Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 36 Co 235/2022-342, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy. Postačí proto uvést, že předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a vyživovacích poměrů nezletilé dcery D., jejímž otcem je J. S.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. 2. 2022, č. j. 0 P 269/2020-277, rozhodl, že nezletilá se pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů svěřuje do péče stěžovatelky, přičemž otec nezletilé je povinen přispívat na její výživu měsíčně částkou 80 000 Kč k rukám stěžovatelky a měsíčně částkou 70 000 Kč na účet nezletilé, vždy do 15. dne v měsíci předem, s účinností od 1. 9. 2020. Obvodní soud dále rozhodl, že dlužné výživné za období od 1. 9. 2020 do 16. 2. 2022 ve výši 1 134 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám stěžovatelky nejpozději do 31. 3. 2022 a současně rozhodl, že dlužné výživné za období od 1. 9. 2020 do 16. 2. 2022 ve výši 1 260 000 Kč je otec nezletilé povinen zaplatit na účet nezletilé specifikovaný výše nejpozději do 31. 3. 2022 (výrok I).
4. K odvolání otce a stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že odvolání stěžovatelky se z důvodu jeho nedoplnění a následného zpětvzetí odmítá (výrok I.). Městský soud dále změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I. v části týkající se výživného tak, že otec je povinen platit nezletilé výživné v celkové výši 90 000 Kč měsíčně s tím, že částka 60 000 Kč měsíčně bude splatná vždy do každého 15. dne v daném měsíci k rukám stěžovatelky a částka 30 000 Kč měsíčně bude splatná vždy do každého 15. dne v daném měsíci na účet vedený na jméno nezletilé u České spořitelny, a. s. Městský soud dále stanovil, že stěžovatelka je povinna vždy k 10. 1. a 10. 7. kalendářního roku předložit otci nezletilé výpisy z tohoto účtu za předchozí pololetí a současně rozhodl, že dlužné výživné za období od 1. 9. 2020 do 31. 10. 2022 se otci nestanoví.
5. Stěžovatelka napadá rozsudek městského soudu ústavní stížností, v níž předně namítá nesoulad mezi právními závěry a skutkovými zjištěními (ve vztahu k hrazení nákladů na bydlení stěžovatelky a dcery). Má za to, že městský soud své závěry založil na paušální aplikaci maximální výše výživného [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489) ze dne 16. 12. 2015; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], když však opomněl vzít v úvahu konkrétní skutkové okolnosti, jako např. luxusní a okázalý život otce nezletilé. Stěžovatelka též rozporuje závěr týkající se povinnost hradit polovinu nákladů řízení na vypracování znaleckého posudku.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení městského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však Ústavní soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
8. Podstata stěžovatelčiny polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je totiž založena pouze na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného na nezletilou dceru, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a zjevně tudíž nemá ústavněprávní rozměr. Pro Ústavní soud je přitom určující, že městský soud - jak bude uvedeno dále - své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s principy práva na spravedlivý proces. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatelka nepřinesla argumenty, že by došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
9. Ústavní soud zároveň opakovaně ve své judikatuře vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) ze dne 12. 9. 2006].
10. Jak již bylo řečeno, tomuto požadavku městský soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil jak při stanovení výše běžného výživného, tak při rozhodnutí ve vztahu k dlužnému výživnému. Obdobně jako městský soud považuje Ústavní soud za nerozhodné, že otec platil stěžovatelce a dceři náklady na bydlení prostřednictvím obchodní společnosti, se kterou podniká. Ústavní soud považuje za případnou, a nikoliv tedy jen paušální, i úvahu městského soudu odkazující na nález sp. zn. IV. ÚS 650/15 , z jehož právní věty se podává následující: "Platí pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod." Aplikaci tohoto právního názoru, reflektovaného v nálezové judikatuře zdejšího soudu, nelze ani přes odlišné stanovisko stěžovatelky považovat v podmínkách nyní posuzovaného případu za projev nepřípustné svévole, když naopak představuje výraz nezávislého výkonu soudnictví, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Opakovat přitom dále, co bylo přesvědčivě vyloženo již městským soudem, by zdejší soud považoval za nadbytečné, a proto se omezí toliko na odkaz na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí (srov. rozsudek městského soudu, body 17-18).
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce týkající se povinnosti stěžovatelky hradit společně s otcem nezletilé náklady na zpracování znaleckého posudku. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však městský soud nedopustil. Stěžovatelka nadto neuvedla, že by jí snad úhrada nákladů řízení vůči státu měla přinést nějaké existenční potíže.
12. Lze tedy shrnout, že na závěrech městského soudu nehodlá - a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže - zdejší soud cokoliv přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
13. Vyjadřuje-li stěžovatelka přesto nespokojenost, neboť se ve vztahu ke své nezletilé dceři domáhala stanovení vyšší vyživovací povinnosti, přičemž tento svůj argument zaštiťuje obecným odkazem na právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, že toto základní právo nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jednoduše vyjádřeno, právo na spravedlivý proces je právem na "férového arbitra", nikoliv však právem na "vítězství" v civilním řízení.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu