Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ALAGAS s.r.o., sídlem Heřmanická 1220/42, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2748/2022-125 ze dne 8. 2. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 15 Co 7/2022-103 ze dne 3. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města Ostravy se sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava - Moravská Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2023, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost shora označených rozhodnutí obecných soudů, vůči nimž ústavní stížnost směřuje.
2. Z ústavní stížnosti a předložených listin se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2021 č. j. 27 C 88/2020-66 bylo rozhodnuto, že výpověď z nájmu nebytových prostor blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, uplatněná statutárním městem Ostrava (žalovaná) vůči stěžovatelce, je neoprávněná. K odvolání žalované změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o oprávněnost výpovědi z nájmu a o vyklizení se zamítá. Konstatoval, že ve věci byly naplněny dva ze tří uplatněných výpovědních důvodů - § 9 odst. 2 písm. a) a § 9 odst. 2 písm. j) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů.
Dovodil totiž, že ústně učiněné změny nájemní smlouvy jsou neplatné a výpovědní důvody oprávněné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neshledal výpovědi z nájmu v rozporu s dobrými mravy a poukázal též na skutečnost, že stěžovatelka si musela být jako podnikatelka (profesionálka) vědoma toho, že nebytové prostory užívá v rozporu s ujednáními ve smlouvě o nájmu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy ignorovaly skutečnost, že původní pronajímatel se změnami smlouvy souhlasil a výpovědní důvody nikdy neuplatnil a tímto projevem vůle měl být vázán i nový pronajímatel. Soudy nerespektovaly autonomii vůle smluvních stran, byť se jednalo o dohody ústní. Dovolací soud se podle stěžovatelky nevypořádal dostatečně s jejími námitkami. Žádost o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka odůvodňovala tím, že výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout žalované, resp. pronajímateli žádná újma nevznikne, jelikož za pronajímaný prostor stěžovatelka stále hradí ekvivalent nájemného. Oproti tomu stěžovatelčina podnikatelská činnost je vázána právě na pronajímané prostory a v současné době je již projednávána žaloba na vyklizení pronajaté nemovitosti.
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí jsou v dané věci splněny, a to i s ohledem na mimořádně nepříznivý dopad výkonu napadených rozhodnutí do (podnikatelské) sféry stěžovatelky. Byť by bylo možné hovořit o hrozící újmě na straně žalované, tvrzením stěžovatelky, podle níž hradí žalované ekvivalent nájemného, je tato obava negována.
5. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. dubna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu
9. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelů. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
10. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu vyplývá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává pouhá polemika s výkladem podústavního práva a zejména nesouhlas s právními závěry učiněnými obecnými soudy. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka především dovolává, totiž nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry odvolacího soudu ani soudu dovolacího a vykonanými skutkovými zjištěními ani projevy libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
11. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadeného rozhodnutí krajského soudu je jednoznačně patrno, jakými úvahami se při posouzení nynější věci řídil. Svůj závěr, že předmětná změna smlouvy o nájmu nebytových prostor je absolutně neplatná, což stěžovatelka sama konstatuje, krajský soud náležitým způsobem odůvodnil. Stěžovatelka ovšem opomíjí, že podstatou absolutní neplatnosti právního jednání je, že toto právní jednání nevyvolává zamýšlené právní účinky. V posuzované věci proto ani nemohlo dojít k porušení zásady pacta sunt servanda, neboť vedlejší účastník řízení sice vstoupil do práv a povinností svého právního předchůdce, ovšem ani ten nebyl tímto právním jednáním vázán. Nic nebránilo, aby se i on obrátil na stěžovatelku s výpovědí z nájmu nebytových prostor například z důvodu, že je předmět nájmu užíván v rozporu se sjednaným účelem.
12. Přisvědčit nelze ani argumentaci stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud tak uzavírá, že postup Nejvyššího soudu je ústavně konformní. Nejvyšší soud srozumitelně odůvodnil, proč dovolání shledal nepřípustné, jeho rozhodnutí tak nelze považovat za nepřiléhavé či nepřesvědčivé. Ústavní soud proto konstatuje, že vůči usnesení Nejvyššího soudu není dán důvod pro kasační zásah, neboť jím nebylo zasaženo do základních práv a svobod stěžovatelky.
13. Pokud jde o námitku porušení práva na podnikání ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny, Ústavní soud opakovaně konstatoval, že v ústavněprávní rovině je garantováno pouze právo každého rozhodnout se, že svou pracovní schopnost bude využívat samostatně, podnikáním, nikoliv formou závislé práce. Právo na podnikání je právem podmíněným, jehož se je možno dovolávat jen v mezích zákonů, které je provádějí (čl. 41 Listiny). Toto právo však v sobě nezahrnuje právo na výkon podnikání v podnikatelem vybrané nemovitosti, a to ani v případě, že v ní již podnikání vykonával, zejména není-li tento jeho zájem ve shodě s právem chráněným zájmy soukromými (vlastníka nemovitosti).
14. Posuzovaná ústavní stížnost je tak pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního.
15. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka mimo nesouhlas s právními závěry obecných soudů neuvedla nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu