Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti E. R. O. C. s. r. o., sídlem Petřínská 489/5, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, sídlem Soukenická 1090/14, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 26 Cdo 2587/2021-130, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 2) obchodní společnosti DELTA CENTER, a. s., sídlem Bubenské nábřeží 306/13, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též jen "obvodní soud") výrokem I. rozsudku ze dne 20. 2. 2020 č. j. 10 C 124/2019-29 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 8. 2020 č. j. 10 C 124/2019-70 zamítl žalobu na určení, že stěžovatelka (žalobkyně) má právo podnájmu k tam specifikovaným nebytovým prostorám (dále jen "předmětné nebytové prostory"); výrokem II. pak zamítl žalobu stěžovatelky, že druhá vedlejší účastnice řízení (druhá žalovaná) má právo nájmu k tam specifikovanému pozemku včetně všech budov a stavebních objektů, které tvoří jeho součást. Současně rozhodl o nákladech účastníků řízení (výroky III. a IV.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2021 č. j. 23 Co 229, 388/2020-110 rozsudek obvodního soudu (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) potvrdil v zamítavých výrocích I. a II. a částečně jej změnil v nákladových výrocích; jinak ho i v těchto výrocích potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Obecné soudy vyšly z toho, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 3. 2019 č. j. 5 C 104/2012-608 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 35 Co 258/2019-802 byla uložena povinnost druhé vedlejší účastnici řízení (dřívější nájemkyni) vyklidit nemovitosti tvořící areál, v němž se nacházejí předmětné nebytové prostory, přičemž jako předběžná otázka byla vyřešena otázka existence nájemního vztahu mezi první vedlejší účastnicí řízení (první žalovanou - dřívější pronajímatelkou) a druhou vedlejší účastnicí řízení, pročež nebylo možno ve stávající žalobě spatřovat naléhavý právní zájem na určení.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 26 Cdo 2587/2021-130 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Ze zjištění, že druhé vedlejší účastnici řízení (dřívější nájemkyni) byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 104/2012 uložena mimo jiné povinnost vyklidit a vyklizenou předat první vedlejší účastnici řízení rovněž nemovitost na pozemku (tvořící nyní jeho součást), v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory, dovodil, že závěr městského soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu stěžovatelky (§ 80 o.
s. ř.) na určení jejího podnájemního práva obstojí. Zohlednil přitom, že subjekt oprávněný z podnájmu (stěžovatelka) není v přímém vztahu k (dřívější) pronajímatelce (zde k první vedlejší účastnici řízení), a proto má postavení toho, za jehož věci ve vyklizované nemovitosti odpovídá nájemce (druhá vedlejší účastnice řízení). Z uvedeného pak současně vyplynulo, že ani rozhodnutí, jímž by soud vyhověl požadavku stěžovatelky na určení jejího podnájemního práva, by jí nemohlo přivodit příznivější postavení oproti současnému stavu, kdy trvají účinky právní moci rozsudku, jímž byla druhé vedlejší účastnici řízení uložena povinnost vyklidit též předmětné nebytové prostory.
To platí bez zřetele k tomu, zda je dotčené rozhodnutí pro stěžovatelku závazné či nikoli. Její (tvrzené) podnájemní právo totiž nemá žádné účinky vůči první vedlejší účastnici řízení (pronajímatelce), a není tedy způsobilé zabránit jí ve vyklizení z nebytových prostor v rámci exekuce (soudního výkonu) rozsudku vedené proti druhé vedlejší účastnici řízení (nájemkyni), od níž stěžovatelka odvozuje své právní postavení (ohrožené nuceným vyklizením podnajatých nebytových prostor). Nejvyšší soud pro úplnost dodal, že stav nejistoty v případném nájemním vztahu nelze odstranit určovací žalobou, jestliže právní poměry týkající se pronajaté nemovité věci byly již pravomocně vyřešeny v řízení o jejím vyklizení.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah v něm vydaných rozhodnutí, jakož i obsah jejího dovolání. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud odmítnutím dovolání porušil její výše uvedená základní práva. Závěr Nejvyššího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu považuje za nesprávný. Nesouhlasí s názorem, že soudní rozhodnutí, kterým by soud vyhověl požadavku stěžovatelky na určení jejího podnájemního práva, jí nemůže přivodit příznivější postavení. Domnívá se, že v případě pro ni příznivého rozhodnutí by nemohla být proti ní vedena exekuce vyklizením předmětných nebytových prostor. Závěr Nejvyššího soudu vede k absurdní situaci, kdy se žádný podnájemce nemůže domáhat soudní ochrany svého podnájemního práva vůči vlastníkovi (pronajímateli). Podle stěžovatelky by měl mít i podnájemce právo na soudní ochranu v případě, že je jeho podnájemní právo ohroženo. Stěžovatelce tedy nemělo být upřeno právo na soudní ochranu a mělo jí být umožněno prokazovat, že nájemní vztah nezanikl a tudíž podnájemní vztah stále trvá. Nejvyšší soud se nicméně soustředil pouze na otázku naléhavého právního zájmu na určení, přestože stěžovatelka vymezila přípustnost dovolání odlišně (zda lze přebírat řešení předběžné otázky z řízení mezi jinými účastníky). Stěžovatelkou vymezenou otázku však vůbec neřešil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatelka brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí městského soudu bylo v souladu s jeho dosavadní judikaturou. K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá na dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300); či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15
(N 186/87 SbNU 556); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Rozhodování o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. bývá v rozhodovací praxi Ústavního soudu označováno jako kvazimeritorní (např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17 , bod 24) či dokonce jako meritorní [např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16
(N 45/84 SbNU 527), bod 29].
9. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na soudní ochranu nezasahuje v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatelů dostatečně a korektně reaguje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu tak zejména plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15
(N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by byl též postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [srov. např. nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14
(N 85/81 SbNU 423) a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14
(N 155/74 SbNU 323)].
10. V nyní posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu výše uvedeným požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo. Nejvyšší soud jasně, přehledně a s odkazem na příslušnou judikaturu vyložil, že rozhodnutí městského soudu je v otázce týkající se existence naléhavého právního zájmu v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Podstata ústavní stížnosti tkví pouze v nesouhlasu stěžovatelky s právním posouzením věci, která však ústavněprávní úrovně nedosahuje.
11. Závěry Nejvyššího soudu o nemožnosti podnájemce uplatňovat nároky vůči vlastníkovi (pronajímateli), nejsou absurdní, jak se domnívá stěžovatelka, nýbrž vyplývají právě z charakteru podnájemního vztahu. K uzavření podnájemní smlouvy je totiž oprávněn výlučně nájemce; vlastník uzavřít podnájemní smlouvu nemůže, z čehož nepochybně vyplývá závěr, že podnájemce nemůže ani ovlivnit poměry mezi vlastníkem (pronajímatelem) a nájemcem, neboť právní vztah mezi vlastníkem (pronajímatelem) a podnájemcem vůbec nevzniká. Byl-li by přijat názor stěžovatelky, že podnájemce může ingerovat do vztahu mezi vlastníkem (pronajímatelem) a nájemcem, který byl v dané věci dokonce pravomocně rozhodnutý (viz shora rozsudky ve věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 5 C 104/2012), došlo by k nepřípustnému narušení právní jistoty. Z tohoto pohledu nelze mít proti závěru o absenci naléhavého právního zájmu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. žádné výhrady.
12. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za ústavně konformní výraz jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy), jež není poznamenáno žádným pochybením, které by nasvědčovalo porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 36 odst. 1 nebo čl. 37 odst. 3 Listiny a odůvodnilo zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu