Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele THERAPHARM LTD, sídlem 1. máje 42, Krupka - Vrchoslav, zastoupeného Mgr. Jiřím Maškem, advokátem sídlem Pod Všemi svatými 427/1, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. ULT 102/2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a S. C., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval přezkumem usnesení, kterým Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") zamítl návrh stěžovatele a vedlejšího účastníka na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V daném případě totiž byly S. C. zajištěny blíže specifikované nemovitosti, neboť zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že jsou náhradní hodnotou výnosu z trestné činnosti ve výši 132 952 366 Kč (vedlejší účastník byl obžalován pro zločiny dotačního podvodu, poškození finančních zájmů Evropské unie a legalizace výnosů z trestné činnosti). Dne 13. 4. 2023 podali stěžovatel a vedlejší účastník žádost o zrušení zajištění věcí a dne 7. 1. 2024 předmětný návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
2. Důvodem, pro který vrchní soud tento návrh zamítl, byla okolnost, že sice v dané věci skutečně nebylo postupováno neodkladně, nicméně procesní úkon, ke kterému se návrh vztahuje, již byl učiněn, protože Krajský soud v Praze ("krajský soud") usnesením ze dne 29. 12. 2023, č. j. 3 T 30/2022-19346, o návrhu na zrušení zajištění rozhodl.
3. Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud dlouhodobě odmítá vyjádřit k otázce legitimace Úřadu evropského veřejného žalobce, přičemž podle názoru stěžovatele tento úřad vůbec není oprávněn v této trestní věci stíhat a veškeré jeho procesní úkony jsou proto nezákonné a neplatné. Krajský soud se vyjádřil v tom smyslu, že o žádosti o provedené procesního úkonu rozhodnout nehodlá a věc postoupil vrchnímu soudu, který "situaci ještě více rozmělnil", když uvedl, že krajský soud tuto žádost již vypořádal.
4. Na základě výše uvedeného stěžovatel namítá, že napadeným usnesením vrchní soud porušil jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud předně uvádí, že referenčním rámcem jeho přezkumu v této věci není otázka důvodnosti zajištění předmětných věcí, nýbrž pouze posouzení toho, zda napadené usnesení vrchního soudu obstojí v konfrontaci se stěžovatelem tvrzenými základními právy.
7. Podle § 174a zákona o soudech a soudcích platí, že má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení (odst. 1). Pokud soud, vůči němuž návrh na určení lhůty směřuje, již procesní úkon, u kterého jsou v návrhu namítány průtahy v řízení, učinil, příslušný soud návrh zamítne (odst. 7).
8. V nyní posuzované věci se z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti podává, že stěžovatel a vedlejší účastník podali dne 13. 4. 2023 žádost o zrušení zajištění věcí podle § 79f odst. 2 trestního řádu s tvrzením, že o této žádosti nebylo rozhodnuto již 10 měsíců. Hlavní námitkou bylo zpochybnění pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce činit příslušné procesní úkony.
9. Jak se nicméně podává ze shora uvedeného, krajský soud o návrzích na zrušení zajištění předmětných věcí rozhodl usnesením ze dne 29. 12. 2023, a to tak, že je zamítl. Za této situace ovšem vrchní soud zcela logicky zamítl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, neboť v době, kdy byl tento návrh podán, již krajský soud tento procesní úkon učinil, když o návrzích na zrušení zajištění rozhodl.
10. Argumentuje-li stěžovatel tím, že se krajský soud ani vrchní soudy nezabývaly postavením Úřadu evropského veřejného žalobce, je třeba uvést, že tato okolnost nemá žádný vliv na ústavnost napadeného usnesení vrchního soudu. Referenčním rámcem přezkumu v této věci je totiž výhradně posouzení toho, zda dochází k průtahům v řízení, a nikoliv to, zda bylo o žádosti o zrušení zajištění věcí rozhodnuto v souladu se zákonem.
11. Jinak řečeno, je třeba od sebe oddělit otázku průtahů v řízení od správnosti (a potažmo ústavnosti) vydaných rozhodnutí. Má-li proto stěžovatel za to, že usnesení krajského soudu, kterým byly zamítnuty návrhy na zrušení zajištění věcí, je vadné z důvodu, že všechny úkony činěné Úřadem evropského veřejného žalobce jsou protizákonné a neplatné, je namístě procesně napadnout toto usnesení krajského soudu (což ostatně stěžovatel a vedlejší účastník také učinili - srov. přípis Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, adresovaný jejich právnímu zástupci) a teprve následně, bude-li to stěžovatel považovat za vhodné a budou-li splněny i ostatní podmínky řízení, je možné podat ústavní stížnost, jejímž předmětem bude právě posouzení ústavnosti samotného zajištění věcí, a nikoliv již tvrzená nečinnost krajského soudu. Nelze však rozumně tvrdit, že krajský soud je i nadále nečinný a o podaných návrzích vůbec nerozhodl za situace, kdy tak učinil.
12. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze tvrzená základní práva stěžovatele neporušuje. Proto ústavní stížnost usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu