Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. května 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Š. M. a B) Ing.
I. M., bez právního zastoupení, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2011 č. j. 3 Ads 150/2010-242, jakož i proti předcházejícím rozhodnutím, spojené s návrhem na zrušení ust. § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a dále ust. § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud "označil za nezákonná a protiústavní": rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2011 č. j. 3 Ads 150/2010-242, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010 č. j. 1 Ad 15/2010-202, výzvu Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011 č. j. 1 Ad 15/2010-253, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. září 2008 č. j. 38 Cad 22/2008-10, výzvu Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2008 č. j. 1 Cad 123/2008-15, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5.
srpna 2009 č. j. 1 Cad 123/2008-88, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. února 2010 č. j. 3 Ads 116/2009-137, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2010 č. j. 1 Ad 15/2010-161 a dále uložení povinnosti Městským soudem v Praze ze dne 18. srpna 2010 č. j. 1 Ad 15/2010-186. Spolu s ústavní stížností stěžovatelé podali návrh na zrušení ust. § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a dále ust. § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud jejich věc projednal přednostně, neboť v meritu věci se jedná o sociální záležitost.
Dne 17. dubna 2011 bylo Ústavnímu soudu doručeno další podání navrhovatelů, doplněné dále podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 13. května 2011, kterým ovšem vady původního podání odstraněny nebyly. V uvedeném podání navrhovatelé Ústavní soud požádali, aby jim upřesnil, jaké vady podání mají odstranit a současně aby jim prodloužil lhůtu k odstranění vad podání. Ve svém podání stěžovatelé mimo jiné vyjádřili nesouhlas s podmínkou povinného právního zastoupení stanovenou zákonem o Ústavním soudu. Výzvu Ústavního soudu ve vztahu k povinnému právnímu zastoupení v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé považují s ohledem na jejich návrh na zrušení ust.
§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za "zcela zcestnou". V příloze k tomuto podání stěžovatelé požádali, aby Ústavní soud upustil od požadavku povinného právního zastoupení, neboť ho považují za protiústavní. Z obsahu ústavní stížnosti i z výše uvedeného podání stěžovatelů je zřejmé, že stěžovatelé odmítají zákonný požadavek povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem akceptovat.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a výše uvedené podání stěžovatelů Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby výzvu k odstranění vad podání dále konkretizoval a lhůtu k odstranění vad podání stěžovatelům dále prodlužoval.
O existenci zákonné podmínky povinného právního zastoupení ostatně byli stěžovatelé seznámeni již v souvislosti s podáváním jejich předchozích ústavních stížností. Ústavní soud poukazuje na to, že v poslední době se zabýval dalšími dvěma ústavními stížnostmi týchž stěžovatelů, resp. samotné stěžovatelky, vedenými pod sp. zn. I. ÚS 2074/10 a sp. zn. II. ÚS 1097/11 , ze kterých rovněž vyplynulo, že odmítají akceptovat zákonný požadavek povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Obě ústavní stížnosti byly Ústavním soudem podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro neodstranění vad podání odmítnuty. Dle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se návrh usnesením odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Společně s ústavní stížností podali navrhovatelé návrh na zrušení ust. § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního a dále ust. § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z ust. § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95 ).
V rámci podané ústavní stížnosti stěžovatelé požádali, aby Ústavní soud jejich věc, které se ústavní stížnost týká, byla projednána přednostně ve smyslu ust. § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud, aniž by v tomto směru přijal příslušné usnesení, od samého počátku postupoval v řízení před ním tak, aby věc stěžovatelů byla projednána co nejrychleji.
Protože navrhovatelé vady svého podání odmítli odstranit, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, aniž dále zkoumal, zda Ing. Igor Měšťánek je osobou k podání předmětné ústavní stížnosti oprávněnou. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2011
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu