Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Daniela Voříška, zastoupeného Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem, sídlem Kovářská 549/12, Praha 9 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2025 č. j. 4 Ads 245/2024-43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2024 č. j. 2 Ad 23/2023-73, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 17, čl. 30, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, podle čl. 6, čl. 10, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 1. 10. 2018 přiznala stěžovateli podle § 29 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, od 4. 9. 2018 starobní důchod. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2020 vedlejší účastnice námitkám stěžovatele částečně vyhověla co do výše přiznaného starobního důchodu včetně jeho postupného zvyšování mezi lety 2019 až 2023 podle příslušných právních předpisů. Stěžovatel se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal přezkumu rozhodnutí vedlejší účastnice. Městský soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2023 zrušil rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 31. 1. 2020 a věc jí vrátil k dalšímu řízení, neboť nezapočítání doby, po kterou byl stěžovateli přiznán a vyplácen rodičovský příspěvek, jako náhradní doby pojištění bylo shledáno diskriminačním. Vedlejší účastnice opětovně rozhodla dne 13. 7. 2023.
3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem žalobu proti rozhodnutí vedlejší účastnice zamítl. Městský soud konstatoval, že v posuzované věci nelze vztáhnout účinky § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, i na osoby v postavení stěžovatele, tedy odvolané ze studia v zahraničí. V souladu s úmyslem zákonodárce toto ustanovení dopadá pouze na osoby, které byly ze studia vyloučeny, a bylo jim fakticky znemožněno vysokoškolské vzdělání ukončit. Městský soud uzavřel, že vedlejší účastnice provedla řádné posouzení doby studia pro účely důchodového pojištění, přičemž opodstatněně aplikovala pravidlo o započtení maximálně šesti let v souladu s § 13 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění.
4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry městského soudu.
5. Stěžovatel namítá, že jeho odvolání ze studia na Polytechnickém institutu M. I. Kalinav Leningradu bylo politickou perzekucí ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb., pročež mu vedlejší účastnice měla dobu studia, i dobu předepsanou k dokončení studia, započítat s koeficientem 2, jako dobu zaměstnání ve smyslu § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. Vedlejší účastnice však v rozporu s předpisy o protiprávnosti komunistického režimu a mimosoudních rehabilitacích nezapočetla dobu jeho studia v SSSR jako sedm let zaměstnání, nýbrž přistoupila jen k jeho započtení coby náhradní doby. Podle stěžovatele jeho odvolání ze studia na Polytechnickém institutu mělo faktické účinky jako vyloučení ze studia a podmínku stanovenou v § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. tak naplnil.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
8. Demokratický zákonodárce přijal právní předpisy, aby byly zmírněny křivdy nespravedlivě spáchané předchozím režimem na občanech státu, mezi tyto zákony náleží též zákon č. 87/1991 Sb. K tomuto předpisu Ústavní soud opakovaně uvedl, že jeho smyslem je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (viz § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Z tohoto pohledu tak není možno při jeho aplikaci postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona [nález ze dne 27. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 691/01
(N 148/28 SbNU 341)]. Tento účel a smysl přitom není možné hledat pouze ve slovech a větách tohoto zákona, protože v dotčených řízeních dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů [nález ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07
(N 171/47 SbNU 237)].
9. S přihlédnutím k uvedeným zásadám posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, dospěl však k závěru, že k porušení jeho základních práv a svobod a ani zmíněných principů rehabilitačních řízení nedošlo. Účelem zákona o mimosoudních rehabilitacích v žádném případě není poskytnout úplnou nápravu, nýbrž jen zmírnit některé z utrpěných křivd. Ústavní soud nezpochybňuje, že odvolání ze studií mělo dopad do stěžovatelova profesního i osobního života. Zákon č. 87/1991 Sb. se snaží o kompenzaci nepříznivých následků vyvolaných zásahy minulého režimu do života poškozených, avšak škála postižení je široká a rozmanitá.
Materiální odškodnění zakotvená v rehabilitačních předpisech tak představují pouhý pokus o odčinění alespoň některých křivd a pojmově tedy nemohou kompenzovat a někdy ani zmírnit veškerá příkoří, kterým byly osoby komunistickým režimem perzekuované vystaveny. I přes fakticky omezené možnosti kompenzace zaručené zákonem o mimosoudních rehabilitacích však je třeba daný zákon vykládat stále dle jeho smyslu a účelu, tedy pouze jako pokus o zmírnění křivd způsobených za minulého režimu, nikoliv jako jejich úplnou nápravu či kompenzaci v míře zákonem nepředvídané.
10. Tak tomu je i v nyní posuzované věci, kdy § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. stanoví, že použít dvojnásobného započtení doby skutečného nebo i jen předpokládaného studia lze v případě, kdy byl student z vysokoškolského studia vyloučen. Správní soudy v posuzované věci zákonné ustanovení vyložily a aplikovaly v souladu s jeho dikcí i smyslem, neboť stěžovatel i přesto, že byl odvolán ze studia na Polytechnickém institutu M.
I. Kalina v Leningradu (1981), tak po absolvování povinné vojenské služby byl opětovně v nejbližším možném termínu (1983) přijat k vysokoškolskému studiu (do čtvrtého ročníku), které úspěšně ukončil (1985). Stěžovatel fakticky pokračoval v předchozím studiu na Českém vysokém učení technickém, které bylo dříve ukončeno z důvodu jeho vyslání ke studiu v zahraničí. Závěry správních soudů, s ohledem na specifické skutkové okolnosti věci, že odvolání stěžovatele ze studií nenaplňuje smysl a účel § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., z hlediska ústavněprávního plně obstojí. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem správních soudů, že smysl a účel § 24 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. směřuje na situace, kdy byli studenti ze studií vyloučeni a bylo jim tak fakticky zabráněno svá studia dokončit, což není situace stěžovatele.
11. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od své vlastní judikatury, kterou stěžovatel uvedl v kasační stížnosti. Ústavní soud takové pochybení neshledal. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28). Podle uvedeného ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s.
ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud řádně vysvětlil, proč je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a tedy věcně neprojednatelná. Zhodnotil, že krajský soud posoudil věc stěžovatele zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně.
Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 29. 1. 2014 č. j. 6 Ads 150/2012-37, ze dne 27. 8. 2015 č. j. 2 Ads 138/2015-25), i v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko odůvodnil.
12. Správní soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
13. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu