Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ARGEMON INVEST s. r.o. se sídlem Dr. Stejskala 113/2, 3070 01 České Budějovice, IČ: 28067592, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D. advokátem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. ledna 2011 č. j. 14 Co 393/2010-68 a proti výroku II usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2010 č. j. 273 EC 2722/2009-56, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, podaným dne 17. 6. 2009, domáhala proti žalovanému Z. N. (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 1 015,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalovaná částka představuje jízdné a přirážku k jízdnému uloženou žalovanému Dopravním podnikem města Brna, a. s., za tzv. černou jízdu vozidlem městské hromadné dopravy, uskutečněnou dne 28. 7. 2008. Tato pohledávka byla postoupena stěžovatelce.
Městský soud v Brně návrhu vyhověl a dne 1. 12. 2009 vydal elektronický platební rozkaz. Žalovaný proti platebnímu rozkazu podal včas odpor s tím, že pohledávku stěžovatelky již dne 3. 7. 2009 zaplatil.
Stěžovatelka vzala návrh zpět podáním ze dne 5. 4. 2010, proto Městský soud dne 4. 8. 2010 řízení zastavil (výrok I) a žalovanému uložil stěžovatelce zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 4 140,- Kč, splatnou v pravidelných měsíčních splátkách po Kč 500,- vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje dnem 20. 9. 2010 do zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok II) a stěžovatelce vrátil zaplacený soudní poplatek ve výši 300,- Kč (výrok III).
Městský soud v Brně při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle ustanovení § 150 o. s. ř. a přiznal stěžovatelce pouze polovinu náhrady nákladů řízení, která by jí jinak náležela.
Krajský soud v Brně k odvolání stěžovatelky změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že změnil počátek úhrady splátek (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ustanovení § 150 o. s. ř. je možné aplikovat jen ve zcela výjimečných případech, pokud soud shledá existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, což prý v projednávané věci nebylo splněno. Stěžovatelka namítá, že výše označené obecné soudy aplikovaly citované ustanovení ve skutkově obdobných věcech "zcela běžně a nepřiměřeně často", aniž by důvody pro takový postup vzhledem ke všem okolnostem předmětné věci byly řádně zvažovány, takže taková aplikace tzv. podústavního práva se prý jeví jako svévolná, obecně nenaplňující smysl a účel tohoto diskrečního oprávnění soudu.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je tvrzení stěžovatelky, že ve věci nebyly dány relevantní důvody pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za situace, v níž jí podaný žalobní návrh byl vzat zpět pro chování žalovaného a Městský soud v Brně zavázal žalovaného podle ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. k povinnosti nahradit stěžovatelce vzniklé náklady řízení.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné zákonnosti". Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn pouze v případě, že by shledal porušení některého základního práva nebo svobody.
K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění soudu, do nějž se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (rovněž např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008
sp. zn. III. ÚS 77/08
, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že jejich výklad v konkrétní věci spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Tento postup soudu je spojen s jeho úvahou, která vychází z jím posouzených kritérií a hledisek, přičemž jejich objektivní zpětné posouzení není možné, a to zejména proto, že význam v konkrétní věci zhodnocených hledisek, která soud pokládal za určující, může být zpětně hodnocen odlišně.
Dodržení zásad spravedlivého procesu, jehož údajného porušení se stěžovatelka v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně jde o skutečnosti, které s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí.
Odvolací soud považoval za relevantní pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. skutečnost, že procesní postoj stěžovatelky - žalobkyně v projednávané věci byl ve vztahu k požadovanému příslušenství z jistiny nesprávný, neboť ke zpětvzetí žaloby nedošlo pro chování žalovaného. Tato skutečnost však nebyla (jediným a hlavním) důvodem pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť šlo o částku podstatně nižší, než je jistina. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že přiznání plné náhrady nákladů řízení stěžovatelce by bylo ve vztahu k žalovanému nepřiměřenou tvrdostí.
Důvody, které obecné soudy shledaly pro aplikaci citovaného ustanovení § 150 o. s. ř., jsou podrobně, jasně a srozumitelně vysvětleny zejména v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, na které Ústavní soud jako na úplné a odpovídající platné judikatuře plně odkazuje.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2011
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu