Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti Martiny Vaváčkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2024, č. j. 30 Cdo 3550/2023-137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. července 2023, č. j. 30 Co 179, 180/2023-112, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. dubna 2023, č. j. 40 C 181/2022-60 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. května 2023, č. j. 40 C 181/2022-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy ČR, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici žalobou domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku přestupkového řízení a na něj navazujícího soudního řízení formou písemné omluvy a finanční kompenzace ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejší účastnici, aby se stěžovatelce písemně omluvila. Ohledně požadavku na zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Vzhledem k minimálnímu zájmu stěžovatelky o řízení, uznání její viny v přestupkovém řízení, předvídatelnosti úspěchu obrany stěžovatelky jejím právním zástupcem a výši uložené pokuty, shledal obvodní soud dostačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva (které již vedlejší účastnice učinila) a poskytnutí omluvy vedlejší účastnicí.
2. Rozsudek obvodního soudu následně změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že vedlejší účastnici povinnost k omluvě neuložil. Ve zbytku jej potvrdil. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a jeho význam pro stěžovatelku byl nepatrný. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že jako přiměřené zadostiučinění postačuje v dané věci konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy je nadbytečné.
3. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky rozsudek městského soudu změnil tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil i v části ukládající vedlejší účastnici, aby se stěžovatelce omluvila. Ve zbývající části týkající se požadavku stěžovatelky na poskytnutí finanční kompenzace ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím (pouze v této části podala dovolání) dovolání odmítl pro nepřípustnost. Důvodnost dovolání shledal v posouzení přiznaného zadostiučinění formou omluvy městským soudem. Názor městského soudu, že souběžné přiznání omluvy není třeba vzhledem k totožnému obsahu s již poskytnutým konstatováním porušení práva, je nesprávný. Přiznání omluvy v dané věci bylo namístě.
4. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v přestupkovém řízení byla odsouzena nejenom k peněžité pokutě, ale i k zákazu činnosti výkonu řidiče taxislužby. Soud napadené rozhodnutí založil na nesprávné úvaze, podle které pokud se stěžovatelkou provozovaná činnost týkala služby Uber, mělo pro ni přestupkové řízení nulový význam, což nebylo nutné dále dokazovat. Obecné soudy postupovaly v rozporu s judikaturou při posuzování otázky vyvratitelné domněnky vzniku újmy.
6. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v řízení byly provedeny nezákonné důkazy, a to přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., kterými se banka vyjadřovala k vlastníku finančních prostředků na úschovním účtu advokáta - zástupce stěžovatelky. Tyto důkazy nerespektují povinnost mlčenlivosti advokáta a banky. Výjimka z povinné mlčenlivosti advokáta je stanovena pouze ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení při oznamování podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu, v dané věci tedy nebyla dána.
7. Obecné soudy nerespektovaly skutečnost, že správní řízení je řízením trestního charakteru a má vždy pro účastníka význam přesahující nepatrnost. Primárním odškodněním v takovém řízení je zmírnění trestu, což se v posuzované věci nestalo. Výsledek nepřiměřeně dlouhého řízení není pro řízení o odškodnění podstatný. Základem úvahy o odškodnění je nejistota poškozeného vyvolaná účastenstvím v řízení a jeho délkou. Obecné soudy nezkoumaly vývoj judikatury v obdobných řízeních o přestupku. V době podání žaloby dne 3. 1. 2020 nebyla správní praxe a judikatura na ni navazující jednotná. Napadené rozhodnutí bagatelizuje základní právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy. Na výši odškodnění nemůže mít vliv to, že pokutu za stěžovatelku uhradil její právní zástupce. Stěžovatelka poukazuje na vyjádření člena senátu 30 Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona, ze kterého stěžovatelce plyne, že odškodnění má být poskytnuto v co nejmenší míře, neboť je nutné chránit fiskální zájem státu. Tento přístup je předpojatý a diskriminační.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku II rozsudku obvodního soudu a části výroku II rozsudku městského soudu, kterými tyto soudy nevyhověly požadavku stěžovatelky na zaplacení částky 100 000 Kč nepřípustná. Stěžovatelka totiž v tomto rozsahu nenapadla rozsudek městského soudu dovoláním, a tedy nevyčerpala všechny procesní prostředky určené k ochraně jejích práv. V části napadající výrok I a III rozsudku městského soudu a výrok III rozsudku obvodního soudu není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit rozhodnutí, které bylo změněno. V části napadající výrok I rozsudku Nejvyššího soudu je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, neboť zde soud rozhodl ve prospěch stěžovatelky a tento výrok tedy nemohl nijak zasáhnout do jejích práv.
9. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
10. První okruh námitek stěžovatelky k dovození nulového významu řízení a nesprávnému posouzení vyvratitelné domněnky vzniku újmy neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí. Ani jeden z obecných soudů neuvedl, že by řízení mělo pro stěžovatelku nulový význam, pouze dovodily význam nepatrný. Stejně tak v řízení před obecnými soudy nedošlo k vyvrácení presumpce vzniku újmy, ale naopak podle obecných soudů stěžovatelce újma vznikla (bod 40 rozsudku Nejvyššího soudu).
11. Obecné soudy dále respektovaly závěry judikatury ohledně aplikovatelnosti čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i na přestupkové řízení (bod 18 rozsudku obvodního soudu). Není pravdou, jak tvrdí stěžovatelka, že by správní řízení mělo pro účastníka vždy význam vyšší než nepatrný, neboť při posuzování významu řízení pro účastníka je vždy nutné zvážit konkrétní okolnosti případu. V daném případě tak obecné soudy učinily a srozumitelně odůvodnily, proč byl význam předmětu řízení pro stěžovatelku nepatrný (bod 41 rozsudku Nejvyššího soudu, bod 20 rozsudku městského soudu, body 23 až 25 rozsudku obvodního soudu). Pravomocné shledání viny za přestupek sice samo o sobě nevylučuje přiměřené peněžní odškodnění újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení, avšak může v některých případech vést k závěru o snížení významu řízení pro účastníka a spolu s dalšími okolnostmi až k závěru o významu nepatrném (usnesení
sp. zn. II. ÚS 4085/18
, bod 12), tak jako v projednávané věci.
12. Se stěžovatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by se obecné soudy nezabývaly vývojem judikatury v obdobných přestupkových řízeních. Konkrétně obvodní soud v bodě 24 svého rozsudku stěžovatelce vysvětlil, že judikatura byla v těchto věcech od roku 2017 jednotná, a městský soud správně poznamenal, že snaha právního zástupce stěžovatelky tuto judikaturu následně změnit nemění nic na tom, že si byl vědom náhledu soudní judikatury na obdobná přestupková řízení (bod 20 rozsudku městského soudu). Rovněž není pravdou, že by obecné soudy bagatelizovaly právo stěžovatelky na právní pomoc. Městský soud naopak zohlednil, že stěžovatelka se v posuzovaném řízení mohla nechat zastoupit advokátem a nemusela se proto řízení osobně účastnit (bod 20 rozsudku městského soudu). Za pochybení by bylo možné považovat neprovedení důkazu městským soudem k prokázání stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, že zaplacenou pokutu kompenzovala naturálním plněním pro třetí osobu. Takové pochybení však v dané věci nedosahuje ústavněprávní relevance, neboť tato okolnost nebyla jedinou, která obecné soudy vedla k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro stěžovatelku. Zdůraznit lze již zmíněnou jednotnost judikatury v obdobných přestupkových věcech, a tedy předvídatelnost úspěchu obrany stěžovatelky v posuzovaném řízení, a konečné uznání stěžovatelky vinnou. Závěr soudů o nepatrném významu předmětu řízení pro stěžovatelku proto Ústavní soud neshledal jako svévolný, a tedy neústavní.
13. Ani námitka stěžovatelky k provedení nezákonných důkazů není opodstatněná. Již obecné soudy jí náležitě vysvětlily, že z přípisů UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., žádná skutková zjištění nečinily (bod 49 rozsudku Nejvyššího soudu, bod 12 rozsudku městského soudu). Skutečnost, že pokutu neplatila stěžovatelka ze svých finančních prostředků, ale platil ji za ní její právní zástupce, obecné soudy zjistily jinými důkazy, mimo jiné tvrzením samotného právního zástupce (bod 10 rozsudku městského soudu).
14. Opodstatněnou není ani námitka stěžovatelky k údajnému předpojatému postoji JUDr. Pavla Simona vzhledem k jeho vyjádření v rozhovoru pro server Česká justice ze dne 13. 9. 2023. Je zřejmé, že soudce Nejvyššího soudu musí být při veřejné prezentaci svých názorů obezřetný a respektovat omezení v oblasti svobody projevu, která s funkcí soudce souvisejí. Z uvedeného rozhovoru však nelze dovodit, že by JUDr. Simon plošně zpochybňoval právo účastníků řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. na odškodnění vůči státu, ani že by konkrétně zmínil cokoliv, co by bylo možno hodnotit jako vyjádření týkající se věci stěžovatelky.
15. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky nijak nezasáhly. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu