Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2024, č. j. 21 Co 92/2024-259, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. února 2024, č. j. 43 C 23/2021-235, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatel věrohodně nedoložil své poměry tak, aby z nich bylo možno dovodit existenci zvlášť závažných důvodů opodstatňujících takový postup. Stěžovatel ke své žádosti prakticky nic nedoložil a neuvedl žádné okolnosti, které by soud mohl zohlednit a utvořit si celkovou představu o stěžovatelových poměrech; neměl je proto za věrohodně prokázané. O tom, jakým způsobem je třeba osvědčit majetkové poměry, byl přitom stěžovatel soudem již dříve poučen.
2. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel podmínky pro osvobození od soudních poplatků nesplňoval, a to ani pro osvobození částečné. V prohlášení, kterým dokládal své poměry, stěžovatel uvedl, že vykonává činnost advokáta, dávky hmotného ani sociálního zabezpečení nepobírá, je svobodný a není na něm závislá žádná osoba. Blíže popsal informace o svém nemovitém a movitém majetku a vyčíslil své dluhy; dále rozvedl i své další pravidelné platby. Z opisu vybraných údajů z daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2022 vyplývalo, že stěžovatel vykazuje ztrátu z podnikání.
3. Městský soud uzavřel, že stěžovatel má právní vzdělání, vykonává činnost advokáta. Nebylo zřejmé, z jakých důvodů vykazuje v daňovém přiznání příjem pouze necelých 6 000 Kč měsíčně. Stěžovatel netvrdil žádný důvod, proč by měl s vysokoškolským vzděláním dosahovat jen minimálního příjmu, který navíc nemůže postačovat ani k úhradě jím uváděných pravidelných plateb, či k zajištění jeho osobních potřeb. Stěžovatel má nemovitý i movitý majetek vyšší hodnoty, s nímž se rovněž musí pojit určité výdaje. S ohledem na uvedené městský soud považoval ve shodě s obvodním soudem příjmové poměry tvrzené stěžovatelem za nevěrohodné. Případné dluhy nemohly samy o sobě odůvodnit přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť se do dané situace stěžovatel dostal vlastním zaviněním. Městský soud přihlédl i k tomu, že výše soudního poplatku činí 14 000 Kč a dovolací řízení si další náklady nevyžádá; sám stěžovatel má navíc právní vzdělání, tudíž podání dovolání nemusí být spojeno s náklady na právní zastoupení.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Zpochybňuje jejich jednotlivá dílčí zjištění a zdůrazňuje, že z jím předložených listin se jednoznačně podává, že zaplacení soudního poplatku není v jeho možnostech. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě došlo ke splnění podmínek pro plné osvobození od soudních poplatků. Z napadených rozhodnutí nelze seznat, na základě čeho mu soudy nevyhověly, a jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Dále stěžovatel odkazuje na nález ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 444/18 , z něhož obsáhle cituje.
5. Z popsaných důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny", a navrhuje "odklad vykonatelnosti rozsudku" (sic); současně žádá o přednostní projednání věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je advokátem, tudíž podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná na https://nalus.usoud.cz), nemá povinnost být právně zastoupen jiným advokátem, jak vyžaduje § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Domáhá-li se stěžovatel v petitu ústavní stížnosti současně toho, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny znemožněny", není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel se nemůže domáhat ničeho jiného, než co umožňuje § 82 zákona o Ústavním soudu (přiměřeně srov. usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o dřívějších ústavních stížnostech téhož stěžovatele, např. ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1123/21 , nebo ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2724/22 ).
8. Ústavní soud vychází ustáleně z přesvědčení, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků je zásadně doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry. Ústavní soud otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to v případech týkajících se velmi specifických otázek nebo v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a použití příslušných zákonných ustanovení ze strany obecných soudů.
Taková svévolná aplikace může spočívat například v nerespektování kogentní normy či v jejím výkladu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, případně v absenci řádného odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria a hlediska pokládal soud za rozhodující (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 427/15 , a tam odkazovanou judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na https://nalus.usoud.cz). Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
9. Obecné soudy dostatečným způsobem vysvětlily, z jakých konkrétních důvodů dospěly k závěru, že u stěžovatele nebyly splněny podmínky pro (ani částečné) osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud jejich závěry na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za nepřezkoumatelné, a hodnotí je naopak jako podložené a celkově udržitelné (ke konkrétním důvodům napadených rozhodnutí viz zejména bod 6 odůvodnění usnesení obvodního soudu a body 11 až 16 odůvodnění usnesení městského soudu).
10. Tvrdí-li stěžovatel rozpor napadených usnesení s nálezem, sp. zn. I. ÚS 444/18 , nijak nedokládá, čím konkrétně měly obecné soudy porušit v tomto rozhodnutí obsažené právní závěry. Veškerá stížnostní argumentace je obsažena v opsané pasáži nálezu, bez tvrzení jakékoliv relevantní souvislosti s posuzovanou věcí.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítaná pochybení obecných soudů, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
12. Návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť nebyl nijak odůvodněn. O žádosti na přednostní projednání věci samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na krátkou dobu, která uplynula od podání ústavní stížnosti (dne 29. 4. 2024) do vyřízení věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu