Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, se sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 7 Tdo 1159/2023-103, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. srpna 2023 č. j. 10 To 144/2023-77 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 17. dubna 2023 č. j. 4 T 44/2023-42, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
3. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí, vyplývá, že ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel shledán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"). Toho se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že byl v místě a v době v rozsudku okresního soudu specifikované zastaven hlídkou Policie České republiky při řízení automobilu, ačkoliv mu byl rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 9. 2022 sp. zn. 4 T 145/2022 uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 17 měsíců, jehož výkon trval v okamžiku, kdy byl zastaven hlídkou Policie České republiky. Za to okresní soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na dobu jednoho roku. Společně s tím mu soud uložil peněžitý trest v celkové výši 16 000 Kč a dále také opět trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku.
4. Odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením krajského soudu zamítnuto. Řízení, v rámci něhož byl vydán rozsudek okresního soudu, podle krajského soudu nevykazuje žádné vady, které by měly vliv na správnost nebo zákonnost výroku rozsudku krajského soudu o trestu. Nebylo zároveň porušeno právo stěžovatele na obhajobu a nebyl porušen řádný postup zabezpečující objasnění věci. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména zdůraznil, že stěžovatel je recidivistou, přičemž se v jeho případě jedná o recidivu speciální; stěžovatel je opakovaně stíhán pro trestnou činnost související s řízením motorových vozidel.
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byla posuzována trestná činnost, které se stěžovatel dopustil pouhé tři měsíce poté, co nabyl právní moci rozsudek, jímž byl stěžovatel dříve odsouzen k zákazu řízení vozidel. Dále v rámci řízení bylo podle krajského soudu zjištěno, že v roce 2020 byl stěžovatel odsouzen též v Německu pro řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Za této situace by okolnosti případu okresnímu soudu umožňovaly stěžovateli uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, přesto okresní soud přistoupil k uložení kombinace podmíněného trestu odnětí svobody, peněžitého trestu odpovídajícího zhruba 80 procentům jednoho měsíčního platu stěžovatele a právě i trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Trest zákazu činnosti byl stěžovateli okresním soudem uložen na samé spodní hranici trestní sazby, čímž okresní soud vyhověl žádosti spolku Tradiční rodina, z. s., s nímž stěžovatel spolupracuje. Zároveň se povaha a závažnost stěžovatelem spáchaného trestného činu jeví jako vyšší, a to především proto, že se ho stěžovatel dopustil jen s krátkým časovým odstupem od předchozího trestního postihu za obdobné jednání. Okresním soudem uložené tresty podle přesvědčení krajského soudu přiléhavě vystihují veškerá hlediska pro ukládání trestů a jsou dostačující trestněprávní reakcí na protiprávní jednání stěžovatele.
Zároveň nejsou nepřiměřeně přísné. K tomu krajský soud v odůvodnění svého usnesení výslovně konstatuje, že ze zprávy zaměstnavatele vyplývá, že stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel nebrání v řádném výkonu jeho zaměstnání.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Námitky stěžovatele většinově neodpovídaly jím uplatněným dovolacím důvodům. Nad rámec toho Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že jeho zásah ve vztahu k adekvátnosti stěžovateli uloženému trestu by byl zcela výjimečně možný, pokud by mu byl jako obviněnému soudním rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený. Takové pochybení však ve věci stěžovatele Nejvyšší soud neshledal.
Pokud stěžovateli byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, stalo se tak za situace, kdy stěžovatel řídil motorové vozidlo, ač mu byl již dříve uložen obdobný trest zákazu činnosti, a to pro řízení motorových vozidel pod vlivem alkoholu. Pokud ale za této situace soudy nižších stupňů dovodily, že je namístě stěžovateli uložit právě i trest zákazu činnosti, a to ve výměře na samé dolní hranici trestní sazby, nemůže takový trest být hodnocen jako extrémně tvrdý, zjevně nespravedlivý nebo nepřiměřený trest.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že v řízení před obecnými soudy uvedl hned několik důvodů, pro které žádal neukládání dalšího trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Uvedený trest jej totiž nutí, aby z důvodu omezené dopravní dostupnosti v místě jeho bydliště každé ráno při cestě do práce chodil několik kilometrů na autobus. To za situace, kdy stěžovatel pracuje v obchodním řetězci, kde denní směny začínají brzy ráno.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
9. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud musí v prvé řadě konstatovat, že neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní rovinu, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat. Nad rámec toho Ústavní soud ještě doplňuje, že ani stěžovatelem tvrzené východisko, naznačované v ústavní stížnosti, spočívající v tom, že ho uložený trest ve své podstatě omezuje ve výkonu pracovní činnosti, nemůže obstát. Tímto argumentem stěžovatele se zabývaly již obecné soudy a mimo jiné zjistily, že stěžovatel i přes jemu uložené omezení vykonává svou pracovní činnost tak, že je s ním zaměstnavatel spokojen. Z toho lze i podle Ústavního soudu dovodit, že uvedený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, sice stěžovateli způsobuje jisté nepohodlí, ovšem neomezuje ho do takové míry, aby rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově věci představovala zásah do jeho základních práv a svobod.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu