Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Jozefa Prachára, zastoupeného JUDr. Jurajem Dragúnem, advokátem, sídlem Ševcovská 4075, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ads 184/2018-24 ze dne 7. února 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 22 Ad 3/2016-91 ze dne 19. dubna 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň stěžovatel požaduje, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (v řízení před správními soudy v postavení žalované) byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu, a to pro nesplnění podmínek § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení č. j. X ze dne 14. 10. 2015 pak byly zamítnuty námitky stěžovatele proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí. Stěžovatel proto podal správní žalobu, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl stěžovatelovu kasační stížnost.
3. Podstatou sporu před správními soudy byla otázka, zda stěžovatelovu praxi na námořních lodích v blíže specifikovaných měsících mezi lety 1973 a 1977 lze považovat za výkon zaměstnání v pracovní kategorii I. A ve smyslu § 174 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění do 31. 12. 1995. Soudy se přitom ztotožnily s žalovanou, že šlo toliko o přípravu na budoucí povolání v rámci studia na vysoké škole, která se pro účely citovaných ustanovení za výkon zaměstnání nepovažuje.
4. Stěžovatel vznáší dva argumenty. Zaprvé poukazuje na § 3 odst. 1 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, podle kterého doba studia žáka středního odborného učiliště připravovaného pro zaměstnání I. (II.) pracovní kategorie se započítává jako doba zaměstnání této pracovní kategorie. Podle stěžovatele není žádný důvod, aby bylo mezi studenty vysoké školy a studenty střední školy rozlišováno, přičemž výklad soudů shledává přehnaně formalistickým.
5. Dále stěžovatel namítá, že v případě dvou jeho spolužáků rozhodla žalovaná zcela opačně, čímž došlo k diskriminaci stěžovatele. Soudy se údajně s touto skutečností dostatečně nevypořádaly a v rozporu s § 133a občanského soudního řádu nepřenesly důkazní břemeno na žalovanou.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud předesílá, že výklad a aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů, přičemž Ústavnímu soudu do této činnosti zásadně nepřísluší zasahovat. V posuzované věci správní soudy řádně, logicky a ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelovým námitkám nemohly přisvědčit, a Ústavní soud tak na jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
10. Jde-li o námitky vznášené v ústavní stížnosti, tak pokud právní předpis hovoří o studiu na středním odborném učilišti, nelze jej bez dalšího vztáhnout i na studia na jiných vzdělávacích institucích. Respektování textu předpisu není přehnaným formalismem, nýbrž výkladem odpovídajícím tradičním metodám interpretace práva.
11. Pokud se týče stěžovatelových spolužáků, lze připustit, že odlišné rozhodování správních orgánů ve shodných věcech je nežádoucí. Pochybení správního orgánů v určité věci nicméně nemůže v rozporu se zákonem založit do budoucna nárok všech osob, které se ocitnou v podobné situaci. Nadto stěžovatel pomíjí, že další osobě nacházející se v podobné situaci jako stěžovatel vyhověno nebylo.
12. Nelze se přitom ztotožnit se souvisejícími stěžovatelovými výtkami vůči správním soudům, neboť na uvedenou nejednotnost rozhodování reagovaly a řádně se s ní vypořádaly. Otázka důkazního břemene je pak pro posuzovanou věc irelevantní. Soudy si odlišných rozhodnutí žalované byly vědomy (nešlo o to, že by stěžovatel něco v tomto směru neprokázal), nadto ani stěžovatel netvrdí, že by snad byl diskriminován z důvodů uvedených v § 133a občanského soudního řádu.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Proto ani nebyly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli a Ústavní soud návrh na jejich přiznání taktéž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu