Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Evy Gregorové, zastoupené advokátem JUDr. Ladislavem Koženým, se sídlem Sladkovského 13, Kolín IV, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, č. j. 27 Cdo 3190/2019-134, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019, č. j. 6 Cmo 365/2018-92, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2018, č. j. 73 Cm 35/2017-56, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi nebyla poskytnuta ochrana jejím základním právům a svobodám, bylo jimi porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy, jakož i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva X v likvidaci (dále jen "družstvo") označených pod body 1 až 4 zápisu této členské schůze konané dne 12. 12. 2016 (výrok I.). Dále městský soud vyslovil neplatnost usnesení této členské schůze přijatého pod bodem 5 zápisu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky i shora jmenovaného družstva v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil v jeho výroku I., změnil je ve výroku II. tak, že i návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze pod bodem 5 zápisu schůze družstva zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud přisvědčil skutkovým zjištěním městského soudu, jakož i jeho právním závěrům, jde-li o zamítnutí návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých členskou schůzí pod body 1 až 4. Jde-li o usnesení pod bodem 5, vrchní soud dovodil, že i při jeho přijímání bylo namístě postupovat podle stanov ve znění před jejich změnou, a proto k přijetí usnesení i v tomto rozsahu nebylo zapotřebí souhlasu všech členů družstva.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu zamítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Vrchní soud totiž podle Nejvyššího soudu správně vyřešil otázku (která jako jediná zakládala přípustnost stěžovatelčina dovolání), že totiž převod družstevních bytů (odpovídajících bytovým jednotkám) do vlastnictví družstevníků není bez dalšího skutečností, s níž by zákon spojoval zánik účasti v bytovém družstvu.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
8. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Ústavní stížnost stěžovatelky totiž neobsahuje žádnou hlubší věcnou, natožpak ústavněprávní, argumentaci a ve skutečnosti pouze opakuje konkrétní námitky, s nimiž se však obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích již dostatečně vypořádaly a Ústavní soud jejich závěry shledává z ústavního hlediska zcela akceptovatelnými. Naopak argumentace stěžovatelky - jak již naznačeno shora - se pohybuje toliko na úrovni podústavního práva, a to navíc způsobem, že značně vytrhává z kontextu nebo dezinterpretuje jednotlivá ustanovení právní úpravy nebo judikaturu, která na posuzovaný případ dopadá.
9. Ke konkrétním námitkám stěžovatelky proto Ústavní soud uvádí toliko následující.
10. Především je třeba uvést, že se stěžovatelka mýlí, když se domnívá, že se městský soud zabýval jen otázkou, zda stěžovatelka podala proti usnesením členské schůze, u nichž se domáhala vyslovení neplatnosti, námitky. Ve skutečnosti totiž jednotlivé výhrady stěžovatelky proti tomu, jak byla jednotlivá usnesení přijata a co obsahovala, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal.
11. V napadených rozhodnutích je také náležitě vysvětleno, že samotným převodem bytové jednotky do vlastnictví družstevníka nezaniká jeho členství v družstvu. Skutečnost, že pro některé typy jednotek existují a existovaly z tohoto pravidla výjimky (které se ale stěžovatelčiny bytové jednotky netýkají - což stěžovatelka v ústavní stížnosti ani důsledně netvrdí), na věci nic nemění. Už z tohoto důvodu proto není přiléhavý odkaz stěžovatelky na § 24 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění do 31.
12. 2013, nebo její odkaz na § 3 odst. 2 zákona č. 311/2013 Sb., o převodu vlastnického práva k jednotkám a skupinovým rodinným domům některých bytových družstev a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť v těchto ustanoveních je zakotvena speciální úprava k jednotkám či rodinným domům, o něž ovšem v případě stěžovatelky nejde. Zúčastnili-li se tedy schůze vlastníci bytových jednotek, pak z toho nelze dovozovat, že by automaticky nemohli být zároveň členy bytového družstva.
12. S náležitostmi účetní závěrky družstva, kterou stěžovatelka zpochybňovala již v řízení před obecnými soudy, se městský soud vypořádal zejména v odstavcích 33 a 34 svého usnesení a proto na ně Ústavní soud pro stručnost odkazuje. V ústavní stížností napadeném rozhodnutí městského soudu je rovněž výslovně uvedeno, že k pozvánce na členskou schůzi byl přiložen i návrh nových stanov, které měly být členskou schůzí schváleny. Opak nelze vyvozovat z toho, že jeden ze svědků vyslechnutých soudem uvedl, že návrh nového znění stanov k pozvánce na členskou schůzi přiložen neměl, a proto si jej vyžádal a tak ho také získal. Stěžovatelka sama pak nepřináší v ústavní stížnosti žádný přesvědčivý argument, z něhož by ve skutečnosti plynulo, že členská schůze na shora specifikovaném zasedání nebyla usnášeníschopná.
13. Z napadených rozhodnutí také jednoznačně vyplývá, že družstvo směřovalo k transformaci družstevního vlastnictví na stav, kdy jednotliví družstevníci nabydou do svého vlastnictví bytové jednotky, přičemž v napadeném rozhodnutí městského soudu je výslovně uvedeno - aniž by Ústavní soud tuto skutečnost jakkoliv hodnotil - že bytové jednotky všech družstevníků (s výjimkou bytové jednotky stěžovatelky) - jsou již převedeny do jejich vlastnictví. V daném kontextu ovšem stěžovatelka nespecifikuje, v čem by vlastně jednotlivá usnesení schválená na členské schůzi družstva odporovala principu, že bytové družstvo v likvidaci může činit právě ty úkony, které k likvidaci vedou.
14. Ústavní soud proto závěrem uvádí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu