Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Technologický park Lochovice, s. r. o., sídlem Obora 20, Lochovice, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, sídlem Márova 2806/10, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2022 č. j. 9 As 98/2022-29, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2022 č. j. 55 A 21/2022-20, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 22. prosince 2021 č. j. 48834/21/5200-11432-712987, rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 29. března 2021 č. j. 1278745/21/2109-50523-200869, dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 4949592/20/2109-50523-200869 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 10. listopadu 2020 č. j. 4949961/20/2109-50523-200869, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala ochrany před nezákonným zásahem Finančního úřadu pro Plzeňský kraj spočívajícím ve způsobu projednání výsledku daňové kontroly a vypracování zprávy o daňové kontrole zahájené u stěžovatelky dne 3. 5. 2018, zrušení dodatečného platebního výměru Finančního úřadu pro Středočeský kraj č. j. 4949592/20/2109-50523-200869 ze dne 10. 11. 2020 a dodatečného platebního výměru Finančního úřadu pro Středočeský kraj č. j. 4949961/20/2109-50523-200869 ze dne 10. 11. 2020 a zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně č. j. 48834/21/5200-11432-712987 ze dne 22. 12. 2021. Žaloba proti nezákonnému zásahu byla usnesením Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 6/2022-25 ze dne 9. 3. 2022 vyloučena k samostatnému projednání a usnesením Městského soudu v Praze č. j. 10 Af 8/2022-12 ze dne 9. 3. 2022 postoupena Krajskému soudu v Plzni jako místně příslušnému.
Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 55 A 21/2022-20 ze dne 6. 5. 2022 žalobu odmítl, neboť způsob projednání výsledku daňové kontroly a vypracování zprávy o daňové kontrole nelze považovat za zásah, a nejsou tak splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 9 As 98/2022-29 ze dne 27. 10. 2022 stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl, neboť se ztotožnil s právním názorem krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že byla po dlouhou dobu neustále podrobována daňovým kontrolám. V tomto případě byla daňová kontrola zahájena dne 3. 5. 2018 na plnění povinnosti k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roků 2014, 2015 a 2016 a prováděl ji Finanční úřad pro Plzeňský kraj. Kromě této kontroly zahájil Finanční úřad pro Středočeský kraj daňovou kontrolu za účelem ověření skutečností rozhodných pro správné zjištění a případné stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně u peněžních prostředků poskytnutých Ministerstvem průmyslu a obchodu za účelem realizace dvou dotačních projektů. Dále pak správce daně zahájil s jednatelkou stěžovatelky daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 2014, 2015 a 2016.
Přestože se stěžovatelka snažila být maximálně vstřícná, byla tato agenda pro ni jako malou firmu extrémně zatěžující, neboť se musela najednou věnovat několika kontrolám ze strany několika úřadů. Jednatelka stěžovatelky, která s úřady celou dobu jednala, dne 23. 9. 2020 zemřela. Stěžovatelka následně v důsledku toho nebyla řádně seznámena se zprávou o daňové kontrole a správní orgán daňovou kontrolu ukončil podle § 88 odst. 5 daňového řádu ve znění do 31. 12. 2020. Posléze byly stěžovatelce doručeny platební výměry do datové schránky, kde nebyly včas vyzvednuty, neboť nebylo kým.
Na nastalou situaci reagovala stěžovatelka dne 23. 2. 2021 žádostí o navrácení lhůty v předešlý stav tak, aby jí byla znovu doručena zpráva o daňové kontrole a stěžovatelka se mohla k věci řádně vyjádřit. Jelikož Finanční úřad pro Středočeský kraj řízení o žádosti zastavil pro nedodržení lhůty podle § 37 odst. 3 daňového řádu a Odvolací finanční ředitelství jeho rozhodnutí potvrdilo, podala stěžovatelka správní žalobu. Stěžovatelce nešlo ani tak o to, aby došlo k jinému doměření daně, neboť újma byla spíše morální, považovala však za nutné, aby úřady příště postupovaly citlivěji a v souladu se zákonem.
Žalobu stěžovatelka dle svých slov záměrně formulovala tak, aby se soud zabýval buď samotným úkonem Finančního úřadu v Plzni a následně Odvolacího finančního ředitelství a případně rozhodl o možném navrácení lhůty nebo o jiné možnosti uplatnění práva stěžovatelky v řízení, anebo aby pouze konstatoval nezákonnost postupu finančního úřadu bez ohledu na výsledek řízení. Soudy však dle stěžovatelky následovaly vzorec chování výkonné moci, když rozdělením věci do dvou řízení zatížily stěžovatelku co nejvíce formálními procesními postupy a bez věcného projednání poté věc odložily.
Následně měl Nejvyšší správní soud stěžovatelce vytknout, že měla žalobu formulovat jinak a postupovat kvalifikovaněji. Stěžovatelka v této souvislosti připomíná, že vůči ní jednaly dva rozdílné úřady, každý z nich postupoval jinak a věc se libovolně pohybovala mezi Plzní a Hořovicemi. Ačkoli přitom stěžovatelka připouští, že svých práv se každý musí domáhat stanoveným postupem, je tento stanovený postup v posuzované věci natolik nepřehledný a nesmyslný, že až soud nejvyšší instance je schopen posoudit, jak měl být formulován petit a která konkrétní část daňového řízení měla být ještě napadena, aby se soud věcí zabýval.
Ústavní stížnost je v části, kterou jsou napadány rozhodnutí, resp. platební výměry správních orgánů, nepřípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým procesním prostředkem přitom zásadně je i žaloba ve správním soudnictví. Soudní rozhodnutí, která stěžovatelka ústavní stížností napadá, přitom (i s ohledem na vyloučení věci k samostatnému projednání) řešila toliko otázku možného nezákonného zásahu správního orgánu.
Ústavní stížností napadenými rozhodnutími, resp. platebními výměry správních orgánů se soudy podle ústavní stížnosti dosud nezabývaly, byť v kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že i žaloba vůči nim měla být odmítnuta. V každém případě se z ústavní stížnosti nepodává, že by veškeré procesní prostředky ve vztahu k těmto rozhodnutím (včetně kasační stížnosti) byly vyčerpány, a rozhodnutí o těchto prostředcích stěžovatelka nenapadá. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná. Ve zbývající zčásti je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Napadená soudní rozhodnutí jsou založena na právním názoru, že "způsob projednání výsledku daňové kontroly a vypracování zprávy o daňové kontrole" finančního úřadu nepředstavuje "zásah" ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Tento závěr soudy podrobně odůvodnily a stěžovatelka ostatně ani proti němu nevznáší právní, natožpak ústavněprávní oponenturu. V tomto směru tedy Ústavnímu soudu nezbývá než na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Stěžovatelka se místo toho zaměřuje spíše na vysvětlení širších souvislostí své věci a na objasnění obtíží, kterým v rámci ochrany svých práv musela čelit. Dle názoru Ústavního soudu ovšem tyto okolnosti nemají s napadenými rozhodnutími soudů přímou souvislost. Rozsah a počet daňových kontrol, počet ve věci působících správních orgánů ani různorodost jejich postupů přímo nesouvisí s otázkou, zda tvrzené konkrétní pochybení finančního úřadu je zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního, pročež na skutečnosti, že stěžovatelka brojila zásahovou žalobou proti něčemu, co dle zákona a publikované judikatury (která k dané otázce v době podání žaloby již byla známa) zásahem není, nemohly tyto okolnosti nic změnit. Zde nejde o nepřesnost či omyl stěžovatelky, který by byl způsoben přílišnou složitostí věci či právní úpravy.
Jak již ostatně bylo řečeno, stěžovatelka žalobou napadla také rozhodnutí správních orgánů; už krajský soud přitom poznamenal, že právě až rozhodnutími správních orgánů mohlo dojít k dotčení právní sféry stěžovatelky. Stěžovatelka tedy měla k dispozici prostředky, kterými se mohla proti pochybením, jichž se správní orgány měly vůči ní dopustit, bránit. To, zda tak učinila řádně a včas, resp. důvodně, ovšem nebylo předmětem tohoto řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2023
Ludvík David v. r. předseda senátu