Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2018 č. j. 14 Co 237/2018-180 a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. března 2018 č. j. 0 P 448/2016-154, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, jako účastníků řízení, a N. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3, čl. 9 odst. 2, čl. 12 a čl. 19 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 10. 2015 č. j. 38 Nc 57/2015-42 byla nezletilá dcera stěžovatele a vedlejší účastnice svěřena do péče vedlejší účastnice a stěžovateli byla počínaje dnem 1. 7. 2015 stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 2 000 Kč měsíčně.
3. Stěžovatel se návrhem doručeným okresnímu soudu dne 13. 12. 2016 domáhal změny úpravy péče o nezletilou a výživného, přičemž navrhl střídavou péči. V průběhu řízení bylo zahájeno též řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilou.
4. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče rodičů a stanovení výživného zamítnut (výrok I.), řízení o úpravu styku bylo zastaveno (výrok II.) a výrokem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o výchovném prostředí u nezletilé ani pro soudní úpravu styku.
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. je změnil tak, že se řízení o úpravu styku stěžovatele s nezletilou nezastavuje. Krajský soud po doplnění dokazování stejně jako okresní soud neshledal, že by od poslední úpravy došlo k takové závažné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu péče o nezletilou. Nesouhlasil s ním však v tom, že je možné zastavit řízení o úpravě styku, neboť z obsahu celého řízení vyvodil, že stěžovatel má o rozsahu styku jiné představy než vedlejší účastnice.
6. Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na zjišťování názoru a postoje nezletilé, i když jde v této věci především o její zájmy. Odkazuje přitom na § 867 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zákoník"). Nesouhlasí ani s jejich závěrem, že nenastala zásadní změna poměrů na straně účastníků, ani s názorem, že stěžovatel není vůči vedlejší účastnici pozitivně nastaven, a že zpochybňuje její péči, neboť dle jeho přesvědčení oba rodiče u jednání jasně prohlásili, že se na záležitostech nezletilé shodnou a komunikují spolu. Má za to, že u něj i u nezletilé jsou splněny veškeré zákonné i judikaturou stanovené požadavky pro střídavou péči.
7. Podle názoru stěžovatele krajský soud porušil právo na soudní ochranu i tím, že meritorně rozhodl, že se řízení o úpravu styku nezastavuje, i když měl tento výrok zrušit a věc vrátit okresnímu soudu k novému projednání.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem nehodnotí důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů nepředjímá rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu své rozhodnutí opřely.
10. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž znamená přesah do ústavní roviny, neboť zákonnou úpravou jsou právě ústavní práva konkretizována [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09
(N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10
(N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)].
11. Předmětem řízení před okresním soudem byl návrh stěžovatele na změnu úpravy péče o nezletilou, který podal necelých čtrnáct měsíců po rozhodnutí tohoto soudu ve věci. Okresní soud návrh na změnu péče zamítl, neboť neshledal, že by od poslední úpravy došlo k nějaké zásadní změně poměrů. Právě proti zamítavému výroku, potvrzenému rozhodnutím krajského soudu, stěžovatel brojí ústavní stížností. Ve svých námitkách však pomíjí, že soudy neřešily úpravu péče o nezletilou, neboť o té bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 15.
10. 2015 č. j. 38 Nc 57/2015-42, ale zabývaly se tím, zda po vydání uvedeného rozhodnutí nastaly takové okolnosti, které by odůvodňovaly jeho změnu tak, jak předpokládá úprava v § 909 obč. zákoníku. Musí přitom jít o výraznou změnu zásadního rázu, která nastala ve skutečnostech tvořících skutkový podklad předchozího rozhodnutí, pro kterou dosavadní úprava nadále nezajišťuje nejpříznivější podmínky pro zdárný vývoj nezletilého dítěte. Objektivně však soudy nezjistily žádné skutečnosti, které by prokazovaly jakékoliv nedostatky v péči vedlejší účastnice a v dosavadním výchovném prostředí.
Žádné takové okolnosti ostatně stěžovatel ani netvrdí, neboť pouze poukazuje na to, že je diskriminován neumožněním střídavé péče.
12. Z obsahu napadených rozsudků je zřejmé, že oba soudy nezpochybnily, že stěžovatel dokáže péči o nezletilou zajistit řádně, že i nezletilá má k němu pěkný vztah, a že vedlejší účastnice mu umožňuje široký styk. Jak však případně upozornil krajský soud, střídavá péče předpokládá takovou úroveň komunikace mezi rodiči, která umožňuje shodu alespoň v základních záležitostech. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, stěžovatel a vedlejší účastnice nejsou schopni se na některých zásadních záležitostech ohledně nezletilé dohodnout, byť stěžovatel tvrdí opak.
V zájmu nezletilé zajisté není, aby navštěvovala dvě předškolní zařízení (stěžovatel nezletilou vodí v době, kdy je realizován styk s ní a kdy by se jí měl plně věnovat, do mateřské školy v místě svého bydliště, a to přes výslovný nesouhlas vedlejší účastnice), či aby měla dva dětské lékaře (o což se stěžovatel dle zjištění soudu také zajímal). Odkázal-li krajský soud i na to, že stěžovatel pracuje na střídavé směny, i tato skutečnost je pro realizaci pravidelného střídavého styku zásadní překážkou.
Tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že je připraven pracovat pouze na ranní směny s volnými víkendy, toto uváděl již v průběhu soudního řízení, přičemž ani ke dni rozhodování odvolacího soudu takovou změnu neučinil. Krajský soud ho pak v rozsudku případně upozornil na to, že pro rozhodování soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku, nikoliv situace, která může (ale i nemusí) nastat v budoucnu (viz § 154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
13. Svěření dítěte do střídavé péče ani za situace, kdy oba rodiče naplňují výchovná kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy "automatickým" řešením, neboť soudy jsou povinny vzít v úvahu i všechny další relevantní skutečnosti, jež s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče. Oba soudy tedy nepochybily, shledaly-li vzhledem ke konkrétním okolnostem posuzované věci, že dosavadní úprava péče o nezletilou s přihlédnutím k fakticky realizovanému širokému styku stěžovatele s ní, kdy na základě dohody rodičů nezletilá pobývá vždy šest dnů u vedlejší účastnice a čtyři dny u stěžovatele v závislosti na jeho pracovních směnách, odpovídá nejlepšímu zájmu nezletilé v jejím předškolním věku a neodporuje ani zájmům stěžovatele, který se tímto způsobem může dostatečně podílet na její výchově.
Protože stěžovatel neměl v době rozhodování soudů pro pravidelnou střídavou péči vytvořeny pracovní podmínky, bylo by nadbytečné, aby soudy opatřovaly za účelem vhodnosti střídavé péče znalecký posudek z odvětví psychologie, nebo aby samy zjišťovaly přání nezletilé jejím osobním výslechem. Relevantní je, že vedlejší účastnice stěžovateli umožňuje široký styk s nezletilou vždy v celé době jeho pracovního volna, což stěžovatel ani nepopírá.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nemůže námitkám stěžovatele vůči řádně odůvodněným závěrům soudů obou stupňů přisvědčit. Považuje však za vhodné připomenout, že napadená rozhodnutí nemají povahu rozhodnutí "absolutně" konečných a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá z § 909 obč. zákoníku.
15. Ohrazuje-li se stěžovatel vůči postupu krajského soudu, který rozhodl, že se řízení o úpravě stěžovatelova styku s nezletilou nezastavuje, a vyslovuje-li přesvědčení, že v tomto rozsahu mělo být rozhodnutí okresního soudu zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení, Ústavní soud odkazuje na důvody, kterými krajský soud svůj procesní postup odůvodnil, aniž by považoval za nutné se k němu jakkoli vyjadřovat. Relevantní je, že jde o kasační rozhodnutí obsahující závazný pokyn krajského soudu k dalšímu postupu okresního soudu při dokazování možností realizace styku a o jeho následné úpravě podle § 891 odst. 1 obč. zákoníku.
16. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavní práva zaručená Listinou, nebo jeho práva upravená Úmluvou a Úmluvou o právech dítěte. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu