Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Dušanem Divišem, advokátem, sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1 - Nové Město, proti I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. prosince 2018 č. j. 21 Co 182/2018-175, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a H. K., a V. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 4. 2018 č. j. Nc 50048/2017-106 zastavil řízení o úpravě péče vedlejšího účastníka - již zletilého syna stěžovatele a vedlejší účastnice (výrok I.) a uložil stěžovateli platit na výživu vedlejšího účastníka s účinností od 1. 9. 2015 částku 10 000 Kč měsíčně a dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 3. 2018 v částce 66 500 Kč (výrok II.). Soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 18. 12. 2018 č. j. 21 Co 182/2018-175 rozsudek okresního soudu v části napadeného výroku II. o běžném výživném změnil tak, že je stěžovatel povinen přispívat na výživu vedlejšího účastníka od 30. 8. 2014 částkou 7 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2015 částkou 8 000 Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 částkou 9 000 Kč měsíčně, od 1. 1. 2017 částkou 11 500 Kč měsíčně a od 1. 8. 2017 do budoucna částkou 10 000 Kč měsíčně (výrok I.). V části napadeného výroku II. o dlužném výživném a ve III. výroku krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel se pravidelnými finančními částkami, vyplácenými v době nezletilosti vedlejšího účastníka k rukám vedlejší účastnice, na výživě vedlejšího účastníka nepodílel, když částka 10 000 Kč, kterou stěžovatel přispíval vedlejší účastnici, byla neměnná jak v období před narozením vedlejšího účastníka, tak i po jeho narození. Krajský soud tak došel k závěru, že tyto prostředky sloužily spíše k úhradě běžných výdajů domácnosti, popřípadě dorovnání životní úrovně stěžovatele a vedlejší účastnice. Ohledně dlužného výživného krajský soud zrušil výrok rozsudku okresního soudu, neboť v odvolacím řízení stěžovatel uváděl značné množství plateb ve prospěch vedlejšího účastníka v podobě naturálního plnění, o kterých před okresním soudem neprobíhalo dokazování.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud při svém rozhodování nevycházel ze zákonné úpravy, napadený rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Krajský soud zejména podle stěžovatele pochybil při výkladu § 919 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), když uvedl, že není podstatné, zda rodiče nezletilého dítěte spolu žijí či nežijí, ale rozhodující skutečností je to, zda oba rodiče řádně plní svoji vyživovací povinnost k dítěti. Došel-li krajský soud k závěru, že spolu rodiče dítěte nežili, což však není podle stěžovatele z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu patrné, pak také zcela ignoroval zákonnou úpravu v § 758 občanského zákoníku. Podle stěžovatele nevzal krajský soud v potaz ani zavedený způsob fungování a hospodaření mezi manžely, kdy každý z rodičů si hradil své běžné výdaje a řadu rodinných výdajů hradili rodiče společně. Stěžovatel zároveň po mnoho let zasílal k rukám vedlejší účastnice 10 000 Kč měsíčně, přičemž tyto prostředky byly určeny na krytí běžných výdajů vedlejšího účastníka. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že nebyl poučen o záměru soudu rozhodovat o výživném na vedlejšího účastníka tři roky zpětně od zahájení řízení. Stěžovatel z toho důvodu neměl možnost tvrdit a dokazovat rozhodné skutečnosti, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a v části směřující proti I. výroku napadeného rozsudku je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. II. výrok napadeného rozsudku nebylo možno ústavní stížností zpochybnit, neboť tímto výrokem nebyla v době jejího podání právní věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena, když soudní řízení dále pokračuje pod sp. zn. 19 Nc 50048/2017 před okresním soudem, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení. Z toho plyne, že stěžovatel má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatele - konečné rozhodnutí ve věci narušilo jeho základní ústavně zaručená práva, mohl by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z příslušných zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudu jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních.
Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
9. Tak tomu je i v dané věci, v níž krajskému soudu nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužil platnou právní úpravu, nebo že by jeho skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně výše stanoveného výživného řádně odůvodnil.
10. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování soudu o určení výživného je pak soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud zároveň ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I.
ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
11. Současně však Ústavní soud zastává stanovisko, že o výši výživného (jeho přiměřenosti z hlediska zejména § 913 a § 915 odst. 1 občanského zákoníku) rozhodují obecné soudy, a je-li ústavní stížnost založena toliko na tvrzení, že výše výživného neodpovídá majetkovým poměrům či odůvodněným potřebám nezletilého, jde o námitku bez ústavněprávního významu; je to dáno tím, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost daného rozhodnutí, neboť, jak opakovaně upozorňuje ve svých rozhodnutích, není další, jakousi "superrevizní" instancí v systému obecné justice [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2238/15 ze dne 23. 3. 2016 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
12. V nyní posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že výše předestřené zásady, na nichž je založeno řízení o určení výživného, porušeny nebyly. Krajský soud vycházel při svém rozhodování o výši výživného z dokazováním zjištěných příjmů stěžovatele i vedlejší účastnice a jejich svědeckých výpovědí, a dále ze svědecké výpovědi vedlejšího účastníka. Krajský soud vzal také v úvahu věk vedlejšího účastníka i stupeň plněné školní docházky a rozsah a finanční náročnost jeho zájmových činností. Krajský soud se ve svém odůvodnění zabýval i námitkou stěžovatele ohledně částky 10 000 Kč, kterou měl stěžovatel na výživu nezletilého přispívat, takové tvrzení však nebylo před krajským soudem prokázáno, když dle jeho závěrů tyto finance sloužily na pokrytí nákladů společné domácnosti, příp. na dorovnání životní úrovně účastníků.
13. Namítá-li stěžovatel, že nebyl krajským soudem poučen o jeho záměru rozhodovat o výživném na vedlejšího účastníka tři roky zpětně, je nutno poukázat na § 922 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je možné přiznat výživné ode dne zahájení soudního řízení, a pokud jde o výživné pro dítě, pak je lze žádat i za dobu nejdéle tří let zpětně. Podle § 477 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), nabude-li dítě v průběhu řízení o jeho výživě zletilosti, jak tomu bylo v případě vedlejšího účastníka, dokončí soud řízení podle ustanovení tohoto pododdílu, tedy jako řízení nesporné vedené opatrovnickým soudem podle § 466 a násl. z.
ř. s., ve kterém soud není vázán návrhem a může jej překročit. Tato skutečnost vyplývá ze zákona, a soud neměl povinnost o ní stěžovatele poučovat. Ostatně okresní soud uvedl citovaná ustanovení v odůvodnění svého rozsudku, tudíž postup krajského soudu nemohl být pro stěžovatele nepředvídatelný. Dokazování krajského soudu se přitom vztahovalo i na období roku 2014 (zejména výdělkové poměry stěžovatele, vyživovací povinnosti stěžovatele i vedlejší účastnice, poměry vedlejšího účastníka), není tedy pravdou, že by stěžovateli bylo upřeno tvrdit rozhodující (neuvedeno jaké) skutečnosti týkající se období před 1.
9. 2015.
14. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti I. výroku napadeného rozsudku odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu