Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kocourka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem, sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 - Dolní Chabry, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. února 2019 č. j. 9 As 429/2018-35 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 62 A 85/2018-132, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího správního soudu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 2 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve zveřejňování jeho osobních údajů v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 12. 2016 č. j. 52 A 30/2016-115 na internetových stránkách vedlejšího účastníka jako žalovaného (dále jen "zveřejněný rozsudek"). Rozsudek zveřejněný na internetové stránce vedlejšího účastníka totiž na straně 6 odůvodnění obsahuje stěžovatelovo jméno a příjmení v souvislosti s tvrzením, že stěžovatel je ředitelem obchodní společnosti FLEET Control, s. r. o., která vystupovala jako zmocněnec osoby obviněné ze spáchání přestupku a která poskytuje tzv. "pojištění proti pokutám" na internetové stránce www.nechcipokutu.cz; dále uvedený rozsudek obsahuje tvrzení, že stěžovatel sám také vystupuje v obdobných řízeních o přestupku jako obecný zmocněnec a že je manažerem různých projektů nabízejících tzv. "pojištění proti pokutám" (např. Motoristická vzájemná pojišťovna, družstvo a spolek Řešíme pokuty, o. s.) a spolu se svým bratrem Jiřím je dostatečně znám svým účelovým a obstrukčním jednáním. Stěžovatel proto požadoval, aby krajský soud vedlejšímu účastníkovi uložil zákaz pokračovat ve zveřejňování jeho osobních údajů. V případě, že vedlejší účastník od tohoto jednání upustí, se stěžovatel domáhal toho, aby krajský soud deklaroval, že zveřejňování osobních údajů stěžovatele vedlejším účastníkem bylo nezákonné. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2018 č. j. 62 A 85/2018-132 žalobu zamítl. Za splněnou označil podmínku aktivní legitimace stěžovatele i pasivní legitimace vedlejšího účastníka, který při zveřejňování rozsudku jiného soudu jednal v rámci zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o svobodném přístupu k informacím"), takže vykonával veřejnoprávní kompetence mimo výkon soudnictví.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2019 č. j. 9 As 429/2018-35 kasační stížnost zamítl (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Nejvyšší správní soud poukázal na to, že samotné zveřejnění rozsudku jako celku je opřeno o § 5 odst. 1 a 7 zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž zveřejňování soudních rozsudků je pak a contrario dovoleno na základě § 11 odst. 4 písm. b) citovaného zákona. Poskytování rozsudků na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím je tedy povinností soudů. Jejich zveřejňování z vlastní iniciativy podle § 5 odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím není povinné, ale je vhodné z důvodu sjednocování rozhodovací praxe soudů, jak připomněl krajský soud, a také, jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10
(N 68/56 SbNU 761, č. 123/2010 Sb.), z důvodu veřejné kontrolovatelnosti konání spravedlnosti; Ústavní soud v něm poukázal rovněž na přínosnost zveřejňování pravomocných i nepravomocných rozsudků. Nejvyšší správní soud přesvědčil krajskému soudu, že stěžovatelem kritizovaná pasáž zveřejněného rozsudku vypovídá výhradně o jeho profesních aktivitách. Na takové údaje nedopadá ochrana soukromí, informačního sebeurčení či osobních údajů způsobem, který by mohl převážit nad zájmem na jejich zveřejnění v rozsudku publikovaném žalovaným na internetu, a to i ve spojitosti se stěžovatelovým jménem.
Nejvyšší správní soud dále krajskému soudu přisvědčil, že bez uvedení stěžovatelova jména by mohla utrpět přesvědčivost této pasáže zveřejněného rozsudku, která je založena právě na tom, že stěžovatel určitým způsobem vystupuje v celé řadě správních řízení, která byla ostatně následně taktéž přezkoumávána soudy ve správním soudnictví. Zveřejnění stěžovatelova jména tak usnadňuje veřejnosti kontrolu nad tím, zda je kritika uvedená ve zveřejněném rozsudku pravdivá a oprávněná, zda šlo opravdu ve všech těchto dohledatelných rozhodnutích o tytéž zmocněnce, a zda mu tedy krajský soud nekřivdí.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že žádný zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl zveřejňovat na svém webu databázi judikatury společně s osobními údaji soukromých osob. Zveřejňování osobních údajů stěžovatele tak nemá žádný zákonný podklad a je projevem libovůle státní moci. Stěžovatel poukazuje na to, že vyhlášení rozsudku a jednání samotné v dané věci bylo veřejné, a tím byl prvek veřejnosti soudního řízení vyčerpán.
5. Stěžovatel dále namítá, že zveřejňování jeho osobních údajů se nekryje se smyslem a účelem práva na informace podle čl. 17 odst. 5 Listiny a zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť účelem a smyslem práva na informace je informovat veřejnost o činnosti orgánů veřejné moci, případně o příjemcích veřejných prostředků. Navíc v předmětném případě stěžovatel nevystupoval ani jako účastník řízení, případně zmocněnec účastníka řízení, nebo jako jednatel zmocněnce. Vedlejší účastník mylně vycházel z toho, že stěžovatel v daném řízení vystupoval jako jednatel zmocněnce, když nejspíše zaměnil stěžovatele a jeho bratra Jiřího Kocourka, který skutečně je jednatelem zmocněnce v předmětném řízení.
6. Podle stěžovatele bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání, když vedlejší účastník při zveřejňování jeho osobních údajů nerespektoval ani vlastní směrnici "Kancelářský a spisový řád" č. 9/2011, která byla účinná v době zveřejnění předmětného rozsudku, podle které se neanonymizují pouze osobní údaje statutárních orgánů, přičemž stěžovatel není a ani nikdy nebyl statutárním orgánem společnosti FLEET Control, s. r. o. vystupující v předmětném řízení jako zmocněnec obviněného z přestupku [viz § 39 odst. 3 písm. b) směrnice], ale údajně - podle Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích - pouze jejím ředitelem (což ale také není pravda, stěžovatel nemá v předmětné společnosti a nikdy neměl funkci ředitele ani funkci obdobnou). Postupem vedlejšího účastníka, který zveřejnil osobní údaje stěžovatele i v rozporu s vlastní směrnicí upravující anonymizaci zveřejňovaných rozhodnutí, tak došlo k porušení stěžovatelovy dobré víry v to, že vedlejší účastník bude postupovat v souladu se svým vnitřním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010 č. j. 1 As 59/2010-149). Postup vedlejšího účastníka shledává stěžovatel překvapivým a nepředvídatelným.
7. Stěžovatel dovozuje, že povinný subjekt sice může z vlastní iniciativy zveřejňovat soudní rozsudky, ale tyto musí anonymizovat, nestanoví-li jiná právní norma výslovně, že konkrétní osobní údaj anonymizován být nemusí. V tomto případě však neexistuje žádné právní ustanovení, které by vedlejšímu účastníkovi umožňovalo zveřejňovat osobní údaje soukromých osob, které se nepodílejí na výkonu veřejné moci a jejich činnost ani není hrazena z veřejných prostředků. Stěžovatel poukazuje na to, že zákon o svobodném přístupu k informacím se na něj jakožto na osobu soukromou nevztahuje.
8. Stěžovatel zdůrazňuje, že není a nikdy nebyl jednatelem obchodní společnosti FLEET Control, s. r. o., a tedy argumentace vedlejšího účastníka je mylná. Vedlejší účastník totiž dovodil, že zveřejnění osobních údajů stěžovatele bylo oprávněné právě proto, že stěžovatel byl jednatelem jmenované společnosti, což je však v rozporu se skutečností. Na internetové stránce vedlejšího účastníka jsou tak o stěžovateli zveřejňovány nepravdivé údaje.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
13. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nenapadá samotné zveřejnění předmětného rozsudku na internetových stránkách vedlejšího účastníka, ale namítá, že ve výše citované části zveřejněného rozsudku byly obsaženy jeho osobní údaje, které zveřejňovány být neměly a měly být anonymizovány, konkrétně jde o uvedení jeho jména v neanonymizované podobě v několika pasážích na straně 6 rozsudku.
14. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně připomněl, že předmětem kasačního přezkumu není obsah odůvodnění zveřejněného rozsudku, tedy jeho pravdivost či vhodnost, ale pouze tvrzený nezákonný zásah spočívající v jeho zveřejnění s úplným, tedy neanonymizovaným odůvodněním. Námitkami stěžovatele o správnosti údajů ve zveřejněném rozsudku se proto Nejvyšší správní soud nemohl zabývat a nemůže se jimi zabývat ani Ústavní soud.
15. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Ústavní soud přisvědčuje Nejvyššímu správnímu soudu, že stěžovatel v řízení, které bylo zakončeno zveřejněným rozsudkem, nevystupoval jako soukromá osoba (kterou byl v tomto rozsudku řádně anonymizovaný žalobce, tedy osoba obviněná ze spáchání správních deliktů), ale jako profesionál. Podle rozsudku krajského soudu stěžovatel v řadě případů vystupuje jako zmocněnec přímo či právě prostřednictvím uvedené společnosti, přičemž je to sám stěžovatel, kdo svými profesními aktivitami do veřejného prostoru vstupuje. Závěr Nejvyššího správního soudu, že kritizovaná část odůvodnění zveřejněného rozsudku tyto jeho profesní aktivity v žádném ohledu nepřesahuje, považuje Ústavní soud za ústavně souladný.
16. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. října 2019
Josef Fiala v.r. předseda senátu