Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti M. M., zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, č. j. 30 Cdo 3551/2023-509, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2023, č. j. 11 Co 264/2019-490, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala po státu odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou jejím nezákonným trestním stíháním.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 18 C 354/2014-289, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce 80 000 Kč (výrok I.). Ve vztahu k částce 44 920 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.).
3. Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným (a v pořadí druhým) rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil jen tak, že se zamítá žaloba co do částky 20 000 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I.).
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka opakuje námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž rozporuje výši poskytnutého zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Má za to, že obecné soudy nedostatečně zohlednily, že se u ní z důvodu trestního stíhání po jeho skončení rozvinula závažná úzkostná depresivní porucha. Rovněž namítá, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil přípustnost dovolání, přičemž předkládá názor, že Nejvyšší soud v dovolání předestřenou otázku doposud neřešil.
7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší obecným soudům.
Uvedené je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace či aplikace podústavního práva některé z ústavně zaručených základních práv, a to včetně požadavků spravedlivého (řádného) procesu. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
9. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace průběhu předchozího řízení, Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. V nyní rozhodované věci jde tedy o to, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatelky podle § 237 o. s. ř., které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i městský soud v řízení před ním, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení základních práv stěžovatelky.
10. K tomu je předně zapotřebí uvést, že o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné, je oprávněn rozhodovat pouze Nejvyšší soud. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve spojení s § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
11. Jak nicméně Ústavní soud zjistil, podstatou ústavní stížnosti je toliko pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní deficity neshledal.
12. Městský soud po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek městského soudu, bod 6) vycházel při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění ze srovnání s obdobnými případy, s nimiž stěžovatelku náležitě seznámil (srov. tamtéž, bod 7). V souladu s požadavky plynoucími z judikatury Nejvyššího soudu zohlednil odlišné a podobné okolnosti, přihlédl k povaze trestní věci stěžovatelky, délce jejího stíhání a následkům způsobeným v její osobní sféře. Stručně řečeno, závěr městského soudu o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 60 000 Kč je výsledkem pečlivých a podrobných úvah a jednoznačně dostojí ústavním požadavkům kladeným na odůvodnění soudních rozhodnutí.
13. Rovněž usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. Nejvyšší soud stěžovatelce vysvětlil, proč právní otázku předestřenou v dovolání nelze navzdory jejímu odlišnému názoru považovat za otázku v rozhodování dovolacího soudu doposud neřešenou. Odkázal přitom na vlastní judikaturu, v níž formuloval právní názor, že poškození zdraví (vznik tělesného či duševního onemocnění) je nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu náhrady nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb.
14. Nejvyšší soud následně zhodnotil, že odmítl-li městský soud navýšit zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť duševní útrapy, které se rozvinuly až do duševního onemocnění stěžovatelky, již byly odškodněny v jiném řízení jako škoda na zdraví (srov. rozsudek městského soudu, body 13-14), rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Lze snad jen doplnit, že tyto závěry jsou aplikovatelné obecně, nikoliv jen ve vztahu k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, a tedy jsou použitelné i v nyní posuzované věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, č. j. 30 Cdo 5490/2017-241, bod 30). Ústavní soud nemá, co by Nejvyššímu soudu vytknul.
15. Ústavní soud za dané situace považuje závěry Nejvyššího soudu i městského soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Ústavní soud nadto podotýká, že v nyní posuzované věci jde "pouze" o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Obecné soudy totiž srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodly-li proto obecné soudy jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu