Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele O. B., t. č. ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2025, č. j. 8 To 33/2025-76, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. prosince 2024, č. j. 3 PP 206/2024-66, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Třebíči, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Podle okresního soudu nejsou u stěžovatele splněny druhá a třetí podmínka pro podmíněné propuštění (tedy prokázání polepšení a prognóza vedení řádného života). Ve výkonu trestu se stěžovatel v červenci 2022 dopustil dalšího úmyslného trestného činu - maření úředního rozhodnutí a vykázání (formou spolupachatelství ve stadiu pokusu), výroba a jiné nakládání s látkami s hormonálním účinkem (formou účastenství jako organizátor), což nemůže vyvážit skutečnost, že získal 7 kázeňských pochval a je pracovně zařazen. Dalším důležitým faktorem je podle soudu stěžovatelova trestní minulost. Stěžovatel byl osmkrát soudně trestán a ani výkon trestu odnětí svobody u něj nevedly ke změně chování. Stěžovatel byl dokonce již v roce 2008 podmíněně propuštěn z tehdejšího výkonu trestu, avšak ve zkušební době se dopustil další trestné činnosti.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Ztotožnil se přitom se závěrem okresního soudu, že stěžovatel nesplnil ani druhou, ani třetí podmínku pro podmíněné propuštění. Přestože v nedávné době se ve stěžovatelově chování objevil pozitivní trend, je podle krajského soudu nutné, aby pokračoval delší dobu.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud přejal zcela formalisticky a nekriticky argumentaci okresního soudu, aniž by se zabýval vznesenými námitkami. Soudy nezohlednily, že šlo již o druhou žádost o podmíněné propuštění, přičemž stěžovatel splnil všechny podmínky, které mu soud stanovil při minulém rozhodování. Tehdy okresní soud uznal za splněnou podmínku polepšení, avšak nyní nikoliv. Od posledního rozhodování došlo u stěžovatele k výraznému pozitivnímu posunu (hrazení dluhů, chození do práce, udělení kázeňských odměn atd.). To však soudy pomíjí, stejně jako účel podmíněného propuštění, jímž je dovršení resocializace na svobodě. Soudy tak podle stěžovatele rozhodly v rozporu se závěry nálezů sp. zn. I. ÚS 2201/16 a
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. To platí i ve věcech přezkumu rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22.
3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 , nebo ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 , či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , nebo ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ). Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole).
8. Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21 , nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2420/21 ). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3.
3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2073/19 ). Obtíže, které jsou u některých odsouzených (např. recidivistů) s tímto prokazováním nabyté důvěry logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za jejich předchozí opakované kriminální chování. Podle Ústavního soudu je v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce automatické nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20.
9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16 ).
9. Při posouzení naplnění podmínek prokázání polepšení a prognózy vedení řádného života, je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy v obecné rovině zvolily při stanovení předpovědi chování odsouzeného, odpovídají svým obsahem této zákonné podmínce, případně zda neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 ). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Stěžovatel se svou argumentací pokouší stavět Ústavní soud do role další soudní instance, které předkládá svůj vlastní náhled a zdůrazňuje pozitivní okolnosti, svědčící pro jeho propuštění, avšak přehlíží (nebo minimálně dezinterpretuje) argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Z obsahu napadených rozhodnutí především vyplývá, že soudy zohlednily všechny (tedy i pozitivní) skutečnosti, které vyšly v daném řízení najevo. Negativní skutečnosti přitom nehodnotily nikterak formalisticky či paušálně, jak namítá stěžovatel a zapovídá judikatura Ústavního soudu.
Soudy zohlednily unikátní kombinaci konkrétních negativních skutečností, zejména relativně nedávné spáchání úmyslného trestného činu v samotném výkonu trestu odnětí svobody a sníženou schopnost jak trestu odnětí svobody, tak samotného institutu podmíněného propuštění výchovně působit na stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel krátce před podáním žádosti o podmíněné propuštění rozhodl významně zlepšit svůj přístup k výkonu trestu odnětí svobody, je sice bezesporu chvályhodná, nedává však stěžovateli garanci okamžitému vyhovění jeho žádosti.
11. Podle Ústavního soudu stěžovatel ve své argumentaci přehlíží, že pozitivní skutečnosti, které stěžovatel skutečně naplnil, mají i svůj důležitý časový rozměr. Jinak řečeno, pro posouzení eliminace rizika vedení řádného života není důležité jen to, v jakém stavu je život odsouzeného v okamžiku rozhodování o jeho žádosti, nýbrž i skutečnost, jak dlouho dokáže odsouzený převahu pozitivních skutečností udržet. Proces resocializace není "běh" k dosažení jednoho konkrétního bodu (dostatečné množství odměn, dostatečný výdělek, apod.). Není totiž výjimečné, že odsouzení v sobě dokáží těsně před podáním žádosti o podmíněné propuštění krátkodobě vyvinout velké úsilí, jehož výsledky však rychle "vyhoří" (ať již na svobodě nebo v pokračujícím výkonu trestu). Eliminace takového rizika je zvlášť důležitá u těch odsouzených, kteří již v minulosti vykazovali snahu po řádném životě, jež však nebyla pevná a trvalá - což se projevilo právě v případě stěžovatele.
12. Dospěly-li tedy soudy k závěru, že uvedené negativní okolnosti představují stále příliš velké riziko, nedopustily se žádného ústavního excesu. Ani z judikatury, které se stěžovatel dovolává, nelze dovodit, že by soudy nesměly přihlížet k trestní minulosti odsouzeného. Veškerá judikatura Ústavního soudu uvádí opak. Svou rozhodovací činností Ústavní soud označuje ze strany obecných soudů za nepřípustné, činit překážku vyhovění žádosti o podmíněné propuštění z prostého faktu trestní minulosti, je-li zjevné, že u odsouzeného došlo k trvalé pozitivní proměně. K takovému závěru však u stěžovatele nebylo možné dospět. Zároveň soudy napadená rozhodnutí doplnily o seznam "úkolů", na jejichž splnění by se měl zaměřit, aby byla jeho žádost o podmíněné propuštění v budoucnu úspěšná (viz zejména bod 10 usnesení krajského soudu).
13. Skutečnost, že při předchozím rozhodování o podmíněném propuštění okresní soud uvedl, že považuje podmínku prokázání polepšení za splněnou a nyní dospěl k opačnému závěru, nečiní sama o sobě jeho rozhodnutí neústavním. Předchozími úvahami nejsou soudy v novém řízení právně vázány. Jakkoliv by se měl s tímto zdánlivým rozporem okresní soud explicitně vypořádat, což neučinil, nemůže být tento stav důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu. Hlavním důvodem je skutečnost, že okresní soud svůj aktuální závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil, což hraje významnou roli rovněž proto, že teprve tento jeho závěr byl podroben přezkumu stížnostním soudem.
14. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu