Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Kooperativy pojišťovny, a. s. se sídlem Templová 5, Praha 1, IČ: 47116617, zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 16, Brno, proti výroku pod body II a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2010 č. j. 15 Co 307/2009-290, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje průběh a výsledek pravomocně skončeného řízení a uvádí, že v projednávané věci vyvolal spor žalobce, přičemž žalovaná a stěžovatelka, jako vedlejší účastnice na straně žalované, „se musely nedůvodné žalobě bránit“. V souvislosti s bráněním jejích práv jí vznikly v řízení značné náklady, které však odvolací soud stěžovatelce nepřiznal, přičemž změnu rozhodnutí ohledně nákladů řízení opřel o ustanovení § 150 o. s. ř. Odůvodnění, které v tomto případě odvolací soud založil na výsledku pravomocného rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 327/1995, je podle názoru stěžovatelky nedostačující a „nemístné“. Důvod, založený na rozdílném právním posouzení věci ze strany obecných soudů, prý nelze podřadit pod pojem „důvody hodné zvláštního zřetele“, a to ani s přihlédnutím k judikatuře Ústavního soudu, která se týká této problematiky. Stěžovatelce ze strany odvolacího soudu údajně nebyl vytvořen prostor k tomu, aby se ke zvažovanému uplatnění moderačního práva vyjádřila, jak vyplývá z práva na spravedlivý proces.
Žalobci bylo uloženo zaplatit oběma účastníkům řízení ve výroku pod body III a IV uvedené částky na náhradu nákladů řízení.
Důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. ohledně nároku pod bodem I výroku byla překážka rei iudicatae, ohledně výroku pod bodem II byla důvodem zamítnutí žaloby její nedůvodnost.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV tak, že žalované a stěžovatelce se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II) a nebylo jim přiznáno ani právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud v případě náhrady nákladů řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř.
Především je třeba zdůraznit, že Ústavní soud při posouzení rozhodování soudů o nákladech řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo současně zasaženo i jiné základní právo (např. rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 145/06
,
,
II. ÚS 259/08
, a řada dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz).
O takový výjimečný případ se však v projednávané věci nejedná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na závěry Ústavního soudu uvedené v jeho nálezu ze dne 31. 10. 2007
sp. zn. III. ÚS 1378/07
a zdůrazňuje, že v rozporu s jeho závěry, „aby v případě, že existuje možnost, že soudem bude aplikováno ustanovení § 150 o. s. ř., měl účastník řízení možnost účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v této otázce, s nimiž by se soud musel v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádat“, jí byla tato možnost ze strany odvolacího soudu upřena.
V této souvislosti je nutné zdůraznit, že nelze pochybovat o tom, že stěžovatelka o možnosti aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. v odvolacím řízení byla informována, neboť žalobce ve svém odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2009 č. j. 14 C 225/2008-254 ohledně náhrady nákladů řízení navrhl aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Protože bylo povinností odvolacího soudu nejen se vypořádat s odvolacími námitkami, ale i s návrhem žalobce, aby v projednávané věci byla zkoumána existence důvodů hodných zvláštního zřetele při rozhodování o náhradě nákladů řízení, měla stěžovatelka bezpochyby procesní příležitost i prostor k tomu, aby se k případnému uplatnění moderačního práva vyjádřila. Pokud tak neučinila, nelze toto opomenutí napravovat až v rámci řízení o ústavní stížnosti.
K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008
sp. zn. III. ÚS 77/08
). Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že se jedná o výklad v konkrétní věci rozhodných důvodů, který spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Tento postup soudu je spojen s jeho úvahou, která vychází z jím posouzených konkrétních kritérií a hledisek.
Zásada spravedlivého procesu, jejíhož údajného porušení se stěžovatelka v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí. Odvolací soud považoval za relevantní pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. skutečnost, že procesní postoj žalobce v projednávané věci ovlivnilo pravomocné rozhodnutí, které bylo vydáno ve věci sp. zn. 17 C 327/1995, takže se mohl důvodně domnívat, že při posouzení otázky platnosti pracovní smlouvy i v projednávané věci dospěje soud ke shodnému závěru.
Tato úvaha odvolacího soudu je jasná a logická; vychází přitom z odůvodnění soudu prvního stupně i z konkrétních okolností charakterizujících projednávanou věc. Se stěžovatelkou lze souhlasit pouze v tom, že odůvodnění tohoto závěru není zcela „vyčerpávající“, je poměrně stručné. To však neznamená, že pouze tento nedostatek odůvodnění výroku o náhradě nákladů při zachování ostatních požadavků ústavnosti by bylo možno pokládat za dostatečný důvod pro kasační zásah Ústavního soudu ve vztahu k napadenému výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Žádné extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu