Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem Smiřice, Zahradní 483, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. 4 To 37/2013 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2012 sp. zn. 5 T 162/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práva a svobod, ustanovení čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, vydaná v jeho trestněprávní věci.
Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně zamítl jako opožděnou stěžovatelovu stížnost směřující proti ústavní stížností rovněž napadenému usnesení Městského soudu v Brně, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit České republice částku 118 830 Kč, jež byla uhrazena jako mimosmluvní odměna a hotové výdaje stěžovateli ustanovené obhájkyni JUDr. Haně Rámešové.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho stížnost byla krajským soudem označena za opožděnou zcela nesprávně, neboť stížnostní soud patrně přehlédl, že byl v rozhodné době zastoupen advokátem, pročež měla být lhůta pro podání stížnosti počítána dle ustanovení § 143 odst. 1 tr. řádu až od doručení napadeného usnesení městského soudu tomuto zástupci.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a současně se pozastavil nad tím, že stěžovatel nepostupoval ve smyslu ustanovení § 61 odst. 3 tr. řádu.
V replice stěžovatel uvedl, že považuje odkaz na postup dle ustanovení § 61 odst. 3 tr. řádu za nepřípadný, neboť rozhodným pochybením bylo opomenutí skutečnosti, že měl v rozhodnou dobu zvoleného obhájce; jelikož však nebyl v dané věci vyrozumíván, nemohl za něj řádně uplatňovat opravné prostředky, a tedy nemohl ani postupovat ani ve smyslu soudem dovolávaného ustanovení.
Jedním ze základních principů ústavněprávního přezkumu je princip jeho subsidiarity; z něj plyne, že Ústavní soud je oprávněn o ústavní stížnosti rozhodovat (zásadně) pouze tehdy, když stěžovatel vyčerpal veškeré právní prostředky, jež jsou mu - jinak - k dispozici pro dosažení stavu, o nějž před Ústavním soudem usiluje; jinak je ústavní stížnost nepřípustná (§ 75 odst. 1, § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Domáhá-li se stěžovatel projednávanou ústavní stížností zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodu, že stížnostní soud zamítl jeho opravný prostředek na základě nesprávného závěru, že stížnost byla podána opožděně, je zjevné, že na takovou situaci pamatuje právě ustanovení § 61 odst. 3 tr. řádu (srov. Šámal, Pavel a kolektiv: Trestní řád, 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 424), přičemž i stěžovatelem v ústavní stížnosti požadovaný odklad vykonatelnosti usnesení městského soudu je tím (ex lege) řešitelný (viz ustanovení § 140 odst. 4 tr. řádu). Stěžovatelem prezentovaná výhrada, že jeho obhájce v dané věci "nebyl vyrozumíván", na tom ničeho nemění, neboť v ustanovení § 61 odst. 1 tr. řádu uvedená lhůta se počítá od okamžiku, kdy odpadla (objektivní nebo subjektivní) překážka k úkonu; pakliže jí podle stěžovatele měla být okolnost, že usnesení soud prvního stupně nebylo doručeno jeho obhájci, stane se tak tehdy, kdy mu doručeno bude.
Jestliže se k postupu podle ustanovení § 61 odst. 3 tr. řádu stěžovatel neuchýlil, podmínku vyčerpání (účinných) právních prostředků k ochraně svého práva nesplnil (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 413/12
).
Ve smyslu shora řečeného je stěžovatelova ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
V důsledku musel být odmítnut i stěžovatelův návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení městského soudu a stejně tak návrh na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem.
Je namístě zdůraznit, že závěr stížnostního soudu o opožděnosti podané stížnosti pro případ, že pro danou fázi trestního řízení zastoupen obhájcem nebyl (z čehož vycházel stížnostní soud), stěžovatel nikterak nezpochybňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2013
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj