Pojem náhradní byt z ústavněprávního hlediska
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. února 1995 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K. J.K. Ing. M. K.,Ing. R. K., Ing. L.K. a Ing. M. K. o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94 t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně, ze dne 17. ledna 1994, č. j. 26 E 1151/93-16. Uvedeným usnesením byl zamítnut návrh na provedení výkonu rozhodnutí, nařízeného usnesením Městského soudu v Brně, ze dne 5. srpna 1993, č. j. 26 E 1151/93-10, a to vyklizením bytu , obývaného vedlejšími účastníky, do náhradního bytu . Ve svém usnesení, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, Krajský soud v Brně konstatoval, že náhradní byt, zajištěný navrhovateli pro vedlejší účastníky, nesplňuje podmínky přiměřeného náhradního bytu podle § 712 odst. 2 obč. zák., ve znění před účinností novely obč. zák. č. 267/1994 Sb. Podle názoru Krajského soudu v Brně za přiměřený náhradní byt je minimálně nutno považovat takový byt, který jednak dle svého vybavení a velikosti umožňuje lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, a navíc je zásadně stejný co do podlahové plochy, vybavení, kvality a je v téže obci jako byt vyklízený.
Ačkoli soud uznává, že pojem "zásadně" je nutno vykládat tak, že se nejedná o absolutní totožnost a lze připustit, aby jako přiměřený náhradní byt byl považován i byt s nižší podlahovou plochou a nižším rozsahem vybavení, není však možno jej vykládat extenzivně ve prospěch vlastníka. Za takový nepřípustně extenzivní výklad soud považuje např. výklad, opomíjející některý ze zákonem stanovených ukazatelů v případě, kdy s ohledem na místní podmínky je v určité lokalitě obtížné najít takový byt, který by splňoval všechna shora uvedená kritéria.
Krajský soud v Brně při interpretaci § 712 odst. 2 obč. zák. vycházel dále z jeho srovnání s ustanovením § 711 odst. 1 obč. zák., přičemž poukázal na skutečnost, že intenzita ochrany nájemce je odstupňována charakterem bytové náhrady. Z uvedeného konstatování dovodil závěr, podle kterého není možno vůči těm, kteří požívají maximálního stupně ochrany svých práv, použít výkladu, který by toto jejich právo oslabil. Stěžovatelé v ústavní stížnosti proti závěrům, obsaženým v usnesení Krajského soudu v Brně, namítají skutečnost, podle níž nabízený náhradní byt lze považovat za jeden z největších, jaké nabídnout lze.
Namítají dále naprostou nemožnost zajištění takového přiměřeného náhradního bytu, zejména pokud jde o podlahovou plochu, jaký požaduje krajský soud v napadeném rozhodnutí, což ve svých důsledcích znamená, podle názoru stěžovatelů, nemožnost naplnění § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Konečně, jelikož nabízený byt je bytem užívaným stěžovateli jako lidsky důstojné ubytování, namítají nerovnost, když jako takový nebyl považován ve vztahu k vedlejším účastníkům. V postupu Krajského soudu v Brně z uvedených důvodů spatřují stěžovatelé porušení čl.
11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud České republiky si k posuzované věci od Městského soudu v Brně vyžádal spisy, sp. zn.
26 E 1151/93 a 44
C 267/92, a současně od Krajského soudu v Brně si vyžádal k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. vyjádření. Ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. února 1995 poukázala předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně na skutečnost, že v daném případě dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého, ani při variabilitě prvků - kritérií přiměřenosti, vyjádřené slovem "zásadně", nebylo splněno jedno z kritérií, a to kritérium zásadní totožnosti podlahové plochy nabízeného bytu a bytu vyklízeného.
Z hlediska ústavního se ve vyjádření konstatuje, že za jedno z ústavně možných omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) nutno považovat i ustanovení § 712 obč. zák. K ústavní stížnosti dne 9. února 1995 podali písemné vyjádření vedlejší účastníci. Ztotožnili se v něm s interpretací § 712 obč. zák., jak ji podal ve svém rozhodnutí Krajský soud v Brně, přičemž zdůraznili skutečnost, že ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. není sankčním výpovědním důvodem, a tudíž nejsou v dané věci důvody k poskytnutí jiné, než rovnocenné bytové náhrady.
V průběhu řízení před Ústavním soudem České republiky došlo k novelizaci § 712 obč. zák. (zákonem č. 267/1994 Sb.), tudíž k novelizaci toho zákonného ustanovení, uplatněním kterého došlo ke skutečnosti, jež založila důvod ústavní stížnosti. Ústavní soud byl nucen proto v první řadě zodpovědět otázku, zdali je jeho úkolem posuzovat ústavnost napadeného rozhodnutí z hlediska právního stavu v době rozhodování krajského soudu anebo v čase rozhodování Ústavního soudu.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat, jestliže stěžovatel tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno jeho základní právo anebo svoboda. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že úkolem Ústavního soudu je posoudit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci z pohledu platných právních předpisů, na základě kterých bylo rozhodováno, a nikoli, jestliže v době řízení před Ústavním soudem došlo k jejich změně, na základě právních předpisů novelizovaných. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (
,
).
Rovněž z této skutečnosti vyplývá, že v řízení o ústavních stížnostech je jeho úkolem posoudit ústavnost zásahu orgánu veřejné moci a ne rozhodovat ve věci samotné. Je tudíž povinen takovýto zásah posuzovat v kontextu tehdy platných právních předpisů.
Při posuzování ústavnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Brně proto Ústavní soud vycházel z právního stavu, platného v době jeho přijetí a nikoli z právního stavu v době rozhodování Ústavním soudem (tj. nepřihlížel k novele obč. zák. č. 267/1994 Sb., která novým způsobem upravila oblast poskytování bytových náhrad).
II/b
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci se skládá z několika komponentů. Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). V dané věci je v důsledku novely tohoto ustanovení takovéto posouzení irelevantní a je smysluplné pouze v souvislosti s komponentem druhým, tj. posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. Dalšími komponenty jsou hodnocení samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných procesních práv.
Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva. Čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod přitom zákonodárci i orgánům, aplikujícím právo, určuje rámec takového omezení: při používání (a tedy tím víc při stanovování) ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
Za zákonné ustanovení, omezující vlastnické právo, nutno považovat i ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák. (jedná se o omezení práva na vyklizení bytu v případě platné výpovědi, dané s přivolením soudu, přičemž toto omezení spočívá v povinnosti zajistit bytovou náhradu). Citované ustanovení občanského zákona (ve znění před novelou č. 267/1994 Sb.) vymezovalo přiměřený náhradní byt těmito znaky: a) zásadní rovnocenností jeho podlahové plochy, kvality a vybavenosti, jakou má byt vyklizovaný, a to podle místních podmínek, jakož i jeho umístěním v téže obci, b) umožněním lidsky důstojného ubytování nájemce a členů jeho domácnosti, a to vybavením a velikostí náhradního bytu.
Ve své interpretaci citovaného ustanovení obč. zák. Krajský soud v Brně odmítl "extenzivní výklad" pojmu "zásadní" rovnocennosti přiměřeného náhradního a vyklizovaného bytu. Dospěl tím k závěru, podle kterého jestliže je v místních podmínkách "obtížné" nebo nemožné takovýto přiměřený náhradní byt zajistit, pak je vyloučeno uplatnění vlastníkova práva dát výpověď (v dané věci podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.). Tato interpretace § 712 odst. 2 obč. zák. vedla k eliminaci vlastníkova dispozičního práva (jehož součástí je i možnost výpovědi), a tudíž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně garantovaných základních práv.
Vedla tím k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Pojmy "zásadní rovnocennost" a "místní podmínky" nutno v obsahu citovaného ustanovení obč. zák. interpretovat v souladu s ústavními zákony v tom smyslu, že kladou na pronajímatele (vlastníka) povinnost zajistit takovou bytovou náhradu, která nutně splňuje znak druhý zákonného vymezení přiměřeného náhradního bytu, a zakládají dále pronajímateli povinnost vyvinout všechno úsilí, které lze od něj rozumně vyžadovat, aby zajistil náhradní byt, který se podle místních podmínek, podle všech v zákoně uvedených parametrů, aproximativně nejvíc blíží vyklizovanému bytu.
Interpretace § 712 odst. 2 obč. zák., rozporná v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, pak v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně vedla k aplikaci citovaného ustanovení obč. zák., porušující čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Z uvedeného důvodu Ústavní soud České republiky usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 22. dubna 1994, sp. zn. 16 Co 126/94, zrušil.
P o u č e n í :
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 16. února 1995