Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Vladislavem Kutějem, advokátem, se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2024, č. j. 6 Tdo 856/2023-1288, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2023, č. j. 4 To 95/2023-1235, a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. prosince 2022, č. j. 3 T 102/2021-1180, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil třemi skutky. Zaprvé své manželce (poškozené) opakovaně vyhrožoval ublížením na zdraví a usmrcením, a to jak osobně, tak v elektronické komunikaci. Zadruhé v době, kdy již bylo proti němu vedeno trestní řízení pro první skutek, si zjistil heslo k e-mailové schránce poškozené a přihlásil se do ní. Konečně zatřetí se nejprve pokusil elektronicky přesvědčit poškozenou, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním, a poté jí vyhledal osobně a s klackem v ruce se pokusil ji a jejího známého (poškozeného) přesvědčit, aby vyšli ven a následně oba fyzicky napadl, pronásledoval je dovnitř a vyhrožoval jim opakováním útoku. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Zároveň mu soud uložil povinnost zdržet se nežádoucího navazování kontaktů s poškozenou. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud zejména na základě výpovědí poškozených (u prvního a třetího skutku), podpořených dalšími nepřímými důkazy (pořízenými nahrávkami, výpověďmi svědků atd.). Druhý skutek byl prokázán listinnými důkazy zachycujícími stěžovatelovo chování v internetovém prostoru.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Přitom se ztotožnil se všemi podstatnými závěry okresního soudu. V první řadě neshledal žádné pochybení v provedení důkazu přehráním soukromých nahrávek rozhovorů stěžovatele a poškozené. Tyto nahrávky nelze považovat za nepoužitelný důkaz, a to ani v případě jejich pořízení na popud policie. Intenzita zásahu soukromí stěžovatele nebyla nikterak vysoká a nahrávky nebyly nikde poté zveřejněny. K prokázání stěžovatelovy viny došlo podle krajského soudu nejen na základě výpovědi poškozené (jak nedůvodně namítal stěžovatel), nýbrž i souboru ostatních důkazů (např. výpovědí nepřímých svědků a znaleckého zkoumání duševního stavu poškozené). Podstatnou část výhružek prokazují pořízené nahrávky. Výpovědi poškozených jsou podporovány dalšími důkazy, na rozdíl od stěžovatelovy obhajoby, která je naopak v rozporu s provedenými důkazy.
4. Stěžovatel podal proti usnesení krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Soudy se řádně zabývaly nutností provádění dalších důkazů, přičemž důkazní návrhy s dostatečným odůvodněním zamítly (zejména výslech nezletilé dcery pro její nízký věk a hrozící psychickou újmu). Namítal-li stěžovatel, že obsah jeho konkrétních výhružek nebyl potvrzen žádným důkazem (ani výpovědí poškozené), lze mu dát částečně za pravdu. Nicméně jeho násilné a verbálně násilné chování bylo potvrzeno mnoha dalšími důkazy, a za takového stavu není částečně nepřesný popis skutku důvodem pro zrušení odsuzujících rozhodnutí. Dále se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů o procesní použitelnosti nahrávek pořízených poškozenou. V první řadě odmítl stěžovatelovu námitku, že by nahrávky byly důkazem osamoceným, neboť jsou naopak podpůrným důkazem k výpovědi poškozené. Zároveň nebylo prokázáno, že by se jednalo o policejní provokaci. Poškozené se od policie dostalo pouze psychologické pomoci a standardních informací o trestním řízení. K námitce, že odsouzení za druhý skutek je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelovo jednání představuje běžný způsob spáchání uvedeného trestného činu, nevykazující žádné znaky, které by významně snižovaly jeho společenskou škodlivost. V opačném směru lze naopak poukázat na to, že stěžovatel ke spáchání trestného činu zneužil internetové připojení v policejní budově a šlo o součást jeho dlouhodobé snahy kontrolovat život poškozené. Následně se stěžovatel pokusil o totéž jednání znovu, avšak nezdařilo se mu (nešlo tedy o ojedinělý incident).
5. Stěžovatel namítá, že skutkové závěry soudů jsou ve zřejmém rozporu s provedenými důkazy. V části týkající se údajného nebezpečného vyhrožování je celé odsouzení založeno pouze na výpovědi poškozené, v níž však obsah uvedených výhružek ani sama neuvedla. Údajný obsah výhružek tak není podložen žádným důkazem. Jde-li o třetí skutek, popis jednání nenaplňuje všechny znaky uvedených trestných činů. Pronesené věty nejsou výhružkou ve smyslu trestního zákoníku. Žádné předchozí napadení nebylo prokázáno.
6. Dále stěžovatel namítá, že závěr o vině je opřen o procesně nepoužitelný důkaz, který je navíc u daného skutku klíčový. Soudy však jeho nezákonnosti nevěnovaly pozornost. Pořízení nahrávek je podle stěžovatele nepřípustným zásahem do jeho soukromí. Z obsahu nahrávek je zřejmé, že poškozená stěžovatele k výhružkám provokuje, stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van Vondel proti Nizozemí. K zásahu došlo z iniciativy policejního orgánu. Vzhledem k tomu, že šlo o jediný důkaz, jde o situaci, kterou judikatura Nejvyššího soudu zapovídá.
7. Soudy bez dostatečného odůvodnění odmítly stěžovatelovy důkazní návrhy, které byly pro danou věc relevantní. Šlo zejména o výslech nezletilé dcery stěžovatele a poškozené, která měla být údajně přítomna útokům na poškozenou. Nešlo o důkaz nadbytečný, jak tvrdily orgány činné v trestním řízení, neboť mohl potvrdit či vyvrátit tvrzení obžaloby. Soudy odůvodnily nedostatečně rovněž nevyslechnutí dalších dvou navrhovaných svědků. Z postupu při hodnocení důkazů je podle stěžovatele zřejmá předpojatost okresního soudu.
8. Soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, nesprávně posoudily jednání spočívající v krátkodobém jednorázovém vstupu do stěžovatelčiny e-mailové schránky, které nemělo žádné negativní následky. Orgány činné v trestním řízení neuvedly žádnou skutečnost, která by reálně zvyšovala škodlivost takového jednání na úroveň trestného činu.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
12. Jelikož stěžovatel uplatnil zejména právě námitky výše uvedeného charakteru, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem. Jeho úkolem naopak není, aby důkazy znovu reprodukoval, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svou předchozí obhajobu, aniž by reflektoval obsáhlou argumentaci, jejímž prostřednictvím se s ní soudy vypořádaly. Ústavní soud proto může z větší části odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, aniž by považoval za nutné tyto závěry opakovat. To platí zejména v oblasti týkající se prokázání stěžovatelovy viny, kde nemůže Ústavní soud obecným soudům nic vytknout. Všechny soudy se hodnocením provedených důkazů obsáhle zabývaly (viz body 74 až 92 rozsudku okresního soudu, body 22 až 29 usnesení krajského soudu a body 26, 41 a 45 až 47 usnesení Nejvyššího soudu). Zároveň se soudy řádně zabývaly i ústavně relevantními námitkami zamítnutí důkazních návrhů (viz body 21 a 22 usnesení Nejvyššího soudu) a přesnosti popisu skutku (viz body 26 a 27 usnesení Nejvyššího soudu).
14. Zvlášť pečlivě se soudy věnovaly otázce procesní použitelnosti nahrávek pořízených poškozenou (viz body 53 až 56 rozsudku okresního soudu, bod 18 usnesení krajského soudu a zejména body 29 až 36 usnesení Nejvyššího soudu). Ani v tomto směru Ústavní soud závěry obecných soudů nezpochybňuje. Ke stěžovatelovým námitkám lze doplnit pouze to, že pořízení nahrávky jednání pachatele ze strany oběti domácího násilí a nebezpečného pronásledování nebo vyhrožování je právně chráněný a z viktimologického hlediska doporučovaný postup oběti (srov. např. Doporučení a praktické rady pro oběť nebezpečného pronásledování, dostupné na https://www.bkb.cz/pomoc-obetem/trestne-ciny/nebezpecne-pronasledovani/).
Opačný závěr neplyne ani ze stěžovatelem uváděné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou též nelze interpretovat tak, že by použitelnost obdobných nahrávek nebyla dovolena v situaci, kdy jde o jediný usvědčující důkaz. Právě v situaci, kdy oběť nemá jinou možnost ochrany a nelze o jednání pachatele shromáždit jiné důkazy, narůstá oprávněnost skrytého nahrávání trestného činnosti (v souladu s principem subsidiarity zásahů základních práv a svobod).
15. Soudy se řádně vypořádaly rovněž s námitkou porušení zásady subsidiarity trestní represe (viz body 40 a 41 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud nemůže nic vytknout úvaze, podle níž je i na dílčí stěžovatelův skutek třeba nahlížet v kontextu jeho celého trestného jednání (ve snaze kontrolovat a omezovat poškozenou) a postavení jako policisty.
16. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu