Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou, sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. dubna 2021 č. j. 4 Afs 51/2021-31, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vyjádřit se k projednávané věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatelka zdůrazňuje, že Nejvyšší správní soud nedostál své povinnosti poskytnout ochranu jejím základním právům, jak mu ukládá čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka (v řízení před správními soudy vystupující v pozici žalobkyně) se obrátila na Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "městský úřad"), jako stavební úřad, se žádostí o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů. Městský úřad usnesením ze dne 26. 8. 2019 řízení o žádosti stěžovatelky přerušil do doby rozhodnutí soudu v jiné související věci. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") posléze toto usnesení městského úřadu o přerušení řízení zrušil a řízení zastavil.
3. Předmětem řízení před správními soudy pak byla žaloba stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 2. 2021 č. j. 22 A 38/2020-31 napadené správní rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc vrátil krajskému úřadu k dalšímu řízení. Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost krajský úřad, o níž Nejvyšší správní soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 7. 4. 2021 č. j. 4 Afs 51/2021-31 tak, že rozsudek krajského soudu zrušil (výrok I.), žalobu stěžovatelky odmítl (výrok II.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V řešené věci šlo o posouzení, zda krajský úřad svým rozhodnutím skutečně zastavil řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování listin ze správních spisů. Nejvyšší správní soud vyšel z právního názoru, podle něhož řízení o odvolání proti rozhodnutím o přerušení řízení je jakýmsi "vloženým řízením", a může v něm tedy být rozhodováno pouze o napadeném procesním rozhodnutí, příp. osudu tohoto dílčího vloženého řízení. Svůj právní názor opřel jednak o výklad § 90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, logiku správního řízení i vlastní prejudikaturu. Dospěl k závěru, že zastavení řízení se týkalo toliko "mezitímního" řízení, v němž bylo vydáno usnesení o přerušení řízení, přičemž samotné řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení správních poplatků nebylo rozhodnutí krajského úřadu dotčeno. Krajský soud však pochybil, když rozhodnutí krajského úřadu zrušil, neboť žalobu měl odmítnout podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s § 70 písm. c) s. ř. s., což Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím napravil.
4. Stěžovatelka s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu nesouhlasí, přičemž má za to, že pro městský úřad je závazný výrok, podle něhož je řízení zastaveno, což se negativně projevuje v její právní sféře (stěžovatelka zjevně míní řízení "hlavní", tj. řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů). Stěžovatelka je podle svého názoru v důsledku zastavení řízení a s ohledem na závaznost výroku krajského úřadu rovněž zbavena možnosti bránit se proti nečinnosti městského úřadu.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud předně připomíná, že obsahově téměř shodnou ústavní stížností téže stěžovatelky, v níž se řeší stejný (v podstatě pouze procesní) problém, se zabýval ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1159/21 , přičemž ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl. Není důvod se od uvedeného rozhodnutí jakkoliv odchylovat i v této věci a proto postačí na ni odkázat, resp. pouze stručně zopakovat nosné důvody. V prvé řadě nelze přehlédnout, že rozhodnutím krajského úřadu nebylo zastaveno samotné řízení o žádosti stěžovatelky o vrácení poplatků za kopírování písemností ze správních spisů, nýbrž pouze ono "vložené" řízení o přerušení řízení.
Tento ne zcela intuitivní závěr je důsledkem koncepce správního řádu, resp. jeho § 90 odst. 1 písm. a) a plyne i z prejudikatury Nejvyššího správního soudu, která je v napadeném rozsudku citována. Proto též Nejvyšší správní soud žalobu proti napadenému správnímu rozhodnutí odmítl s poukazem na ustanovení § 70 písm. c) s. ř. s., podle něhož jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení před správním orgánem (tj. zde přerušení řízení, resp. rozhodnutí o odvolání proti tomuto přerušení).
Řízení o žádosti stěžovatelky, jež bylo rozhodnutím správního orgánu prvního stupně přerušeno, tak v důsledku pozdějších správních i soudních rozhodnutí není ani přerušeno, ani zastaveno, nýbrž dále běží. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu tedy nejenže negativně nezasáhl do právní sféry stěžovatelky, nýbrž v jeho důsledku byla nastolena situace, o kterou stěžovatelka usilovala. Jelikož řízení před městským úřadem dále běží, městský úřad je povinen o žádosti rozhodnout a stěžovatelce jsou otevřeny veškeré cesty procesní obrany, včetně ochrany proti nečinnosti.
8. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před Nejvyšším správním soudem bylo spravedlivé a že napadené rozhodnutí je opřeno o přesvědčivý a racionální výklad práva. Lze je tudíž považovat za ústavně konformní.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. července 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu