Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele N. N., advokáta, proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 838/2023 - 7 ze dne 27. 2. 2023, rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 č. j. 1 ZN 2245/2022-22 ze dne 27. 1. 2023 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení, č. j. KRPA-352300-4/ČJ-2022-000042 ze dne 12. 12. 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel podal dne 31. 10. 2022 trestní oznámení, ve kterém uvedl, že M. N. zveřejnila dne 28. 10. 2022 na sociální síti Twitter příspěvek následujícího znění: "Na Václavském nám. se sešla ruská pátá kolona s naší pátou kolonou. Našinci plivli na státní svátek země, která vznikla s ideou svobody, suverenity a demokracie. Ruští parchanti žijící v ČR se oklepali a rozkládají naší společnost. Protože jsme je včas nevyhodili." Stěžovatel v podání uvedl, že má za to, že svými výroky mohla M. N. naplnit skutkovou podstatu trestných činů uvedených v § 355 a § 356 trestního zákoníku, tedy trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob a trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
2. Napadeným vyrozuměním Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru extremismu a terorismu, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") bylo stěžovateli sděleno, že kvalifikovaným posouzením obsahu jeho podání nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu.
3. Stěžovatel podal dne 14. 12. 2022 žádost o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu. Vyrozuměním Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2023 bylo stěžovateli sděleno, že předmětný výrok obsahující výraz "ruští parchanti" nelze považovat za natolik hrubě urážlivý, dehonestující a znevažující, aby naplnil zákonný znak hanobení ve smyslu § 355 odst. 1 trestního zákoníku. Srovnání s jiným případem, na který stěžovatel odkazoval, bylo dle státního zástupce obvodního státního zastupitelství zcela nepřípadné a irelevantní s ohledem na intenzitu výrazů a podněcování k násilí ve věci odsouzených osob. Státní zástupce uvedl, že v předmětné věci nebylo shledáno nic, co by podléhalo trestněprávní rovině, a proto policejní orgán neměl žádný důvod pro zahájení úkonů trestního řízení a jeho postup uložení věci ad acta plně odpovídal skutkovým i právním aspektům podaného oznámení.
4. Stěžovatel následně podal podnět k výkonu dohledu nad činností obvodního státního zastupitelství k Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství stěžovateli napadeným vyrozuměním podnět odložilo a označilo postup státního zástupce obvodního státního zastupitelství věcně správným. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství uvedla, že je plně v pravomoci státního zástupce posoudit, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. Zdůraznila, že subjektivní přesvědčení podatele v rámci tohoto posuzování nehraje roli, a konstatovala, že intenzita předmětného výroku není taková, aby mohl být považovaný za trestněprávně relevantní, neboť se netýká příslušníků ruského národa obecně, ale jen těch, kteří stojí za válečným tažením Ruské federace a také ruských propagandistů a dezinformátorů, kteří fungují na území České republiky.
Dodala, že použité označení je tak ve skutečnosti kritikou takových osob a válečné agrese vůbec, byť vyjádřenou expresivním způsobem, a uzavřela, že taková kritika nemůže být předmětem trestněprávního postihu, neboť právo na ni je zaručeno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá vyrozumění policejního orgánu a městského státního zastupitelství, přičemž tvrdí, že jejich postupem byl porušen zákaz diskriminace národnostních menšin podle čl. 24 Listiny. Uvedl, že zastupoval dva Rusy žijící dlouhodobě v České republice, které výroky senátorky N. urazily, a především u nich vzbudily obavy, jestli vůbec budou moci zůstat v České republice. Dodává, že jeho klienti měli obavy podat trestní oznámení svým jménem, a proto podal jako oznamovatel trestní oznámení sám za sebe.
Odkazuje na § 2 odst. 3 trestního řádu, dle kterého je povinností státního zástupce stíhat každý trestný čin, o kterém se dozví. Uvádí, že při posouzení, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, je nutné se důsledně držet textu i významu a smyslu zákona. Odkazuje na jiné trestní řízení, ve kterém byl obviněným uložen trest odnětí svobody v souvislosti s výroky směřujícími proti Ukrajincům. Je přesvědčen, že předmětný výrok senátorky lze chápat jako stanovisko celého Senátu Parlamentu České republiky, a tedy za oficiální stanovisko státních orgánů, a dovozuje, že členka Senátu vyzývá k diskriminaci lidí pro jejich národnost v rozporu s čl.
24 Listiny.
6. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán stěžovateli v napadeném vyrozumění neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že v předmětné věci nejde o trestný čin, přičemž stěžovatel má za to, že každé úřední rozhodnutí musí být odůvodněno, a že tato vada nemohla být později napravena. Stěžovatel se domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutím městského státního zastupitelství a vyrozuměním policejního orgánu, bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud přikázal policejnímu orgánu provést řádné vyšetřování, dále přikázal rozhodnout, jestli se v předmětném případě jedná o trestný čin či nikoliv, a přikázal stěžovateli řádně zdůvodnit rozhodnutí o odložení věci.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní soud se dále seznámil s ústavní stížností i napadenými akty a dospěl k závěru, že v části, ve které stěžovatel tvrdí porušení čl. 24 Listiny, se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94
ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259)]. Zákon o Ústavním soudu nezná tzv. actio popularis, ale ani jiný druh ústavní stížnosti, kterou by bylo možno podat za někoho jiného nebo jménem někoho jiného. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V případě předmětné stížnosti však stěžovatel ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 24 Listiny nesplňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat v zájmu subjektů odlišných od stěžovatele [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16
(N 74/89 SbNU 133), usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99
(U 34/14 SbNU 329) a další].
8. Ve zbývající části, ve které stěžovatel namítá porušení (svého) práva na spravedlivý proces a fakticky i práva na účinné vyšetřování, Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Byť lze přisvědčit stěžovateli, že vyrozumění policejního orgánu je značně stručné, státní zastupitelství obou stupňů se žádostí stěžovatele o přezkum postupu policejního orgánu, resp. jeho podnětem k výkonu dohledu, zabývala. Shodně s policejním orgánem dospěla k závěru, že se po vyhodnocení provedených důkazů nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by Miroslava N.
jednala způsobem, který by naplnil zákonné znaky některého z trestných činů. Stěžovatelovy námitky byly státními zastupitelstvími přesvědčivě vypořádány a stěžovatelův nesouhlas se závěry orgánů činných v trestním řízení nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho základních práv. V případě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci lze vždy uvažovat o kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem s odkazem na konstatování porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud je ovšem vždy vázán zásadou sebeomezení, jež se právě ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení v jeho raných fázích musí projevit obzvlášť důrazně. Bylo by zcela v rozporu s účelem ústavní stížnosti, pokud by se Ústavní soud měl stát třetí instancí v případech, v nichž je nedostatek odůvodnění napraven revizním postupem státního zastupitelství.
9. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušení toliko rozhodnutí policejního orgánu a městského státního zastupitelství, z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel napadá postup obou státních zastupitelství, činných ve věci, kterou stěžovatel jako oznamovatel inicioval. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obvodního i městského státního zastupitelství. Na jejich závěrech však neshledal nic, co by vyžadovalo jeho kasační zásah. Obecně se lze ztotožnit se závěry městského státního zastupitelství, že obdobné výroky v reakci na předmětnou situaci mohou představovat kritiku válečné agrese a osob tuto agresi podporujících, požívající ochranu čl. 17 Listiny, v němž je zakotveno právo na svobodu projevu. Z hlediska dalších eventuálních práv stěžovatele (či jeho klientů) pak Ústavní soud dodává, že se každý může domáhat ochrany svého práva na ochranu osobnosti samostatně v řízení před civilními soudy.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl z části podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu