Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem, sídlem Smilova 356, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024, č. j. 30 Cdo 3697/2023-537, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. června 2022, č. j. 11 Co 114/2022-474, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. července 2021, č. j. 12 C 69/2018-389, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po žalované vedlejší účastnici zaplacení náhrady škody ve výši 100 000 Kč, odpovídající hodnotě soudy dříve zamítnutého nároku na odškodnění nemajetkové újmy ve stejné výši za "zničený život stěžovatele a jeho dcery". Dále se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 045 434 Kč, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení u Okresního soudu v Kolíně.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem konstatoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě (I. výrok), ve zbývající části žalobu zamítl (II. výrok) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (III. výrok).
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se nekonstatuje porušení stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě; ve II. výroku rozsudek obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (II. výrok). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu vyhodnotil vedlejší účastnicí vznesenou námitku promlčení jako důvodnou, v důsledku čehož nebylo možno domoci se konstatování porušení stěžovatelova práva. Ohledně nároku na náhradu škody městský soud ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že stěžovateli nenáleží, neboť byl již dříve u soudu uplatněn a bylo o něm definitivně rozhodnuto tak, že žaloba byla zamítnuta. Městský soud se dále neztotožnil s námitkami stěžovatele o tom, že ve věci měla rozhodovat vyloučená soudkyně, ani že se nesprávná žurnalizace spisu měla promítnout do správnosti přezkoumávaného rozsudku obvodního soudu.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl, zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost (I. výrok), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatel tvrdil rozpor rozsudku městského soudu s ustálenou rozhodovací praxí (nejen) Nejvyššího soudu, s tím, že v původním řízení týkajícím se jeho nezletilé dcery rozhodovaly místně nepříslušné soudy. Podle Nejvyššího soudu bylo dovolání v tomto rozsahu vadné, neboť stěžovatel žádným způsobem nevymezil předpoklady jeho přípustnosti.
Navíc na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo, neboť podstatným pro jeho posouzení byl závěr, že nárok stěžovatele je promlčen; otázkou věcné a místní příslušnosti soudů rozhodujících v předcházejících řízeních se vůbec nezabýval. Vady vykazovalo dovolání i v rozsahu námitky týkající se údajně nesprávného doručování písemnosti vedlejší účastnice, od kterého se měl odvíjet běh promlčecí doby, neboť stěžovatel opět neuvedl, v čem spatřoval splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Další námitka, že městský soud neseznámil účastníky se svým právním názorem, nezakládala přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí městského soudu nemohlo být v daném případě žádným způsobem překvapivé či nepředvídatelné; účastníkům muselo být zřejmé, že se nižší soudy budou zabývat posouzením námitky promlčení daného nároku a v tomto ohledu dostali příležitost uplatnit svá tvrzení, což i učinili. Stejně tak se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu. Námitkou, že v odškodňovacím řízení v obou stupních rozhodovali údajně podjatí soudci, se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť jí stěžovatel vytýkal výhradně zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Úvodem ústavní stížnosti stěžovatel sděluje, že její důvodnost shledává ve skutečnosti, že obecné soudy jednak napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva, jednak se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. K tomu vypočítává jednotlivá dotčená práva a předkládá citace z mnoha rozhodnutí, zejména Ústavního soudu. Následně podrobně popisuje průběh dřívějších soudních řízení, v nichž rovněž mělo dojít k pochybením. Jde-li o nyní napadená rozhodnutí, stěžovatel nesouhlasí s jejich výsledkem, neboť má za to, že mu za průběh a délku předcházejících řízení měla být přiznána náhrada. Je přesvědčen, že v jeho věcech rozhodovali vyloučení soudci, že ve spisu obvodního soudu jsou nesrovnalosti a není správně číslován, případně že v něm nejsou založeny originály konkrétních listin. Podle stěžovatele jeho dovolání splňovalo podmínky přípustnosti, neboť v něm poukazoval na judikaturu Ústavního soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ke stěžovatelově argumentaci souhrnně uvádí, že je obtížně srozumitelná a z podstatné části se týká jiných než napadených rozhodnutí. Stěžovatel namítá mnohá pochybení, jichž se měly obecné soudy dopustit v dřívějších soudních řízeních, a předkládá tvrzení, která bezprostředně nesouvisejí s nynější věcí. Ačkoliv stěžovatel hojně odkazuje na různá ustanovení právních předpisů a na judikaturu (především) Ústavního soudu, nedoprovází tyto odkazy tvrzením relevantních souvislostí s přezkoumávanými rozhodnutími, resp. s konkrétními postupy soudů v této věci, které zpochybňuje.
9. K okruhu námitek, podle nichž měly v dřívějších řízeních rozhodovat nepříslušné soudy, a podle nichž soudy v nynějším řízení nesprávně vyhodnotily okamžik a důsledky doručení stanoviska vedlejší účastnice stěžovateli, je nutno uvést, že Nejvyšší soud dovolání v těchto částech odmítl pro vady. Podle odůvodnění napadeného usnesení stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu jedna z podstatných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku.
10. Jak již naznačeno, většina stížnostní argumentace ponechává usnesení Nejvyššího soudu a jeho důvody stranou; proti závěru, že dovolání bylo ve zmíněných částech vadné, stěžovatel nic nenamítá (kromě obecného tvrzení, že podle jeho názoru byly předpoklady přípustnosti dovolání splněny). Pokud tedy dovolání v daném rozsahu neobsahovalo řádné vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a postrádá-li nesouhlas stěžovatele obsažený v ústavní stížnosti bližší věcnou argumentaci, nelze považovat postup Nejvyššího soudu, který na tomto základě dovolání (částečně) odmítl pro vady, za ústavně nesouladný.
11. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti nelze přehlížet, že Nejvyšší soud neměl v rozsahu výše uvedených námitek prostor, aby uvážil přípustnost dovolání, tj. aby ho případně odmítl z důvodů závisejících na svém uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li proto předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. § 75 odst. 1 téhož zákona), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání - v rozsahu námitek týkajících se (ne)příslušnosti soudů a doručování písemnosti vedlejší účastnice - hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. Z uvedeného důvodu je nutno ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku obvodního soudu a městského soudu v uvedeném rozsahu považovat za nepřípustnou.
12. Jako nepřípustnou je nutno hodnotit ústavní stížnost též v rozsahu námitek týkajících se údajné podjatosti/vyloučení soudců obecných soudů. Jak stěžovatele upozornil i Nejvyšší soud, důvod, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, je jedním z důvodů, pro které lze podat žalobu pro zmatečnost podle § 229 a násl. občanského soudního řádu. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, že by tuto žalobu podal. Ústavní stížnost je založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům, a nevyužil-li proto stěžovatel k ochraně svých práv před jejím podáním žalobu pro zmatečnost, resp. v tomto ohledu v ústavní stížnosti ničeho netvrdil, je ústavní stížnost v této části nepřípustná.
13. Ve zbývající části, tj. v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům městského soudu a obvodního soudu - vyjma jejich částí týkajících se posouzení výše uvedených nepřípustných námitek - je ústavní stížnost sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
14. Rozhodujícím pro posouzení Ústavního soudu je to, že Nejvyšší soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nepřisvědčil tvrzením stěžovatele a odmítl jeho dovolání (v části, v níž ho neshledal vadným) jako nepřípustné. Ústavní soud - navíc vzhledem k absenci jakýchkoliv relevantních námitek stěžovatele - nezjistil žádnou natolik závažnou vadu, která by mohla odůvodnit jeho kasační zásah. Ke shodnému závěru Ústavní soud dospěl ve vztahu k rozhodnutí nižších soudů, na jejichž odůvodnění lze pro stručnost odkázat (zejména body 7 až 17 rozsudku městského soudu, který částečně korigoval závěry obvodního soudu). Stížnostní argumentace se v převažující části míjí s obsahem napadených rozhodnutí a není úlohou Ústavního soudu, aby chybějící ústavněprávní námitky za stěžovatele dotvářel.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu