Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Olivova 116, Říčany, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2021, č. j. 101 Co 275/2020-1064, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, jakož i základní práva jeho nezletilého syna, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3, čl. 5, čl. 7 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, a dále též ústavní princip zakotvený v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných a výživových poměrů ve vztahu k nezletilému synovi M. M., jehož matkou je L. P. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta, týkající se předmětu nyní posuzované ústavní stížnosti.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí, rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 25 P 23/2018-785, Okresní soud Praha - západ (dále jen "okresní soud") zamítl návrh matky na změnu výchovy a výživy nezletilého, který byl rozsudkem téhož soudu ze dne 4. 1. 2018, č. j. 25 Nc 91/2017-113, svěřen do výlučné péče stěžovatele (výrok I.). Okresní soud dále rozhodl o harmonogramu styku s nezletilým, včetně svátků a prázdnin (výrok II.).
4. K odvolání stěžovatele i matky ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. a II. tak, že s účinností od právní moci tohoto rozsudku se nezletilý svěřuje do střídavé péče rodičů dle harmonogramu specifikovaného ve výroku I. až V. tohoto rozsudku a současně rozhodl, že rodiče jsou povinni přispívat na výživu nezletilého částkou 3600 Kč měsíčně v případě matky (výrok VI.) a částkou 2 300 Kč v případě stěžovatele (výrok VII.).
5. Stěžovatel se s uvedenými právními závěry krajského soudu neztotožnil a napadá je proto ústavní stížností, v níž tomuto soudu vytýká, že rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním (zejména v rozporu se dvěma znaleckými posudky, které dle stěžovatelova názoru nedoporučují změnu stávajících výchovných poměrů), jakož i v rozporu s vyjádřením nezletilého, kterého soud tvrzeně nutil v rámci tří pohovorů k lepšímu vztahu k matce a k souhlasu s formou střídavé péče. Stěžovatel dále uvádí, že se krajský soud nezabýval skutečnostmi, na něž přitom stěžovatel poukazoval v průběhu celého předchozího řízení, z nichž vyplývá, že na straně matky nejsou splněny předpoklady pro svěření nezletilého do střídavé péče.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry krajského soudu učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému synovi, v nichž tento soud shledal předpoklady pro jeho svěření do střídavé péče obou rodičů, respektive neshledal předpoklady pro zachování stávajícího režimu výlučné péče stěžovatele.
8. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť nyní uplatněné námitky mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí, přičemž stěžovatel je předkládal již v předchozím řízení. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilému, jak byla vymezena odvolacím soudem, jehož právní závěry rozporuje i v řízení před Ústavním soudem.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilého syna, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, na něž ostatně odkazuje i stěžovatel, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 , body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
11. Ústavní soud současně setrvale judikuje, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, žijí-li rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména tehdy, když by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
12. Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ).
13. Uvedené požadavky přitom platí nejen pro tzv. prvotní rozhodnutí, jimiž obecné soudy zcela nově upravují výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem (např. v souvislosti s rozvodovým řízením pro dobu před i po jejich rozvodu), ale i pro rozhodnutí na ně navazující, k návrhu (i bez návrhu) dotčených osob pozměňující stávající úpravu výchovných poměrů k nezletilým dětem, přičemž je třeba zdůraznit, že žádné z těchto rozhodnutí nemá povahu rozhodnutí "absolutně konečného" a tedy nezměnitelného, jak ostatně vyplývá i z úpravy obsažené v ustanovení § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
Ústavní soud k tomu v minulosti již konstatoval, že "v tomto ohledu bude především podstatné vážit, zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života" (srov. citovaný nález sp. zn. I.
ÚS 2482/13 ).
14. Zjednodušeně řečeno, k nové úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů k nezletilému dítěti může vést nikoliv každá, ale pouze taková změna poměrů, kterou lze z hlediska povinnosti respektovat nejlepší zájmy nezletilého dítěte považovat za podstatnou a prokazatelnou. Proto nelze naplnění této podmínky v žádném případě podmínit existencí obecně vymezených objektivních kritérií a předpokladů (jako kupříkladu "až po uplynutí určité doby"), neboť taková změna poměrů může spočívat jak v náhlé, jednorázové změně okolností (např. přestěhování jednoho z rodičů nezletilého dítěte ze zahraničí - srov. nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014), tak i v prostém plynutí času, kdy v chování rodičů k nezletilému dítěti došlo postupem doby ke znatelnému pokroku, ať již směrem k žádoucímu prohlubování rodičovského styku, anebo směrem opačným. Zodpovězení otázky, zda byla naplněna tato zákonná podmínka, tj. zda došlo ke změně poměrů odůvodňujících potřebu nově upravit výchovné poměry rodičů k nezletilým dětem, tak bude vždy záviset na uvážení rozhodujícího soudu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu, což také musí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť i v těchto případech musí rozhodující soud nutně klást především důraz na splnění základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), jehož součástí je mimo jiné i požadavek na zachování jisté stability výchovného prostředí nezletilého dítěte. Proto kupříkladu přijetí nové úpravy výchovných poměrů v krátkém časovém odstupu, podstatně měnící úpravu původní, a to aniž by k tomu byly dány důvody (změna poměrů), by nepochybně bylo v rozporu s tímto požadavkem.
15. Rovněž prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledal tento soud předpoklad pro změnu nastaveného režimu výchovy nezletilého, a tedy pro změnu shora citovaného rozhodnutí okresního soudu, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, krajský soud - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - kladl při rozhodování důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
17. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč v nyní posuzované věci považoval zákonnou podmínku změny poměrů, jež odůvodňuje potřebu nové úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilému, za splněnou. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud, který doplnil dokazování a přihlédl tak k vývoji, k němuž došlo v mezidobí od vydání rozhodnutí okresního soudu, dospěl k závěru, že stávající úprava je s ohledem na osobnostní nastavení rodičů nevhodná a v rozporu se zájmy nezletilého (srov. rozsudek krajského soudu, bod 37). Řečeno jinak, odvolací soud zhodnotil, že zde nebyla dána jakákoliv okolnost, která by bránila svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů (srov. rozsudek krajského soudu, bod 39). Krajský soud se též přesvědčivě vypořádal s námitkou týkající se hodnocení znaleckých posudků, kteroužto námitku stěžovatel překládá i nyní v ústavní stížnosti (srov. rozsudek krajského soudu, bod 38). Na závěrech krajského soudu neshledal zdejší soud cokoliv, co by odporovalo výše předestřeným obecným kritériím ústavního přezkumu řízení ve věcech péče o nezletilé, a proto je nehodlá - a ze shora uváděných důvodů ani nemůže - jakkoliv zpochybňovat.
18. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě rovněž podstatné, že krajský soud kladl důraz na zjištění názoru nezletilého (srov. rozsudek krajského soudu, body 25-27). Z napadeného rozhodnutí přitom nelze dovodit, že by krajský soud nezletilého v rámci provedených pohovorů jakkoliv nutil k souhlasu se střídavou péčí.
19. Lze tedy shrnout, že závěr krajského soudu o svěření nezletilého do asymetrické střídavé péče odpovídá výsledkům dokazování, respektive - byť je stěžovatel jiného názoru - neodporuje závěrům plynoucím z provedených znaleckých posudků ani vyslovenému přání nezletilého.
20. Ústavní soud současně a obdobně jako krajský soud apeluje na rodiče, aby se v samotném zájmu svého dítěte vynasnažili, aby syn rozpad jejich vztahu pocítil co nejméně. Je totiž primárně na rodičích, aby dbali nejlepšího zájmu dětí, kterým jistě je, jako absolutní minimum, absence přenášení vzájemných neshod a jejich důsledků na děti (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ).
21. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. května 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu