá použitelností pachových stop, důkazního prostředku, který ve věci stěžovatele vůbec nebyl použit.
10. Okolnost, že vedlejší účastnice skutečně prožila velký šok (typicky spojený právě se znásilněním) vyplývá z toho, že si celý průběh násilného děje vůči své osobě nepamatuje; v této souvislosti obecné soudy vysvětlily, že kdyby si napadení vymyslela, s velkou mírou pravděpodobnosti by netvrdila, že si některé detaily nevybavuje. Její výpověď navíc byla po celou dobu trestního řízení konzistentní a rovněž Ústavní soud neshledává důvody pro zpochybnění její důvěryhodnosti. Byl to naopak stěžovatel, kdo teprve v průběhu trestního řízení, tedy poté, co vycházely najevo nové a nové skutečnosti, svoji výpověď doplňoval a upřesňoval.
11. Obecné soudy se také v dostatečné míře věnovaly dlouhodobým problémům soužití mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Proto také mohly uzavřít, že pokud se vedlejší účastnice v minulosti vyjádřila tak, že hledá kamarády, kteří by stěžovateli ublížili, nutno tuto její úvahu vidět v tom smyslu, že stěžovatel dlouhodobě nepracoval a nepřispíval na společnou domácnost. Uvedená skutečnost sice může potvrzovat napjatý vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, nelze z ní však dovozovat, že si vedlejší účastnice trestnou činnost stěžovatele vymyslela.
Není rovněž pravda, že by obecné soudy snižovaly výpovědi svědků, kteří se vyslovovali ve prospěch stěžovatele. Na druhou stranu musely i tyto výpovědi kriticky hodnotit. Proto nemohly vycházet z výpovědi například sestry stěžovatele o tom, že naopak v den, kdy mělo dojít ke znásilnění, se stěžovatel a vedlejší účastnice po letech opět intimně sblížili; v daném kontextu Ústavní soud odkazuje např. na odst. 85 odůvodnění rozsudku krajského soudu, v němž právě krajský soud vysvětluje, proč tvrzením uváděným sestrou stěžovatele nemohl uvěřit.
12. Pokud stěžovatel zpochybňuje výsledky některých testů, kterými znalci hodnotili jeho osobnost, Ústavní soud k tomu nejprve obecně uvádí, že soud sice znalecký posudek hodnotí jako každý jiný důkaz, odborné závěry v něm obsažené však nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, hodnotí logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz). Z toho vyplývá, že je zcela běžným jevem, pokud soud nemá dostatek znalostí a zkušeností k tomu, aby mohl určitou odbornou otázku hodnotit sám. Právě proto se obrací v rámci soudního řízení na znalce, aby mu takovou otázku zodpověděl. Úkolem soudu tak není a nemůže být posouzení správnosti znalcem prezentovaných závěrů. Pokud jde o vlastí použití Rorschachova testu, již obecné soudy zdůraznily, že to byl jeden z mnoha, který byl v dané věci použit.
Soudy na základě něho učinily dílčí závěr, že stěžovatel má sklon k agresivitě. Na základě ostatních v řízení provedených důkazů vycházely také z toho, že motivem napadení ze strany stěžovatele mohla být okolnost, že se stěžovatel cítil ponížen tím, že vedlejší účastnice jako jeho družka měla jiný intimní vztah.
Odůvodnění napadených rozhodnutí, resp. závěry soudů o vině stěžovatele, ovšem nejsou postavena na tomto testu jako na určujícím a zásadním důkazu prokazujícím vinu stěžovatele.
13. Neobstojí rovněž stěžovatelovo východisko, že měl být v řízení poučen ve smyslu čl. 6 odst. 3 Úmluvy o podstatě a smyslu prováděných psychologických a psychiatrických vyšetření tak, aby mohl zvážit, zda chce se znalcem spolupracovat či nikoliv. S ohledem na okolnosti, za nichž docházelo k jeho psychologickému a psychiatrickému vyšetření, stěžovatel musel chápat, že je zkoumána jeho osobnost a jeho osobnostní rysy právě v souvislosti s trestnou činností, která je mu kladena za vinu. Soudní znalec přitom posuzované osobě - odhlédnuto od toho, jde-li o stěžovatele nebo kohokoliv jiného - nemůže sdělovat úplný princip testu, protože by tím jednoduše mohl být zkreslen jeho výsledek. Navíc v případě Rorschachova testu, kdy stěžovatel měl na základě abstraktních obrazů říci - zjednodušeně řečeno - co mu tyto připomínají, platí, že neexistuje jednoznačná a správná odpověď, neboť vnímání těchto obrazců je do značné míry individuální.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu