Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o návrhu stěžovatelky Sentinel s. r. o., se sídlem Praha 3, Vinohradská 2279/164, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem v Praze 10, Vinohradská 1511/230, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 a výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 se zamítá.
Ústavní stížností ze dne 21. 4. 2010 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 o náhradě nákladů prvostupňového řízení druhému žalovanému, dále části výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98 potvrzujícího prvostupňový výrok II o náhradě nákladů řízení před prvostupňovým soudem (ve vztahu k druhému žalovanému), a také výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128 o náhradě nákladů dovolacího řízení (ve vztahu k druhému, v dovolacím řízení již jedinému, žalovanému).
S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odložení vykonatelnosti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60 a výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128. Uvedla, že takový postup není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku zcela nepochybně představoval nepoměrně větší újmu, než jaká hrozí při odložení vykonatelnosti.
Podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Ústavní soud předesílá, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a rozhodnutí, jímž zcela výjimečně vykonatelnost napadené rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež Ústavní soud s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti interpretuje značně restriktivně. Je tomu tak proto, že pokud by Ústavní soud svým benevolentním přístupem odklad vykonatelnosti pravidelně "povoloval", dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v rámci soustavy obecných soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Navíc každé odložení vykonatelnosti již pravomocně ukončené věci se dotýká nejen té strany sporu, v jejíž prospěch je rozhodnutí co do své vykonatelnosti suspendováno, ale také strany druhé, která - vzdor právní moci napadeného rozhodnutí - nemůže se svých práv v důsledku této suspenze domoci.
V dané věci mají být předmětem ústavněprávního přezkumu nákladové výroky obecných soudů, kdy stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit náklady k rukám advokáta protistrany (stěžejní námitkou je přitom argument o neoprávněnosti zastoupení advokátem a tedy odměny přiznané advokátu). Stěžovatelka v návrhu na odklad vykonatelnosti sice cituje § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že utrpí nepoměrně větší újmu a není zde rozpor s veřejným zájmem, avšak nic dalšího (zejména k nepoměrně větší újmě) neuvádí; z návrhu není zřejmé nic konkrétního o finanční či majetkové situaci stěžovatelky. Ústavnímu soudu je zřejmé, že zaplacením jakékoliv finanční částky dojde k (nějaké) újmě stěžovatelky v širokém smyslu úbytku finančních prostředků, avšak z návrhu není zřejmé nic konkrétního, nasvědčujícího tomu, že by újma stěžovatelky měla být větší než např. újma způsobená nevyplacením takové částky (na odměně) advokátu protistrany. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrhu nevyhověl, nepředjímaje tím samozřejmě rozhodnutí o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
Výrokem II svého rozsudku pak vrchní soud jednak potvrdil část výroku I prvostupňového rozsudku o zamítnutí žaloby vůči první žalované, neboť se ztotožnil se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky, a jednak potvrdil prvostupňový nákladový výrok II s odkazem na jím v jeho rozsudku výše uvedené, z čehož má vyplývat, že nákladový výrok je věcně správný. Výrokem III svého rozsudku vrchní soud nepřiznal stěžovatelce a první žalované navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to s odkazem na § 150 občanského soudního řádu (odůvodnil to zapříčiněním vzniku sporu právním předchůdcem první žalované - FNM). Účastníci byli poučeni, že proti výroku II odvolacího rozsudku je možno podat dovolání (jen) za podmínek § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zatímco proti výroku I dovolání není přípustné. Stěžovatelka podala dovolání (zaplatila soudní poplatek). Ohledně nákladů řízení namítla, že odvolací soud potvrdil prvostupňový nákladový výrok, ačkoliv sám konstatoval, že FNM zapříčinil vznik sporu, a proto nepřiznal první žalované náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka uvedla, že důvody zvláštního zřetele hodné byly dány již v prvostupňovém řízení; poukázala na tytéž nálezy jako v odvolání. V doplnění dovolání pak stěžovatelka poukázala nově na nález
sp. zn. I. ÚS 2929/07
(viz níže) s tím, že první žalovanou je Česká republika, a neměla jí proto být přiznána náhrada nákladů prvostupňového řízení (nejednalo se o náklady účelně vynaložené); odvolací soud však k tomuto nepřihlédl. Nejvyšší soud výrokem I rozsudku zamítl dovolání, neboť se ztotožnil se závěrem o nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky. V odůvodnění konstatoval, že k doplnění dovolání nemohl přihlédnout, neboť stěžovatelka doplnění podala po lhůtě, a navíc dovolání proti nákladovému výroku je nepřípustné. Výrokem II Nejvyšší soud uložil dle zásady úspěchu stěžovatelce povinnost nahradit (první) žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 888 Kč. II. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve vztahu k první žalované dle zásady úspěšnosti a neodůvodnil nepřihlédnutí k moderaci podle § 150 občanského soudního řádu. Uvedla, že v odvolání odmítla tyto náklady hradit, a poukázala na důvody zvláštního zřetele hodné (byla osvobozena od soudního poplatku). Namítla dále, že odvolací soud prvostupňový nákladový výrok potvrdil pro věcnou správnost, přestože sám rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení podle § 150 občanského soudního řádu; takové důvody moderace přitom existovaly již od počátku řízení. Stěžovatelka uvedla, že na tento postup odvolacího soudu poukázala také v dovolání. Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu považuje stěžovatelka za nedostatečné, pokud vrchní soud ve vztahu k nákladovému výroku II soudu prvního stupně pouze uvedl, že je "věcně správný". Dále stěžovatelka namítla, že zaslala doplnění svého dovolání, kde poukázala na nález
sp. zn. I.
ÚS 2929/07
(viz níže) s tím, že státu (první žalované) neměla být přiznána náhrada nákladů za zastupování advokátem, neboť nejde o náklady potřebné k účelnému uplatňování práva; navíc v řízení měla první i druhá žalovaná (v obou případech Česká republika) jiného advokáta. K argumentaci Nejvyššího soudu, že nemohl přihlédnout k doplnění dovolání, stěžovatelka namítá, že k doplnění dovolání Nejvyšší soud mohl nepochybně přihlédnout při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (rozhodl však dle zásady úspěchu). Stěžovatelka má za to, že soudy v napadených výrocích rozhodovaly obecně dle zásady úspěchu, aniž by zohlednily konkrétní okolnosti věci. První žalovanou byla Česká republika zastoupená advokátem, avšak tuto okolnost soudy nijak nezohlednily a nevypořádaly se s otázkou účelnosti nákladů na advokáta k uplatňování práva státem. Namítá, že v řízení, ve kterém se rozhoduje hlavně o aktivní věcné legitimaci ve sporu, nejsou dány výjimečné okolnosti k zastupování státu advokátem; řešena byla výhradně komisionářská smlouva a nešlo o obtížný dlouhotrvající spor. Dle stěžovatelky měl navíc stát primárně zvolit zastupování Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových (předmět řízení přesahoval 50 mil. Kč) či užít vlastních právníků z příslušného právního odboru [poukázala na nálezy
sp. zn. IV. ÚS 1087/09
a
sp. zn. IV. ÚS 3243/09
(oba viz níže)]. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné v tom, že dovolací soud se nákladovým výrokem vůbec nezabýval. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že při rozhodování neshledal důvod aplikovat § 150 občanského soudního řádu, a v ostatním odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Městský soud vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání. Vrchní soud v Praze k ústavní stížnosti uvedl, že dle něj bylo zastupování první žalované advokátem namístě, a to již s ohledem na to, že původním účastníkem řízení (tj. předchůdcem první žalované) byl FNM. Konstatoval, že specifické okolnosti sporu byly dostatečně zohledněny výrokem III jeho rozsudku (v rámci nákladů odvolacího řízení); nemá za to, že by § 150 občanského soudního řádu musel být aplikován v každém stupni řízení (nejde o nárok). Vrchní soud vyjádřil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání. Nejvyšší soud se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že je zřejmě důvodná, neboť dovolací soud se opomněl vypořádat s otázkou, zda výdaje státu související se zastupováním advokátem lze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Nejvyšší soud souhlasil s upuštěním od případného ústního jednání. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření vedlejší účastnici České republice - Ministerstvu financí (žalované v původním řízení). Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jednající podle zákona č.
201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, za vedlejší účastnici, poukázal na širší souvislosti nalézacího řízení, zejména na úspěšné uplatnění námitky promlčení žalovanou, na soudy argumentovanou dohodu o narovnání, na závěr soudů o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky (neplatnost komisionářské smlouvy) a na to, že stěžovatelka podala nepřípustné a navíc opožděné dovolání proti výroku o nákladech řízení. Úřad má tak za to, že zastupování žalované (státu) advokátem bylo úspěšné a účelné. Dle Úřadu ani z pohledu prosté spravedlnosti není důvodu, aby účastník (stěžovatelka), který vůči státu (vedlejší účastnici) uplatňuje neexistující nároky, odvozuje svou aktivní legitimaci od titulu neplatného, nenesl důsledky svého jednání zcela stejně, jako když protistranou v řízení je jakýkoliv jiný subjekt [poukázala na nález
sp. zn. III. ÚS 3100/08
(pozn. red.: nejedná se o nález, nýbrž o usnesení, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Konstatuje, že žaloba o zaplacení náhrady škody představovala zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování domnělého práva a není důvod, aby vedlejší účastnice nesla náklady řízení ze svého; z posouzení soudního řízení jako celku a úspěchu ve věci je zřejmé, že náklady na advokáta byly účelné k obraně vedlejší účastnice. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání. Stěžovatelka podala k vyjádřením repliku. Trvala na své argumentaci, že se soudy nevypořádaly s tím, že je třeba aplikovat moderaci, a poukázala na to, že důvody uplatněné moderace odvolacím soudem ohledně nákladů odvolacího řízení (tj. závěr, že řízení bylo zapříčiněno státem, resp. FNM) lze použít na celé řízení. Znovu také uvedla, že náklady vynaložené vedlejší účastnicí na zastoupení nelze považovat za účelné; stát disponuje rozsáhlým aparátem a navíc byl zřízen pro jeho zastupování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Uvedla, že na závěrech odvolacího soudu ohledně dohody o narovnání a námitky promlčení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Otázka aktivní legitimace stěžovatelky pak nebyla na počátku řízení jednoznačná a byla vyřešena s konečnou platností až Nejvyšším soudem, tedy u stěžovatelky nešlo o svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatelka souhlasila, aby bylo upuštěno od ústního jednání.
Otázkou náhrady nákladů řízení na zastoupení advokátem v případě státu se Ústavní soud opakovaně zabýval [viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 2929/07
ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález
sp. zn. IV. ÚS 1087/09
ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), nález
sp. zn. IV. ÚS 2513/09
ze dne 2. 2. 2010 (N 17/56 SbNU 169) či nález
sp. zn. IV. ÚS 3243/09
ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449) nebo ve SbNU nepublikovaná usnesení
sp. zn. II. ÚS 1625/09
,
sp. zn. III. ÚS 3100/08
či
sp. zn. III. ÚS 3315/09
; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz]. Pro ústavněprávní posouzení dané otázky je proto třeba vyjít z následujících úvah a přístupů Ústavního soudu v jeho judikatuře.
1. Problematika náhrady nákladů řízení, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zpravidla intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud proto v těchto otázkách postupuje nanejvýš zdrženlivě. Nicméně rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku; i při něm je třeba respektovat právo na spravedlivý proces. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu by otázka náhrady nákladů řízení mohla nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace právních norem ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
2. Tam, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt-advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. V každém jednotlivém případě, kdy za stát vystupuje ministerstvo jako příslušná organizační složka a jeden z ústředních úřadů, je třeba podle konkrétních okolností případu zvažovat, zda příslušná organizační složka státu je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně je třeba zkušeného a odborně zaměřeného advokáta. Státu není kritériem "účelnosti" upíráno právo na právní pomoc zahrnující právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a kým, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Zastoupení státu advokátem při hájení zájmů státu by však mělo být, s ohledem na výše uvedené, krajním (podpůrným) řešením; zastoupení by mělo záviset na složitosti a specifičnosti problematiky. Dostatečným kritériem pro zastoupení ministerstva advokátem např. nemůže být bez dalšího, že předmětem daného řízení nebyla běžná agenda spadající pod působnost daného ministerstva. Rozhodující je, že posouzení právních otázek, jež bylo třeba myšlenkově uchopit a v řízení před soudem řešit, se nijak výrazně nevymyká (ohledně intelektuální náročnosti) požadavkům kladeným na profesní erudovanost praktikujícího právníka.
3. V této souvislosti potom také není bez významu, že vydáním zákona č. 201/2002 Sb. byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přičemž v okruhu záležitostí, kde je tímto zákonem předpokládána působnost zastupování státu, je jmenovaný úřad povolán k účinnému hájení majetkových zájmů státu. Samotné ústřední orgány státní správy přitom k výkonu právních agend disponují právními odbory a zaměstnávají odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky v řízení před soudy.
V projednávaném případě stěžovatelka v odvolání a poté v dovolání a doplnění dovolání vznášela argumentaci proti přiznávání náhrady nákladů řízení první žalované (argumentovala přitom více důvody). Doplnění dovolání obsahující argumentaci o tom, že první žalované neměla být přiznána náhrada nákladů řízení z důvodu neúčelnosti, bylo podáno po lhůtě pro dovolání; Nejvyšší soud proto odmítl k tomuto podání při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu přihlédnout. Je také zřejmé, že argumentace stěžovatelky v doplnění dovolání směřovala primárně proti nákladovému výroku soudu prvního stupně (ač v tomto rozsahu nebylo dovolání přípustné, jak uvedl i Nejvyšší soud). Uvedené však nemění nic na tom, že v době rozhodování Nejvyššího soudu zde existovaly a byly uveřejněny dva z výše uvedených nálezů Ústavního soudu, jejichž ratio decidendi poukazovalo na nutnost zabývat se v každém jednotlivém případě otázkou, zda náklady státu (zde první žalované) na zastoupení advokátem byly nutné, a zda byly tedy účelně vynaloženy. Pokud by si i Nejvyšší soud nebyl uvedených nálezů vědom, z doplnění dovolání stěžovatelky, se kterým byl Nejvyšší soud evidentně seznámen (byť k němu v rámci přezkumu nepřihlédl), se jasně naznačovalo, že k otázce zastoupení státu advokátem zde existuje nálezová judikatura Ústavního soudu, a je tedy třeba se touto otázkou zabývat. Je proto třeba se ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že i když Nejvyšší soud nemohl v rámci dovolání přezkoumávat nákladový výrok nižších soudů, a zohledňovat zde tedy i uvedenou nálezovou judikaturu (i když je možno uvést, že vrchním soudem byla stěžovatelka výslovně poučena o tom, že lze podat dovolání proti celému výroku II rozsudku vrchního soudu), předestřenou argumentaci stěžovatelky, resp. samotné nálezy Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů státu na jeho zastoupení advokátem mohl a měl zohlednit při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení dovolacího. Nejvyšší soud se však otázkou účelnosti nákladů na zastoupení státu advokátem vůbec nezabýval a rozhodl s odkazem na zásadu úspěchu podle § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Na uvedeném závěru Ústavního soudu nemění nic ani to, že stěžovatelka poukazovala na nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2929/07
(viz výše) primárně v souvislosti s nákladovým výrokem soudu prvního stupně.
Z uvedených důvodů Ústavní soud přistoupil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ke zrušení napadeného výroku II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 2010 č. j. 32 Cdo 3464/2008-128, a to pro porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tím nepředjímá výsledné rozhodování Nejvyššího soudu v otázce nákladů dovolacího řízení.
Ústavní soud již výše, v první části tohoto odůvodnění, uvedl obsah argumentace stěžovatelky v jejím odvolání proti nákladovému výroku II soudu prvního stupně a dále skutečnost, že vrchní soud potvrdil nákladový výrok II soudu prvního stupně s odkazem na předešlou část odůvodnění jeho rozsudku a s tím, že tedy jde o výrok věcně správný.
V odvolání uvedla stěžovatelka dvě stěžejní námitky, a sice totožnost subjektu na straně obou žalovaných a dále potřebu aplikovat moderaci, a to i s ohledem na osvobození od soudních poplatků. Pokud vrchní soud ve svém rozsudku uvedl, že nákladový výrok II soudu prvního stupně je věcně správný, je nutno tento jeho závěr vidět v souvislosti celé jeho věty, tedy s jeho odkazem na předešlou část odůvodnění jeho rozsudku. Z celého odůvodnění rozsudku vrchního soudu se však nepodává, že by se vrchní soud jakkoliv zabýval ve vztahu k výroku II prvostupňového rozsudku námitkou stěžovatelky o jejím osvobození od soudních poplatků ve spojení s moderací podle § 150 občanského soudního řádu. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je možno "toliko" vysledovat argumentaci týkající se námitky stěžovatelky o dvou účastnících na straně žalované představujících jeden subjekt. Ústavní soud má tedy za to, že je třeba přisvědčit stěžovatelce v její námitce, že ačkoliv v odvolání vytýkala městskému soudu opomenutí možnosti moderace podle § 150 občanského soudního řádu, vrchní soud na tuto její námitku nijak nereagoval v rámci přezkumu výroku II prvostupňového rozsudku. Vrchní soud sice sám rozhodl ve výroku III svého rozsudku o nákladech řízení s odkazem na moderaci, avšak z jiných důvodů (které navíc trvaly již při prvostupňovém řízení), tedy ani zde nebyla zohledněna argumentace stěžovatelky uplatněná v jejím odvolání.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou judikaturu [viz např. nález
sp. zn. I. ÚS 113/02
ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález
sp. zn. III. ÚS 521/05
ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691) či nález
sp. zn. III. ÚS 151/06
ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57)], kde vyslovil maximu, dle níž "právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů". Zmínit lze ostatně také nález
sp. zn. IV. ÚS 454/04
(viz výše), na který již upozorňovala stěžovatelka v odvolání a poté v dovolání.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud přistoupil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ke zrušení napadené druhé věty výroku II rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 1 Cmo 69/2007-98, a to pro porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud musí opět uvést, že tím nepředjímá výsledek nového rozhodování obecného soudu. Okrajově pak zde navíc poukazuje na potřebu zabývat se otázkou účelnosti nákladů na zastoupení státu advokátem.
Pokud se stěžovatelka domáhala zrušení také výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2006 č. j. 3 Cm 7/2004-60, kterým jí byla uložena povinnost nahradit první žalované náklady prvostupňového řízení, Ústavní soud postupoval v souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, neboť náprava by mohla být provedena v rámci soustavy obecných soudů. Proto ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.