Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Ostravská těžební, a. s., sídlem Sládkova 1920/14, Ostrava, zastoupené Mgr. Danielem Marouškem, advokátem, sídlem Ježnická 2388/23a, Krnov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 43/2025-437 ze dne 10. března 2025 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 19 C 283/2020-362 ze dne 7. ledna 2025, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti DIAMO, státní podnik, sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici žalobou domáhala obnovení dodávek hlušiny do Zařízení na homogenizaci hlušiny a zaplacení částky 111 519 000 Kč s příslušenstvím. Poté, co byla Okresním soudem v Ostravě 13. října 2023 vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 713 190 Kč, požádala 26. října 2023 o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud napadeným usnesením stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Uvedl, že stěžovatelka nepravdivě vylíčila své majetkové poměry, neboť soudu byla předložena kupní smlouva, kterou se zavázala zaplatit 505 469 300 Kč oproti nabytí vlastnického práva k pozemkům. Soud konstatoval, že je-li stěžovatelka schopna (nějakým způsobem) uhradit takto vysokou kupní cenu, pak není důvod, proč by si neměla být schopna obstarat finance na zaplacení soudního poplatku. Schopnost stěžovatelky uhradit soudní poplatek dokládá podle soudu také to, že její obrat v roce 2023 byl 53 340 000 Kč. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že od ukončení provozu homogenizační linky k 30. září 2020 nevytváří žádné hospodářské zisky. Měl za to, že za stěžovatelkou stojí další právnické osoby, které zabezpečují její fungování a podílejí se přímo či nepřímo na její činnosti.
3. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením usnesení okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s okresním soudem v pochybnostech o tom, zda stěžovatelkou doložené skutečnosti objektivně a pravdivě vyjadřují její nepříznivou ekonomickou situaci znemožňující jí zaplatit soudní poplatek ve shora uvedené výši, když se přitom kupní smlouvou zavázala zaplatit ve lhůtě jednoho roku téměř 505,5 miliónu Kč, tj. částku mnohonásobně přesahující výši soudního poplatku. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je rozhodné pro posouzení, zda žádající právnická osoba skutečně nemá dostatek finančních prostředků na prosazování svých práv před soudem, zda dlouhodoběji funguje v souladu s účelem (cílem), pro který byla založena, neboť žádná právnická osoba nemůže jako skutečně samostatná entita dlouhodobě existovat bez dostatečného majetkového zázemí pokrývajícího náklady na svou činnost. Stěžovatelka se podle svého tvrzení již nejméně od účetního období roku 2021 nachází v úpadkovém stavu způsobeném předlužením a není způsobilá hradit své závazky, přesto nepodala v rozporu s § 98 insolvenčního zákona návrh na zahájení insolvenčního řízení a namísto toho se zavazuje zaplatit částku téměř 505,5 miliónu Kč za účelem nabytí pozemků a současně vede celou řadu řízení vůči vedlejší účastnici nebo jiným subjektům. Z uvedeného krajský soud dovodil, že skutečná situace stěžovatelky může být jiná, než jak vyplývá z jejích tvrzení i veřejně dostupných a doložených informací.
4. Stěžovatelka poukazuje na závěry nálezů
sp. zn. IV. ÚS 3229/23
ze dne 15. května 2024 a
sp. zn. IV. ÚS 289/03
ze dne 31. srpna 2004 (N 125/34 SbNU 281), ve kterých Ústavní soud zdůraznil, že zákonem stanovené okolnosti, za nichž lze osvobodit od soudních poplatků, nerozlišují účastníky podle povolání či profese. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že by mělo jít k její tíži, že jakožto podnikatelský subjekt negeneruje žádný zisk. Soudy také nevysvětlily, jakým způsobem by jiné právnické osoby měly zabezpečovat fungování stěžovatelky a podílet se na její činnosti. Stěžovatelka v odvolání jasně vysvětlila a řádně doložila, že její existence a správa a údržba vlastního majetku je zabezpečena pachtovní smlouvou s obchodní společností MS-Ecologic, s. r. o., přičemž přijaté úplaty jsou pouhou přefakturací nákladů souvisejících se zajištěním ostrahy majetku stěžovatelky, což bylo mimo jiné doloženo účetními doklady, expertními zprávami a posouzeními od soudního znalce a auditora. Obecné soudy tyto důkazy ignorovaly. Z ničeho také nevyplývá, že by stěžovatelka vydávala podstatné částky za zastupování v soudních sporech. Přístup soudů považuje za účelový, když nezkoumaly její aktuální majetkové a výdělkové poměry, ale věnovaly pozornost minulosti stěžovatelky a pouhým potenciálním možnostem jejích výdělků v obecné rovině. Řádně se také nevypořádaly s námitkou týkající se závěrů nálezu
sp. zn. III. ÚS 3279/23
ze dne 20. března 2024, kterým bylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudních poplatků v její prospěch. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy kupní smlouvu ze dne 16. října 2024 považovaly za podstatnou i přes skutečnost, že nedošlo k realizaci jejího předmětu a nebyly a nebudou naplněny závazky z ní vyplývající, a tato smlouva tedy nemohla z podstaty věci sloužit jako obraz aktuální majetkové situace stěžovatelky.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
6. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
7. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů obecných soudů o tom, že nesplnila zákonné podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
8. Ústavní soud se problematikou osvobození od soudních poplatků v rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Konstatoval, že rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 občanského soudního řádu spadá s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) do rozhodovací sféry obecných soudů. Základní podmínkou pro osvobození od soudních poplatků je nedostatečnost prostředků žadatele, která musí být doložena. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků nejsou v platné právní úpravě vyjádřena. Rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků v konkrétní věci je tak věcí úvahy příslušného soudu, který přitom přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, výši soudního poplatku, nákladům na případné dokazování, povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Důkazní břemeno k prokázání, že nemá dostatek prostředků, nese účastník řízení.
9. Případy, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnosti týkající se osvobození od soudních poplatků k věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné, a buď se týkají specifických otázek, nebo jde o extrémní případy, v nichž došlo ke svévolnému výkladu § 138 odst. 1 občanského soudního řádu obecnými soudy, spočívajícím buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 271/2000
ze dne 17. srpna 2000 (U 28/19 SbNU 275); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť obecné soudy se předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly a shora popsaným způsobem řádně odůvodnily, proč stěžovatelce nebylo osvobození od soudních poplatků přiznáno. Jejich rozhodnutí jsou založena na ústavně souladném závěru, že stěžovatelka přesvědčivě nedoložila své majetkové poměry. Stěžejní důvod, pro který měly pochybnosti o stěžovatelkou tvrzených majetkových poměrech, spočíval v tom, že ačkoliv požádala o osvobození od soudního poplatku s odůvodněním, že nemá prostředky pro jeho zaplacení, zavázala se kupní smlouvou z 16. října 2024 uhradit kupní cenu téměř 505,5 miliónu Kč. Tento závěr není nijak zpochybněn ani tvrzením stěžovatelky, že si strany smlouvy sjednaly lhůtu splatnosti jeden rok, aby měla stěžovatelka dostatek času k zajištění proveditelného financování této transakce. Stěžovatelka uzavřela kupní smlouvu (na značně vysokou částku) poté, co jí vznikla poplatková povinnost (činící zhruba pouze 0,53 % z kupní ceny), čehož si musela být vědoma. Ústavní soud si je vědom toho, že koupě nemovitých věcí se často pojí s využitím cizích prostředků zajištěných zástavním právem k předmětu koupě, ale těžko lze věřit, že by kupní cena měla být takto financována (a zajištěna) z více než 99 %.
11. Postup obecných soudů není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazovala. V nálezu
sp. zn. IV. ÚS 3229/23
Ústavní soud shledal pochybení obecných soudů v tom, že nezkoumaly objektivní neschopnost stěžovatelky zaplatit soudní poplatek a zamítnutí žádosti o osvobození od soudního poplatku odůvodnily tím, že stěžovatelka jako akciová společnost neprokázala, že se do tíživé finanční situace dostala v důsledku mimořádné události. Takovou interpretací bez zákonného důvodu prakticky vyloučily podnikatele z možnosti s úspěchem požádat o osvobození od soudních poplatků. Obdobně v nálezu
sp. zn. IV. ÚS 289/03
shledal Ústavní soud svévolný výklad § 138 odst. 1 občanského soudního řádu obecnými soudy, které odůvodnily nepřiznání osvobození od soudních poplatků tím, že spor se týká podnikatelské činnosti stěžovatele, jenž mohl riziko, že břemeno soudního poplatku nebude přeneseno na stát, s minimální mírou obezřetnosti předvídat a případné soudní výlohy zajistit, např. pojištěním.
12. V nyní posuzované věci obecné soudy zkoumaly majetkové poměry stěžovatelky (body 2 až 9 napadeného usnesení okresního soudu), konstatovaly však, že je nutné, aby osvobození od soudních poplatků odůvodňovaly celkové poměry stěžovatelky. Ty zkoumaly ve vzájemných souvislostech a shledaly je odlišnými od majetkových poměrů, jak je doložila sama stěžovatelka. Tato odlišnost přitom vyplývala zejména ze zjištění, že stěžovatelka se kupní smlouvou zavázala (byť v delším časovém horizontu) zaplatit částku téměř 505,5 miliónů Kč, nikoli z toho, že je podnikatelským subjektem (okolnosti týkající se dlouhodobého ekonomického fungování stěžovatelky, jejího předlužení či financování jí vedených právních sporů již pouze z pohledu soudů dokreslují nepřesvědčivé vylíčení majetkových poměrů stěžovatelkou). Právě uzavření kupní smlouvy na takto vysokou částku je také skutečností odlišující nyní posuzovanou věc od věci projednávané pod
sp. zn. III. ÚS 3279/23
, v níž Ústavní soud zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze, který (téže) stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 20 %, ačkoli okresní soud za obdobných skutkových poměrů stěžovatelce ve dvou řízeních přiznal osvobození od soudních poplatků ve výši 95 %. Ústavní soud v takovém postupu (v citované věci) shledal porušení principu předvídatelnosti a přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí.
13. Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. V dané věci nadto soud rozhodne o uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek až spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí, neboť již začal jednat ve věci samé; stěžovatelce tedy nehrozí zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku [§ 9 odst. 4 písm. a) a odst. 6 zákona o soudních poplatcích], a tím ani případné omezení (porušení) jejího práva na přístup k soudu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 23. dubna 2025
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu