Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Jablončíkové, zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL. M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2022 č. j. 7 As 362/2019-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, a Obce X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím stavebního úřadu Velká Bystřice ze dne 15. 6. 2015 č. j. MUVB/2011/3584/339/Sú/N3-5 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o výjimky z § 21 odst. 6 a § 25 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. o obecných požadavcích na využívání území (dále jen "vyhláška") pro umístění stavby "dřevostavba - stáje pro koně" (I. výrok) i žádost stěžovatelky o dodatečné povolení stavby stájí (II. výrok). Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Královéhradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 2. 2016 č. j. KUOK 18785/2016 v části změnil a ve zbytku potvrdil.
3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 12. 2017 č. j. 65 A 29/2016-64 rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (kasační stížnost Obce X proti tomuto rozsudku byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2018 č. j. 7 As 40/2018-33 zamítnuta). Krajský úřad poté rozhodnutím ze dne 2. 10. 2018 č. j. KÚOK 103148/2018 změnil rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 15. 6. 2015 tak, že první výrok doplnil odkazem na § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád") a druhý výrok doplnil odkazem na § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"), ve zbytku napadené rozhodnutí potvrdil.
4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 24. 9. 2019 č. j. 64 A 34/2018-37 zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro povolení výjimek musí existovat závažný důvod, který vylučuje realizaci stavby v souladu s obecnými technickými požadavky na výstavbu, takový důvod musí být stavebníkem specifikován. Krajský soud se ztotožnil s krajským úřadem, že ve vztahu k nedodržení dvoumetrové vzdálenosti od společných hranic pozemků stěžovatelka žádnou objektivní skutečnost netvrdila ani neprokázala, když všechna její tvrzení jsou toliko subjektivního rázu, neprokázala rovněž, že povolením výjimky bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.
5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť měl za správné závěry krajského úřadu i krajského soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že na základě své žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb.") zjistila, že období od 26. 8. 2009 do 14. 6. 2021 byly stavebním úřadem uděleny výjimky z § 25 odst. 5 vyhlášky (odstup stavby od společných hranic pozemků) pro celkem 3 stavby, konkrétně se jednalo ve dvou případech o kryté parkovací stání a jednou zahradní domek s nářadím, a dále byla dle poskytnutých informací udělena výjimka z obecných požadavků na využívání území pro stavbu čalounické dílny, jejíž zastavěná plocha i výška značně převyšují limity stanovené vyhláškou. Stěžovatelka má za to, že správní orgány v její věci porušily § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého při rozhodování skutkově shodných nebo obdobných případech nemají vznikat nedůvodné rozdíly. Správní orgány uvedené ustanovení porušily tím, že odepřely stěžovatelce udělení výjimky z obecných požadavků na využití území, potřebné k dosažení dodatečného stavebního povolení, a následně nařídily dotčenou stavbu odstranit pro rozpor se stavebními předpisy, ve stejném období však stavební úřad tytéž výjimky jiným stavbám uděloval. Stěžovatelka poukazuje na délku správního řízení a považuje za nespravedlivé, že je požadováno odstranění stavby, když toto není odůvodněno žádným sledovaným veřejným zájmem. K závěrům Nejvyššího správního soudu, že neunesla důkazní břemeno ohledně nemožnosti řešit záměr z objektivních důvodů jinak než výjimkou, stěžovatelka uvedla, že překročení největší možné zastavěné plochy 16 m2 a výšky stavby 5 m má objektivní opodstatnění, neboť bylo nutné stavbu postavit v souladu s jinými právními předpisy (s vyhláškou č. 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat, a vyhláškou č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby). Skutečnost, že se soudy dostatečně nevypořádaly s těmito důvody, považuje stěžovatelka za porušení jejího práva na soudní ochranu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že dotčená stavba je až na požadované výjimky (výška stavby a odstup od sousedního pozemku) plně v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, a důvody, pro které bylo žádáno o udělení výjimek, jsou čistě objektivní povahy, když vyplývají jednak z právní úpravy vztahující se na záměr (výška a velikost záměru), jakož i z nutnosti předejít nežádoucím vlivům na okolí záměru (umístění stavby na hranici pozemků, kde nekoliduje se sousedními stavbami a zároveň umožňuje řádný provoz stáje).
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10.
10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
10. Stavební úřad založil své rozhodnutí na závěru, že stěžovatelka, která navrhovala dodatečně povolit stavbu, jež není v souladu s obecnými požadavky na výstavbu, přičemž rozpor spočívá především v nedodržení 2 m vzdálenosti od společných hranic pozemků, neuvedla ani neprokázala ve vztahu k požadované výjimce žádnou objektivní okolnost, když veškeré jí tvrzené skutečnosti (umístění v co největší vzdálenosti od obytné části obce, zachování účelného využití jejího pozemku či ponechání možnosti vybudovat na pozemku studnu, která musí být ve vzdálenosti větší než 25 m od možného zdroje znečištění) jsou ryze subjektivního rázu.
Jak uvedl v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud, stěžovatelka spíše předložila důvody, pro které se rozhodla odstupovou vzdálenost nedodržet, a proč bylo jí zvolené řešení podle jejího názoru lepší (tvrzené výtržnosti dětí na sousedním hřišti, házení různých předmětů na její pozemek, či neúčelnost ponechávat podél hranice pozemku nevyužitý pás). Správní soudy rovněž přisvědčily závěru krajského úřadu, že stěžovatelka neuvedla žádný objektivní důvod k potřebnosti navržené kapacity předmětné stavby (4 stájové boxy), která má přímou souvislost s překročením zastavěné plochy.
V kasační stížnosti k tomu stěžovatelka uvádí, že navýšení kapacity předmětné stavby logicky vychází z počtu chovaných koní.
11. Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu Ústavní soud považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadené rozhodnutí nenese známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána.
12. Stěžovatelka byla již před rozhodnutím ve věci vyrozuměna správním orgánem, že řízení směřuje k zamítnutí žádosti o výjimku z důvodu nedostatečného doplnění žádosti, která nebyla podložena žádnými konkrétními skutečnostmi, ze kterých by plynulo, že navrženým řešením stavby bude dosaženo účely sledovaného obecnými požadavky na výstavbu. Jako důvod nedodržení vzdálenosti nejméně 2 m od společných hranic pozemků stěžovatelka v žádosti o povolení výjimky označila skutečnost, že na sousedním pozemku - obecním hřišti často docházelo k výtržnostem nezletilých dětí, které házely na pozemek stěžovatelky různé předměty, proto byl postaven kolem stájí přístřešek přímo u hranice se sousedním pozemkem, který slouží jako odhlučňovací kulisa.
V případě, že by stavba byla odsunuta od hranice pozemků na zákonem stanovenou vzdálenost, vznikl by mezi oplocením sousedního pozemku a stavbou nevyužitý pruh pozemku, kde se opět bude hromadit naházený odpad z vedlejšího sportovního hřiště a navíc by se stavba přiblížila k sousední stavební parcele, což je rovněž nežádoucí stav. Stejně tak měla stěžovatelka v úmyslu zachovat možnost vybudovat na pozemku studnu, která musí být ve vzdálenosti nejméně 25 m od možného zdroje znečištění. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry správních orgánů i správních soudů, že uvedené skutečnosti nelze považovat za objektivní důvody, které by vedly k tomu, že nebylo možné postupovat podle obecně platného pravidla a bez povolení výjimek dodržet požadavky na výstavbu.
Šlo o čistě subjektivní rozhodnutí stěžovatelky, která realizovala výstavbu stájí, které svými rozměry a umístěním nevyhovovaly vyhláškou stanoveným požadavkům na výstavbu, a teprve poté se domáhala udělení výjimky. Lze proto jako ústavně souladný aprobovat závěr Nejvyššího správního soudu, že nelze výjimečné řešení privilegovat jen proto, že by v konkrétní situaci lépe vyhovovalo požadavkům a záměru stavebníka.
13. Jde-li o námitku stěžovatelky, že překročení výšky stavby 5 m má objektivní opodstatnění (výška střechy přístřešku 5,75 m z důvodu větší stability stáje), jelikož bylo nutné stavbu postavit v souladu s jinými právními předpisy, tou se správní soudy nemohly zabývat, neboť tyto skutečnosti uvedla stěžovatelka až v odvolání (§ 82 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší správní soud přesto stěžovatelce vysvětlil, že její tvrzení v tomto smyslu byla obecná, když chybí jakékoli podrobnější vysvětlení např. k tomu, proč nebylo možné z konstrukčního hlediska dodržet maximální povolenou výšku, jakož i to, zda a jak se na výsledné výšce stavby projevilo, že rovněž konkrétní rozloha stáje se vymyká obecným požadavkům na výstavbu tohoto druhu stavby, jak bylo uvedeno výše.
14. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Na uvedeném přitom nemůže nic změnit tvrzení stěžovatelky, že stavební úřad v jiných případech výjimku udělil. Jak bylo konstatováno, z dikce § 169 odst. 2 stavebního zákona plyne, že na udělení výjimky z obecných požadavků na výstavbu není právní nárok, a je ponecháno na správním uvážení, zda konkrétní výjimka povolena bude či nikoli.
Z údajů poskytnutých stěžovatelce na základě zákona č. 106/1999 Sb. přitom nejsou a ani nemohou být známy konkrétní skutečnosti, kterými žadatelé svůj návrh na udělení výjimky odůvodnili. Ve věci stěžovatelky nadto nešlo o posouzení, zda lze vzhledem ke konkrétním podmínkám povolit výjimku z obecných požadavků na výstavbu, nýbrž o situaci, kdy byla na předmětném pozemku fakticky umístěna a již realizována stavba a bylo k úvaze, zda je přípustné dosud protiprávní stav zhojit dodatečným povolením výjimek pro postup jsoucí objektivně v rozporu s požadavky na výstavbu.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu