Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem AK se sídlem Malá ul. č. 6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 366/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Protože Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dne 4. 1. 2005 dovolání, o němž nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, řízení před Ústavním soudem podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") usnesením ze dne 3. 2. 2005 přerušil. Usnesením ze dne 15. 12. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1059/2005 Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele podle ust. § 243b odst. 5 za použití ust. § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2004 č. j. 9 C 184/99-360 byla žalovanému B. S. uložena povinnost zaplatit žalobci V. J.(v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 491,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I.), žalobu o zaplacení 9 009,- Kč soud zamítl (výrok pod bodem II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Dále soud prvního stupně nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení, které v řízení platil (výrok pod bodem IV.) a žalobci vrátil částku 600,- Kč představující zaplacený soudní poplatek za odvolání (výrok pod bodem V.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2004 sp. zn. 15 Co 366/2004 rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. 4. 2004 č. j. 9 C 184/99-360 v části napadené odvoláním, tj. ve výrocích pod body II., III., a IV., potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel považuje za nesprávný právní názor okresního soudu, se kterým se krajský soud ztotožnil, že žalovaný vydržel právo k traktoru domácí výroby nejpozději 20. 11. 1993, a proto nemohla mít naději na úspěch žaloba na náhradu škody v důsledku neoprávněné dispozice žalovaného s touto věcí. V posuzovaném řízení soud podle stěžovatele dospěl nesprávně k závěru, že žalovaný věc po dobu uvedenou v ust. § 134 odst. 1 obč. zák. vůbec držel. K vydržení vlastnictví ke dni 20. 11.
1993 podle stěžovatele nemohlo dojít, neboť neuplynula zákonná doba. Stěžovatel se domnívá, že okresní i krajský soud při posuzování otázky vydržení zaujaly nesprávný právní názor ve vztahu k běhu vydržecí doby i ve vztahu k posouzení oprávněné držby. Oba soudy prý dospěly k nesprávnému právnímu názoru, že teprve podání žaloby na vydání věci dobrou víru přerušuje. Stěžovatel tvrdí, že sama skutečnost, že je držitel upozorněn na neoprávněnost držby, dobrou víru ruší, event. přerušuje a podání žaloby je pak projevem přání vlastníka domoci se vlastnického práva, popř. náhrady.
Nesprávný je podle stěžovatele právní názor zaujatý v této věci, že k průběhu držby postačovalo, že držitel měl možnost s věcí nakládat, ale nemusel ji mít fakticky u sebe.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.
Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Okresní soud vzal za prokázané, že žalobce byl vlastníkem traktoru domácí výroby a pluhu se železnou hřídelí, tzv. sakováku, za něž se žalobce domáhal v předmětném řízení náhrady. Soud vzal rovněž za prokázané, že mezi žalovaným a O. M. došlo v přesně nezjištěné době, v období od roku 1988 do roku 1989, k jednání, podle něhož O. M. měl žalovanému přenechat traktor, a žalovaný mu za něj poskytl částku 500,- Kč. Pokud jde o pluh se železnou hřídelí, tzv. sakovák, nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi žalovaným a O.
M. Žalovaný se mohl domnívat, že tato věc byla na něj převedena v souvislosti s převodem vlastnického práva k nemovitosti v Chrástově, k němuž došlo uzavřením kupní smlouvy dne 18. 11. 1992. Do 30. 11. 1993, kdy byla podána žaloba na vydání této věci proti žalovanému, nemohla uběhnout tříletá vydržecí doba stanovená v ust. § 134 odst. 1 obč. zák., a tedy žalovaný, tehdy se svou manželkou, nemohli vlastnické právo k pluhu vydržením nabýt. Protože tato věc již fyzicky neexistuje, uložil soud žalovanému povinnost (v souladu s žalobním návrhem) zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 491,- Kč. Pokud jde o traktor domácí výroby, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanému se podařilo prokázat, že nabyl vlastnictví k této věci vydržením.
Jako vlastníka ho tedy nestíhá povinnost věc vydat žalobci, případně mu nahradit škodu, která vznikla zničením či zánikem věci.
Odvolací soud k odvolání žalobce přezkoumal napadený rozsudek v části dotčené odvoláním a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně - veden návrhy účastníků - provedl důkazní řízení v rozsahu, který tvoří spolehlivý podklad pro posouzení věci. Provedené důkazy také řádně hodnotil podle zásad uvedených v ust. § 132 o. s. ř., a dospěl ke skutkovým a následně i právním závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Rovněž písemné vyhotovení rozsudku podle odvolacího soudu splňuje všechny náležitosti uvedené v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Ústavní soud konstatuje, že krajský soud stejně tak jako okresní soud v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 o. s. ř. a z ústavněprávního hlediska jim proto nelze nic vytknout.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. února 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu