Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou, se sídlem Palackého náměstí 67, Slavkov u Brna, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 5 Tdo 4/2024-1682, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. září 2023 č. j. 14 To 159/2023-1644 a rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 3. března 2023 č. j. 2 T 45/2022-1603, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, Okresního státního zastupitelství ve Svitavách, Jany B., Ivety S., Eriky S. a Evy K. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejích příloh, se podává, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným dvěma samostatnými přečiny kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea první a druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), neboť okresní soud (dále jen "okresní soud") zohlednil, že stěžovatelova trestná činnost měla podobu dvou útoků, oddělených od sebe časovým odstupem. Za tuto trestnou činnost byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Dále byl stěžovateli rovněž uložen trest propadnutí věci, a to okresním soudem specifikovaných mobilních telefonů, notebooku a zápisníku. Stěžovateli za vinu kladená trestná činnost přitom - zjednodušeně řečeno - spočívala v tom, že na základě jím zveřejněných inzerátů se mu přihlásily čtyři dívky - poškozené (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice řízení), kterým stěžovatel zprostředkoval kontakt na klienty mající zájem o sexuální služby s tím, že vedlejší účastnice řízení za tuto službu stěžovateli předávaly 10 až 30 % odměny, kterou za poskytnuté sexuální služby od klientů získaly. Shodné trestné činnosti se měl stěžovatel dopustit podle obžaloby i vůči páté dívce, ale ve vztahu k ní byl obžaloby soudem nakonec zproštěn.
3. Následné odvolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") zamítnuto. Okresní soud podle krajského soudu provedl ve věci stěžovatele dostačující důkazy a takto jím provedené důkazy vyhodnotil v souladu s principy trestního řízení. Správná jsou podle krajského soudu i skutková zjištění okresního soudu, která mají oporu v provedeném dokazování. V rámci odůvodnění svého usnesení krajský soud zejména zdůraznil, že není důvodná v podstatě jediná námitka stěžovatele, směřující proti způsobu výslechu vedlejších účastnic řízení (poškozených) podle § 55 odst. 2 a § 209 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.
řád"). V dané souvislosti krajský soud považoval za podstatné, že to byl sám stěžovatel, kdo ještě před zahájením trestního stíhání své osoby dvěma vedlejším účastnicím řízení vyhrožoval s tím, že je nutil, aby orgánům činným v trestním řízení sdělovaly, že neposkytovaly sexuální služby, ale že se pouze nechaly fotografovat. K tomu stěžovatel dodával, že pokud takto vypovídat nebudou, něco se jim stane. Okresní soud před zahájením výslechu dostatečně ověřil totožnost vedlejších účastnic řízení. Technicky byla jejich výpověď přenášena tak, aby stěžovatel, jeho obhájce, státní zástupce i soud měli s vedlejšími účastnicemi řízení přímý sluchový kontakt a mohli na jejich výpovědi ihned reagovat, vznášet námitky, dotazy atp. Stěžovatel v rámci odvolání namítal, že se mu zdálo, že jedna z vedlejších účastnic řízení je pod vlivem omamné nebo psychotropní látky, k čemuž krajský soud uvedl, že nikdo jiný kromě stěžovatele takovou námitku nevznesl, byť by si toho musel všimnout i soud nebo státní zástupce.
Krajský soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel se původně minimálně k části jemu za vinu kladené trestné činnosti doznával. Navíc vina stěžovatele - vzdor jeho tvrzení - nevyplývá jen ze samotných výpovědí vedlejších účastnic řízení (poškozených), ale je prokazována též elektronickou komunikací mezi stěžovatelem a vedlejšími účastnicemi řízení, elektronickou komunikací mezi vedlejšími účastnicemi řízení navzájem, jakož i bezhotovostními převody finančních prostředků mezi bankovními účty vedlejších účastnic řízení a stěžovatelem (na této skutečnosti nic nemění ani okolnost, že část stěžovatelem získaných finančních prostředků mu byla poskytnuta na účet jeho příbuzných a známých, respektive prostřednictvím poukázek).
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto, neboť jím vznášené dovolací námitky neodpovídaly stěžovatelem uplatňovanému ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. I podle Nejvyššího soudu okresní soud přijal ve smyslu § 209 tr. řádu vhodná opatření k ochraně vedlejších účastnic řízení, a to vzhledem k předmětu trestního řízení i osobním vlastnostem stěžovatele jako obviněného. Stěžovatel vedlejším účastnicím řízení vyhrožoval, uváděl, "že se jim něco stane", pokud budou vypovídat pravdivě.
Výpovědi vedlejších účastnic řízení zcela korespondovaly i s ostatními v řízení provedenými důkazy. Pokud okresní soud ochranu vedlejších účastnic řízení naplnil tím, že vypovídaly prostřednictvím zařízení přímo přenášejícího jejich hlas, pak tímto živým zvukovým přenosem šetřil práva stěžovatele jako obviněného více, než pokud by například přistoupil ke stěžovatelovu vykázání z jednací síně po dobu výslechu vedlejších účastnic řízení, jak stěžovatel později v rámci opravných prostředků uváděl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na tvrzení, že vedlejším účastnicím řízení zprostředkovával jen fotografování, které sice mohlo být erotického charakteru, avšak rozhodně nezprostředkovával poskytování sexuálních služeb. Zásadně také vůbec neměl vliv na to, jak setkání vedlejších účastnic řízení s jejich klienty reálně probíhalo. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že svědecké výpovědi vedlejších účastnic řízení byly realizovány toliko prostřednictvím zvukového zařízení. Uvádí, že výpovědi vedlejších účastnic řízení byly v podstatě jediným důkazem, který ho měl usvědčovat z jemu za vinu kladené trestné činnosti. Žádné jiné důkazy naopak v daném případě o jeho eventuální trestné činnosti nic nevypovídají. O to více byl výslech vedlejších účastnic řízení prostřednictvím zvukového zařízení nepřiměřený, neboť k takové ochraně svědkyň vůbec nebyl důvod. Soud má ostatně podle názoru stěžovatele důkazy čerpat z důkazního pramene, který je nejblíže zjišťované skutečnosti. Důvody, proč okresní soud přistoupil k takto vedenému výslechu vedlejších účastnic řízení, zůstávají podle stěžovatele nejasnými. Vzhledem k důkazní hodnotě výpovědí vedlejších účastnic řízení (poškozených) měl být jejich výslech realizován přímo [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu nález ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1860/16 (N 208/83 SbNU 299); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz], aby během hlavního líčení mohli všichni jeho účastníci vnímat například jejich mimiku. Stěžovateli bylo uvedeným způsobem rovněž znemožněno, aby si zkontroloval totožnost uvedených svědkyň. Smyslem veřejného projednání věci [i s odkazem na nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 291/03 (N 115/41 SbNU 427)] tedy je, aby při výslechu byla prověřena nejen pravdivost tvrzení vypovídající osoby, ale také i její věrohodnost. Tyto principy přitom podle stěžovatele v jeho věci nebyly dostatečně zohledněny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle Ústavního soudu nedošlo.
8. V prvé řadě je nutno konstatovat, že stěžovatel se v rámci své stížnostní argumentace poněkud míjí s podstatou napadených rozhodnutí. Ta jednoznačně vycházejí z toho, že stěžovatel dokonce ještě před zahájením trestního stíhání své osoby vedlejší účastnice řízení (poškozené) zastrašoval. Obecné soudy také jasně vysvětlily, že stěžovatel od začátku věděl, že vedlejším účastnicím řízení zprostředkovává kontakt s klienty, kteří mají zájem o sexuální služby - neobstojí tedy tvrzení, že stěžovatel vedlejším účastnicím zprostředkovával fotografování.
9. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že výpovědi vedlejších účastnic řízení zdaleka nebyly jediným důkazem, na základě něhož byl stěžovatel uznán vinným ze shora popsané trestné činnosti. Soudy měly k dispozici a své závěry o povaze jednání stěžovatele založily například na elektronické komunikaci mezi stěžovatelem a poškozenými (vedlejšími účastnicemi řízení), respektive mezi vedlejšími účastnicemi řízení navzájem. Jejich výpovědi navíc zcela zapadají do rámce ostatních důkazů. Obecné soudy rovněž v této souvislosti přihlédly k tomu, že stěžovatel se na začátku trestního řízení k trestné činnosti doznal.
10. Nepřiléhavé jsou rovněž podle Ústavního soudu stěžovatelovy odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu; obecné soudy - právě s ohledem na princip proporcionality ochrany práv vedlejších účastnic řízení na straně jedné a práv stěžovatele a jeho obhajoby na straně druhé - realizovaly výslech poškozených prostřednictvím zvukového zařízení, které umožnilo bezprostřední kontakt mimo jiné mezi stěžovatelem a poškozenými. Stěžovatelovu věc tak nelze srovnávat s nálezem sp. zn. I. ÚS 1860/16 , v němž byly pouze čteny výpovědi tehdejších svědků, neboť soudu se nepodařilo je předvolat. Jak již bylo zmíněno, v napadených rozhodnutích je popsáno, proč v nyní posuzovaném případě existovala reálná obava ohrožující důvěryhodnost výpovědí vedlejších účastnic řízení, budou-li vypovídat v přítomnosti stěžovatele. S ohledem na právě uvedené rovněž nemůže obstát stěžovatelův odkaz na - nadto zamítavý - nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. III. ÚS 210/98
(N 33/13 SbNU 241), neboť v nyní posuzovaném řízení se obecné soudy zjevně proporcionalitou mezi právy stěžovatele a právy vedlejších účastnic řízení zabývaly, a daný vztah podle Ústavního soudu vyřešily zcela ústavně konformním způsobem. Soudy byly konfrontovány ze zcela reálným ohrožením vedlejších účastnic řízení ze strany stěžovatele; nešlo tedy jen o nějakou hypotetickou obavu - neobstojí proto ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 291/03
.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu