Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost u kostela Nanebevzetí Panny Marie Praha - Dolní Počernice, sídlem Národních hrdinů 71, Praha - Dolní Počernice, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Thákurova 676/3, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2025 č. j. 28 Cdo 3200/2024-195, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2024 č. j. 55 Co 28/2024-177 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. října 2023 č. j. 14 C 416/2021-124, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a b) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhala určení, že vedlejší účastník a) je vlastníkem pozemků parc. č. 1448/86 a 1467/1 a části pozemku parc. č. 1448/95 v rozsahu parcely pozemkového katastru PK č. 270 v katastrálním území Dolní Počernice (dále jen "předmětné pozemky"), a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) na náhradě nákladů řízení částku 2 700 Kč a vedlejšímu účastníkovi b) částku 45 254 Kč.
3. Obvodní soud shledal, že předmětné pozemky tvořily historický majetek církví, čímž nemohly přejít na obec ve smyslu § 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), současně nevyloučil možnost přechodu za podmínek stanovených § 1 téhož zákona. Vzhledem námitce vedlejšího účastníka b) se ale zabýval tím, zda byly naplněny zákonné podmínky (alespoň) mimořádného vydržení (§ 1095 a 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a dospěl ke kladnému závěru s tím, že vedlejší účastník předmětné pozemky držel od roku 1996, a to v nikoliv nepoctivém úmyslu.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi a) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč a vedlejšímu účastníkovi b) ve výši 8 228 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, protože ani nesměřovalo proti některému z rozhodnutí uvedenému v § 238a o. s. ř., ani nebyly splněny podmínky § 237 o. s. ř., a jde-li o nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně, protože dovolání bylo nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy při hodnocení podmínky nepoctivého úmyslu dopustily excesu, když svévolně dovozovaly skutková zjištění a účelově aplikovaly právní předpis. V této souvislosti uvádí, že původní parcely pozemkového katastru PK parc. č. 236, 259 a 270, které odpovídají předmětným pozemkům, byly vedeny na knihovní vložce č. 1 pro katastrální území Dolní Počernice. Jako vlastník byl evidován její právní předchůdce. Předmětné pozemky mu byly bez náhrady odňaty a 21. 7. 1959 odepsány na knihovní vložku č. 2, vedenou pro stát. Z listu B knihovní vložky č. 2 vyplývá, že její vlastníci se v minulosti měnili. Stát ji "nabyl" v důsledku zrušení obcí, jak dokládá zápis z roku 1954, dříve byla jako vlastník vedena Obec pražská. Vedlejší účastník b) podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb. dne 21. 11. 1996 požádal o provedení zápisu svého vlastnického práva do katastru nemovitostí a své původní vlastnické právo dokládal kopií knihovní vložky č. 2 pozemkové knihy. Z ní bylo patrno, že parcely pozemkového katastru odpovídající předmětným pozemkům byly zapsány teprve pět let poté (tj. v roce 1959), co knihovní vložku nabyl stát.
7. Podle stěžovatelky tak musel vedlejší účastník b) vědět, že pozemky parc. č. 1448/95 a 1467/1 netvoří jeho historický majetek. Ujal se tudíž držby, i když věděl, že mu nenáleží. Nemusel sice vědět, že připravuje církevní právnickou osobu o restituční nárok, ale existenci nepoctivého úmyslu naplňuje jeho vědomí, že se ujímá státního pozemku. Citujíc z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2307/2022 stěžovatelka namítá, že obecné soudy přehlížejí judikaturní závěry a kladou na ni takřka nesplnitelné nároky na prokázání nepoctivého úmyslu s tím, že by mohly být naplněny, jen kdyby se vedlejší účastník b) doznal. Přehlížejí i to, že vedlejší účastník b) disponuje odborným aparátem a finančními prostředky, takže požadavek, aby ke svému i cizímu majetku přistupoval s řádnou péčí, není nepřiměřený.
8. Dále obecným soudům vytýká, že implicitně uzavřely, že není třeba mít za prokázanou samotnou existenci držby po celou vydržecí dobu, a ani okamžik uchopení držby (tj. počátek běhu vydržecí doby). U pozemků parc. č. 1448/95 a 1467/1 nepovažovaly obecné soudy za nutné postavit na jisto, zda a odkdy je vedlejší účastník b) skutečně držel, ale spokojily se s vyšší či nižší mírou pravděpodobnosti. Prokazoval-li držbu existencí nájemní smlouvy, stěžovatelka upozorňuje, že předmětem nájmu byly části původních pozemků parc. č. 1448/ a 1467, ze kterých byly předmětné pozemky odděleny a které měly mnohonásobně větší výměru. Není přitom jasné, zda se předmětné pozemky nacházely v pronajaté části a její návrh na vypracování znaleckého posudku ohledně rozsahu nájmu a držby byl zamítnut.
9. Jde-li o pozemek parc. č. 1448/86, jeho držbu obecné soudy posuzovaly ryze svou "hodnotovou optikou", když uvedly, že je "držba a užití pozemku k tomuto účelu nejen žádoucí, ale i nad míru pravděpodobná" [pozn.: podle obvodního soudu tento pozemek tvořil pruh přiléhající k frekventované silnici a v územním plánu byl od roku 1999 veden v ploše izolační zeleň, kterou spravuje a udržuje vedlejší účastník b)]. Podle napadeného usnesení by se mohlo zdát, že pro uchopení držby stačí jen zápis vlastnického práva, což je ale v rozporu s právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 22 Cdo 77/2013 nebo v usnesení ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. 22 Cdo 962/2020, tedy že knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany, neboť držba předpokládá skutečné (faktické) ovládání věci.
10. V souvislosti s tímto pozemkem stěžovatelka rovněž zdůrazňuje, že určení konkrétního okamžiku, kdy se měl vedlejší účastník b) ujmout držby, má význam pro procesní obranu, neboť podmínka poctivého úmyslu se zkoumá právě k tomuto okamžiku. Není tak jasné, kdy (k) jakému okamžiku měla prokazovat nepoctivý úmysl, což vede k porušení rovnosti účastníků řízení. Uzavírá, že popsaným postupem obecné soudy nedůvodně a neodůvodněně vybočily ze standardu judikaturního výkladu institutu vydržení a při intepretaci § 1095 občanského zákoníku se dopustily zjevně neakceptovatelné libovůle.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, že vedlejší účastník b) vydržel vlastnické právo k předmětným pozemkům podle § 1095 a 3066 občanského zákoníku. Namítá, že jeho úmysl při nabytí držby pozemků parc. č. 1448/95 a 1467/1 nebyl poctivý, což podle ní prokazují zápisy z listu B knihovní vložky č. 2, z nichž plyne, že předmětné pozemky netvořily historický majetek obcí. Ústavní soud připomíná, že obvodní soud provedl k okolnostem zápisu vlastnického práva vedlejšího účastníka b) do katastru nemovitostí dokazování a i při zohlednění stěžovatelkou tvrzené skutečnosti na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že se držby vlastnického práva neujal v nepoctivém úmyslu.
14. S ohledem na to, že pojem "nepoctivý úmysl", uvedený v § 1095 občanského zákoníku, má postihovat nemorální jednání v obecném smyslu (či jednání s nekalým záměrem) držitele při nabytí a výkonu držby (viz bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), resp. "případy jednoznačné zištnosti a krajní nepoctivosti při nabývání majetku" [viz Spáčil, J., a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 376-378], nejeví se závěr obecných soudů s ohledem na prokázané skutečnosti [které svědčí o omluvitelném pochybení na straně vedlejšího účastníka b)] jakkoliv vadným, natož pak takovou měrou, že by ho bylo možné označit za "extrémní". Dlužno dodat, že z obecnými soudy předestřeného výkladu § 1095 občanského zákoníku plyne i to, proč stěžovatelkou tvrzená nedostatečná pečlivost vedlejšího účastníka b) není právně významná (v tomto ohledu lze plně odkázat zejména na bod 36 napadeného rozsudku obvodního soudu).
15. Napadá-li stěžovatelka držbu vlastnického práva k předmětným pozemkům vedlejším účastníkem b) s tím, že nebylo prokázáno faktické ovládání této věci, ve své podstatě polemizuje s tím, jak obecné soudy zhodnotily provedené důkazy. Ani v tomto ohledu Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení (zde konkrétně ve formě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými) nezjistil. Skutečnost, že vedlejší účastník b) měl v úmyslu chopit se držby, plyne z toho, že podal návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí podle § 2 zákona č. 172/1991 Sb., a to, že se jí skutečně chopil a že nad předmětnými pozemky vykonával právní panství, lze vyvodit z toho, že byl zapsán jako jejich vlastník a že buď blíže nespecifikovanou část původních pozemků pronajímal další osobě a hájil svá práva u soudu jako jejich vlastník (pozemky parc.
č. 1448/95 a 1467/1), anebo z jeho využití, povahy a umístění (pozemek parc. č. 1448/86), vzhledem k nimž nebylo možné si představit, že by držbu mohl reálně vykonávat někdo jiný než právě vedlejší účastník b).
16. Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit, ani jde-li o námitku týkající se posledně uvedeného pozemku, že jí obecné soudy znemožnily bránit její práva. I když se nepodařilo zjistit, v jakém okamžiku se vedlejší účastník b) ujal držby, tato skutečnost nebyla pro posouzení uplynutí vydržecí doby nezbytná. Za tohoto stavu bylo na stěžovatelce (s ohledem na § 1095 občanského zákoníku), aby tvrdila a prokázala, že se vedlejší účastník b) ujal držby v nepoctivém úmyslu. Stěžovatelka však (přes poučení soudu) žádnou skutečnost neuvedla, a tudíž nutno vycházet z toho, že jeho držba byla řádná, poctivá a pravá (§ 994 občanského zákoníku). Ani zde tak interpretaci a aplikaci občanského zákoníku obecnými soudy a na ně navazující procesní postup nelze označit za jakkoliv neústavní.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu